„Přitom Maxe Rostocka nám Francouzi vydali jen proto, že si byli jisti rozsudkem za jeho zločiny. Prezident Zápotocký omilostnil vraha, jenž si ani v šedesátých letech nepřipouštěl výčitky. Rostock tak místo výčitek psal básně Není esesák jako esesák, scénáře k válečným filmům anebo si s estébáky vyjížděl do Lidic, kde jim detailně popisoval, kde a jak se co stalo. A pak si zajeli do Kladna na oběd,“ Eduard Stehlík, Vojenský historický ústav.
Ze 105 Lidických dětí jich 82 zemřelo v Chelmnu, 6 v kojeneckém ústavu a jen 17 se jich vrátilo domů.
Minulý týden se naposledy ozvala klapka filmu pojednávajícího o Lidické tragédii. Na prchavý okamžik v němž se míhají políčka filmu ožili lidé z Lidic, aby ještě jednou prožili martýrium popravy u zdi Horákova statku obloženého matracemi z jejich domovů, které měly před odraženými střelami chránit komando SS, vykonávající popravu.
Znovu byly Lidické děti odtrženy od svých rodičů, naloženy na korbu nákladního automobilu a odvezeny nejdříve k rasové selekci a poté do Chelmna, kde byly zavražděny. I když se teď všechno už odehrávalo jenom ve filmové podobě, ta hrůza stále zůstává.
Lidice byly a jsou světovým mementem toho, co je národní socialismus. Jestliže bolest a utrpení vesnic beze jména, které byly zničeny kdesi daleko na východě nepřekročily hranice světa zmítaného požárem války, tak v případě této vesnice poblíž Kladna tomu bylo úplně jinak. I proto, že onen fakt národní socialisté nijak netajili, ale pojali jej jako výstrahu před pokusy jakkoli vzdorovat jejich ideologii.
Jménem Lidice, byly ve vlně solidarity s povražděnými po celém světě pojmenovávány děti. Název Lidice přijala řada vesnic od Velké Británie po Brazílii, jakožto důkaz toho, že ani srovnáním se zemí a likvidací všeho živého včetně domácích zvířat, toto místo nelze vymazat z mapy světa a tím méně z paměti lidí.
Když se natáčení filmu o Lidické tragédii dostalo ke konci, rozhodli se producenti, že z důvodu toho, aby zámořskému divákovi neznalému všech spletitostí války v Evropě přiblížili důvod proč byl tento masakr na nevinných spáchán, dotočí sekvenci pojednávající o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Neboť odveta za jeho smrt po atentátu vykonaném příslušníky zahraniční Československé armády s parašutistickým výcvikem byla právě příčinou jak Lidické tragédie, tak celé řady dalších osobních tragédií, kdy byli ze msty nacistickou mocí popravováni lidé po tisících a ulice Protektorátu Čechy a Morava se zbarvily do ruda vyhláškami o vykonaných trestech smrti.
Když bylo po válce, tak se Lidických mrtvých zmocnili komunisté a s cynismem, který je jim vlastní, se nestydatě prohlašovali za jediné a neochvějné protivníky nacismu, přičemž nic není větší lež než právě toto – neboť společně s nacisty rozpoutali Druhou světovou válku společným útokem na Polsko. I film o Lidicích natočený za Husákova režimu obsahující scénu, kdy před výstřelem popravčí čety muž z davu vykřikne se zdviženou pěstí „Ať žije KSČ!“ je pochopitelně této lži poplatný a kromě ideologického balastu nad nímž se zvedá žaludek, toho příliš neobsahuje.
Ale jinak se příliš o podrobnostech doprovázejících vyhlazení Lidic a vyvraždění jejich obyvatel nehovořilo. Jednalo se totiž o procházku po velmi tenkém ledě, které si byli vládnoucí komunisté velmi dobře vědomi.
SS-Obersturmbannführer Wilhelm Leimer, narozen 27. května 1912, původní profesí stavební inženýr, familiérně zdrobnělý na Willyho, byl příslušník Gestapa z jeho Pražské úřadovny, kde měl v referátu protiparašutistický odbor. Když tedy nastala Heydrichiáda a následně se nacisté rozhodli zúčtovat s Lidicemi, nemohl u toho jakožto jeden z nejbrutálnějších příslušníků Geheime Staatspolizei (Státní tajné bezpečnosti) chybět.
Jakožto příslušník organizačního štábu, který akci vyhlazení Lidic velel, si ke stovkám obětí z řad českých vlastenců, kteří se nesklonili před brutální mocí národního socialismu, připsal na své konto další stovky nevinných životů.
Na celé věci je ovšem mimořádně důležitý ten fakt, že tento gestapák byl ve skutečnosti příslušníkem Sovětské NKVD, ještě za války tajně vyznamenaný Leninovým řádem nikým menším než Josifem Džugašvilim, nazývaným Stalin.
Když byl po válce zatčen našimi policejními orgány, nesměl být jimi ani vyslechnut natož, že by se mu dostalo zaslouženého provazu na nádvoří pankrácké věznice. Byl vzápětí vydán do rukou sovětských bezpečnostních orgánů a slehla se po něm zem.
Na dotazy z Československé strany o jeho dalším osudu se jim dostalo pouze strohé odpovědi o tom, že byl 10. září 1947 popraven a na žádost o vydání jeho vyšetřovacího spisu jim bylo sděleno, že veškerá dokumentace shořela roku 1948 v Saratově. Stopy byly zameteny, zapomeňte.
Když jej roku 1965 potkal na Rudém náměstí v Moskvě bývalý český odbojář, nedořezal by se v něm nikdo krve. Gestapák, příslušník NKVD a komunista Wilhelm Leimer neskončil na šibenici jakožto válečný zločinec, ale po své službě Sovětskému svazu odešel do penze v hodnosti plukovníka KGB.
Ani v případě dalšího válečného zločince Maxe Rostocka, velitele SD (nacistické výzvědné služby) na Kladně, který byl rovněž příslušníkem štábu vydávajícího rozkazy k popravám v Lidicích tomu nebylo jinak.
Když byl po válce zatčen ve Francii a následně roku 1950 vydán k tomu aby na něm byl vykonán akt spravedlnosti, byla tato země již zcela pod diktátem komunistů. Její bezpečnostní složky byly plně vytíženy třídním bojem, kdy byly ve vykonstruovaných procesech opět posílány na smrt nevinné oběti dalšího zla, které po kratičké poválečné době relativní svobody, vystřídalo nacismus.
Max Rostock, původně odsouzený k smrti, byl ještě s dalšími čtyřmi nacistickými válečnými zločinci tajně omilostněn tehdejším prezidentem Antonínem Zápotockým na základě doporučení Ústředního výboru KSČ, jehož členem byl i agent Gestapa a budoucí prezident Antonín Novotný.
"Schvaluje se, aby cestou milosti byl změněn u odsouzených nacistických generálů dosud nevykonaný trest smrti na trest odnětí svobody na doživotí," je znění onoho doporučení, které zachránilo vrahy českého národa před spravedlností.
Komunistická StB totiž usoudila, že Max Rostock bude mimořádně vhodný objekt pro vytěžení, pokud jde o jeho profesionální schopnosti spočívající v boji proti případnému hnutí odporu. Že se jedná o zkušenosti nabyté vraždami českých odbojářů bylo pochopitelně zcela lhostejné. Inspirace Gestapem a Osvětimí, byla v komunistickém Československu všudypřítomná.
Když Maxe Rostocka poté co byl 4. února 1960 propuštěn z vězení, dovezlo estébácké auto na pohraniční přechod Rozvadov, měl již agent StB Rostock v operaci s krycím jménem Fritz, sloužit po příchodu do tehdejšího západního Německa i nadále svým komunistickým pánům a získávat pro ně informace.
Nicméně následná spolupráce vyzněla do ztracena a složka agenta Rostocka - Fritze byla založena ad acta a StB konstatovala selhání celé akce.
Max Rostock, vrah z Lidic, zemřel pokojnou smrtí 13. září 1986.
Československým parašutistům, kteří vykonali atentát na Heydricha a jejich 293 spolupracovníkům z řad odbojářů, byl věnován památník až po 67 letech.
Jedno z dětí ze sousoší stojícího v Lidicích ukradl neznámý pachatel.
Ani jedna z ulic nenese jejich jména.
Jakoby by nikdy nežily.
A co my?
Miroslav Václavek
Šumperk
