"Vážná fiskální krize, se kterou se potýká palestinská samospráva, by mohla ohrozit snahy o vznik samostatného palestinského státu. Prohlásil to v neděli v sídle OSN v New Yorku ministr financí palestinské autonomní správy Nabíl Kasis."
Bojovníčci za naše peníze.
Palestinský ministr financí Nabíl Kasis se již po několikáté v letošním roce nechal slyšet, že mezinárodní dárci nezasílají lidu Palestiny slíbené peněžní obnosy a jeho země se tak kvůli jejich nezodpovědnosti ráčí nalézat v hluboké rozpočtové krizi hrozící tím, že palestinská samospráva už nebude mít co ukrást.
Považte, že situace je natolik vážná, že namísto slíbené 1,2 miliardy dolarů bylo na účet palestinské samosprávy posláno směšných 466 megadolarů, což zmínil pan ministr již v červnu, aniž by ani do září tradiční dárci neobeslali palestinský lid se zbytkem a tak tedy pan ministr vyrazil po žebrotě na půdu OSN s tradičním koktejlem prosíku, kleteb, vydírání, obviňování a vyhrožování.
A příčina tohoto stavu, je jako vždy prostá.
Historicky vzato včera, pod izraelskou správou ekonomicky, demograficky, sociálně a vzdělanostně kvetoucí Palestina, počínaje rokem 1994 podpisem dohod v Oslu přešla pod kuratelu Jásira Arafata a počátky palestinského úpadku tak mohly započít.
Jestliže pod izraelskou správou a za všestranné podpory státu Izrael v letech 1967 až 1994 ekonomika Západního břehu rostla průměrně o třináct procent ročně, palestinská populace se zvýšila z 950 000 na 3 000 000 osob, přičemž vzniklo sedm univerzit, díky lékařské péči se zvýšil průměrný věk dožití a podstatně klesla úmrtnost novorozenců, včetně prudce se rozvíjejícího turistického ruchu přinášejícího nemalé finanční prostředky a tři sta tisíců Palestinců zaměstnaných v Izraeli přinášejících své peníze zpět, pak po 1994 nic takového nelze zaznamenat.
Protože po převzetí moci Jásirem Arafatem můžeme sledovat pouze jedno. Úpadek, rozvrat, zbídačení a vytvoření závislosti na mezinárodní finanční a potravinové pomoci.
Příčinou byl přesun veřejných prostředků užívaných díky izraelskému dohledu k růstu kvality života Palestinců, na soukromá konta tohoto nositele Nobelovy ceny míru do té míry, že jej časopis Forbes uváděl jakožto dolarového miliardáře.
Privátní trysková letadla, vily, limuzíny a rozmařilý život pana Arafata, začaly být v prudkém kontrastu s úpadkem a bídou obyčejných Palestinců, protože se jim najednou začalo nedostávat i potravinové pomoci zasílané jakožto reakce na jejich zbídačení.
Neboť tu si stejně jako veškeré jak vnitřní, tak finanční prostředky zahraniční pomoci přicházející v řádech miliard dolarů, přisvojil Jásir Arafat.
Distribuce potravin totiž přestala být mezinárodní pomocí potřebným, ale stala se tvrdým byznysem, na němž pohádkově zbohatl on sám i ti z jeho nejbližšího okruhu, protože ji svému lidu nikoliv dával, ale prodával skrze vyvolené z Palestinské samosprávy.
Namísto dalšího budování škol, univerzit a nemocnic, jako tomu bylo za izraelské správy, byly tyto finanční prostředky odkloněny na švýcarská a jiná zahraniční konta a zbytek byl využit k financování jediného. Teroristických útoků na Izrael.
Pedofilní homosexuál Arafat zemřelý na AIDS, který se stal loutkou v rukou KGB poté, co jej při návštěvě Rumunska zachytily skryté kamery při souloži s muži ze své ochranky a při zneužívání dětí z rumunských sirotčinců, jež mu byly komunistickou tajnou policií nahozeny, aby se chytil na udičku své deviace a stal se tak vydíratelným, byl nástrojem mezinárodního komunismu usilujícího o zničení Izraele.
Tak lze v kostce shrnout jeho životní roli „neohroženého bojovníka“, kdy se prohlásil za hrdinu z války roku 1948, protože zničil izraelský tank. Že Izrael tou dobou ještě žádné tanky neměl je přece jedno.
Tudíž se tento jak zjevem, tak nitrem ohavný člověk nemohl nikdy stát někým, kdo by měl se svou zemí nějaké ušlechtilé úmysly, ale stejně jako malé rumunské děti, mu i ty palestinské posloužily pouze k ukojení jeho touhy. V tomto případě po moci a bohatství, protože se obrazy utrpení, do něhož přivedl svoji zemi a její obyvatele dokonale hodily coby nástroj vydírání mezinárodní veřejnosti a protiizraelské propagandy.
Nicméně všechno má svůj počátek i konec a způsob jakési polostátní palestinské existence-neexistence, založené na terorismu a rozkrádání miliard amerických dolarů zasílaných v dobré víře coby jakousi obří sociální dávku, je evidentně již minulostí.
Samy dárcovské země mají svých ekonomických potíží více než dost a zpráv prosakujících o realitě palestinské kleptokracie je rovněž dost na to, aby dárci své rozhodnutí o podpoře číchsi soukromých bankovních kont a aktů palestinského terorismu označovaných jakožto boj za svobodu, pomalu začínali přehodnocovat.
Z čehož vyplývá jediné, že lid Palestiny se bude muset vrátit k principům, na nichž jejich společnost do roku 1994 vzkvétala a tou je práce, práce a zase jenom práce.
K čemuž jim dopomáhej Alláh, protože obvinit celý svět ze své bídy, jak si v tomto doposud vystačili s Izraelem, to by jim nevěřil už ani ten nejhloupější z hloupých, kteří do černé palestinské díry ony miliardy dolarů po celé roky posílali.
A na závěr moji milí Palestinci vězte, že:
Kdo nepracuje, ten nejí.
Kdo pracuje, ten neterorizuje.
Kdo neterorizuje, má svůj stát.
Miroslav Václavek
Šumperk
