16. května 1994 byla podepsána dohoda mezi Ukrajinou a Ruskem o opatřeních určených pro realizaci Třístranné dohody, která předpokládala: Strategické jaderné zbraně mají být odstraněny z území Ukrajiny nejpozději během roku 1997. Rusko se zavázalo zásobovat atomové elektrárny palivem, což byla kompenzace za jaderné hlavice. Souhlas Ruska kompenzovat finanční hodnotu taktických jaderných zbraní vyvezených z Ukrajiny do 22. května 1992. V souladu s Třístrannou dohodou se USA a Ruská Federace zavázaly: Nepoužívat sílu nebo nevyhrožovat silou Ukrajině. Nepoužívat ekonomický tlak proti Ukrajině. Požádat o okamžitý zásah Rady Bezpečnosti OSN v případě, že Ukrajina bude napadena nebo jí bude vyhrožováno útokem s použitím jaderných zbraní. Nepoužívat jaderné zbraně proti nejaderným státům, které podepsaly NPT a nejsou v unii s jaderným státem. Velká Británie se následně připojila k těmto garancím.
Pod Leninem, za Putina...
Když se rozpadala nejobludnější a nestrašnější tyranie v lidských dějinách, nad kterou slunce nezapadalo a která svými satelity pohltila i polovinu Evropy, tedy Sovětský svaz, byla Ukrajina měřeno počtem jaderných zbraní třetí největší jadernou mocností světa.
Jeden tisíc devět set kusů jaderných bojových hlavic, které se nacházely na jejím území byly příčinou slibů jeho souseda, tedy Ruské federace, o garanci bezpečnosti, suverenity a územní celistvosti, stvrzené smlouvou nazývanou Budapešťská deklarace.
V ní se Rusko zavázalo, že bude plně respektovat svého nového souseda v hranicích platných k datu podpisu smlouvy, včetně mnoha dalších slibů o ekonomické a jiné podpoře vedoucích k jadernému odzbrojení Ukrajiny.
A nejen Ukrajiny, ale i Kazachstánu a Běloruska, kde se nacházely další stovky nukleárních holubiček míru, kterými hodlal SSSR dohnat lidstvo ke štěstí.
A tak se stalo, že Ukrajina vydala všechny své jaderné zbraně Rusku, které je v souladu s odzbrojovací smlouvou START mělo zničit, a na oplátku svého souseda chránit a respektovat.
Jak to s dodržováním této smlouvy dopadlo, vidíme nyní, kdy Rusko vtrhlo na území Ukrajiny a brutálně pošlapalo veškeré garance, které samo a dobrovolně písemně stvrdilo a k jejichž dodržování se zavázalo.
Z tohoto faktu vyplývá, že pro Rusko se jakákoliv dohoda i smlouva, ať již vojenská, politická nebo ekonomická, stává cárem papíru, kterým se řídí, pouze když mu to vyhovuje, což z této země činí státní útvar, kterému nelze ani důvěřovat, ani s ním spolupracovat, ani s ním obchodovat, nebo tam investovat. Neboť jakkoli to ruskému vedení vychovanému v sovětských časech pravděpodobně nedochází, dodržováni smluv je nedělitelné.
Ano, bábušky mávají vlajkami, Vladimír Putin se opíjí mocí a frenetickým potleskem davů, které tančí za zvuků garmošek, námořníci černomořské flotily křepčí kozáčky a místní komunisté utírají slzu.
Zatímco ruskojazyční ordneři stranou ruských médií drancují a rabují na ukrajinských základnách. Vyhánějí Ukrajince z bytů na ulici a stěhují se tam. Okrádají zajaté ukrajinské vojáky o osobní věci i peníze a loutkový krymský parlament úředně zabavuje majetek ukrajinského státu.
S jedinou výjimkou – a tou je, pokud se nejedná o čínskou investici na Ukrajině.
Je pochopitelné, že takové jednání budí v politických kruzích západních zemí odtažitou reakci mající své pokračování v prozatím omezených sankcích, a v občanech a politicích zemí, majících svoji vlastní zkušenost se Sovětským Ruskem, probouzí hrůzné vzpomínky na řinčící pásy tanků obložených soldáty, přinášejícími smrt a zkázu.
Nyní je tedy i tomu nejvíce zabedněnému a v Rusko věřícímu navýsost zřejmé, že s takovou zemí nijak spolupracovat nelze.
A tak jako vždy, na zprávy o posilování moci autoritativního režimu spojeného s nabubřelými výhrůžkami vůči imaginárnímu nepříteli, který je pro lůzu definován podle momentální potřeby takového režimu, nejrychleji reagují peníze.
Již za rok 2013 činila hodnota odlivu investic z Ruska 63 miliard US $. Příčin je hned celá řada. Od neprůhledného podnikatelského prostředí, které nezná ani účetnictví, ani placení daní, přes všudypřítomnou korupci a právo nikoliv zákona, ale silnějšího, až po posilování pozice vůdce na nejvyšším postu.
Avšak to vlastně není nic proti vývoji, který oznámilo ruské ministerstvo financí když zveřejnilo tyto výsledky za leden 2014, tedy ještě před vypuknutím krymského dobrodružství současné kremelské vládnoucí kliky, protože jestli za leden 2014 činil odliv kapitálu a investic z Ruska 17 miliard US $, pak v měsících následujících, je možno v souvislosti s anšlusem Krymu očekávat něco, jako sprint.
Jen prostým vynásobením lednové hodnoty počtem měsíců, totiž vychází astronomická částka dvě stě čtyři miliard amerických dolarů, tedy více než čtyři biliony korun, přičemž skutečná částka, bude ještě mnohonásobně vyšší. K čemuž nepochybně přispějí i výhrůžky Vladimíra Putina o konfiskaci majetku, které pronesl na adresu zahraničních investorů.
Samozřejmě, že člověka znalého poměrů v této říši se dostane zadostiučinění toho, že spolupracovat a dávat všanc své prostředky agresivní a dobyvačné mocnosti je něco navýsost riskantního, ale je třeba, aby se každý o ruská kamna nejdříve spálil sám. Teprve potom si to bude pamatovat.
Lze tedy očekávat, že Rusko čekají opravdu těžké časy. I když z ruských a proruských komentářů lze vyčíst uspokojení nad tím, jak se západ na nic nezmohl, pak je třeba říci, že nikdo nemůže očekávat válečný střet. Ten by nastal pouze v případě toho, že by ruský obr opět zatoužil po některé zemi bezpečnostně ukotvené v NATO, nebo v EU.
Ovšem skutečná příčina toho, že Rusko očekává neblahý osud je dán především tím, že tato země začne v nejbližší možné době čelit ani ne tak oficiálním a deklarovaným sankcím, jako těm, které vyplývají z jeho naprosté nedůvěryhodnosti.
Nelze očekávat ani chtít okamžité vypovězení smluv o dodávkách ropy a plynu do Evropy, jako spíše to, že nejdříve postavíme terminály na zkapalněný zemní plyn a ropu, kterou budeme dovážet ze zemí přátelských a spolehlivých, jako jsou například USA, včetně využití vlastních zdrojů, a teprve potom definitivně uzavřeme ventily.
Potom lze očekávat čínskou nabídku na dodávky téhož, ale za ceny nikoliv evropské a nejenom to.
Neboť to bude mít spolu s odchodem investic a ztrátou pracovních míst takový dopad na ruskou ekonomiku, která je závislá na drancování přírodního bohatství, že se celý tento uměle nafouknutý balónek zase rychle vyfoukne zpět a to do své původní bídy a zaostalosti.
Že bude rovněž i následovat opakování krymského referenda je nabíledni.
Dálný Východ ruské říše, je totiž historicky území Číny, kterou mu Rusko ukradlo a anektovalo v devatenáctém století. Sice v oné době bylo pod ruským nátlakem a hrozbami smluvně potvrzeno, že je ruské, nicméně v Číně je uváděno jako čínské, pod pouhou dočasnou ruskou správou a takto je i prezentováno v čínských učebnicích zeměpisu. Čemuž se nelze příliš divit.
Člověk, jehož paměť sahá o trochu dále, než jsou jen předvolební sliby si dobře pamatuje, že v oné oblasti došlo již mnohokrát k regulérnímu vojenskému střetu mezi SSSR a Čínou a nyní dochází k témuž, pouze jinými prostředky.
Na tomto území se dle ruských odhadů nachází již asi pět milionů Číňanů, přičemž jimi systematicky skupovaná půda zabírá velmi rozlehlá území. Je tedy pouze otázkou času, kdy se krymské referendum Rusku stiženému morovou ranou epidemie AIDS a alkoholismu, vrátí jako bumerang a Čína přijde "chránit své občany," aby opět připojila své historické území i s jeho přírodními zdroji k vlasti.
O jaké argumenty o protiprávnosti takového aktu a o jaké smlouvy se poté chce Rusko opírat, je mi záhadou. Neboť ono samo, právě takový akt spáchalo a tím se připravilo jak o hodnověrnost, tak i o své skutečné spojence, tedy západ, proti svému skutečnému nepříteli, tedy Číně.
Ale to je milý čtenáři, kterého jsem tě přivedl až na dálný konec tohoto článku opravdu jiná kapitola. Které sice nikdo tleskat nebude, ale kdo chce kam, pomozme mu tam.
Protože, čiň ruskému čertu dobře, peklem se ti odmění.
Miroslav Václavek
Šumperk
