Díra u Hanušovic - nerecenze o skvělém filmu Miroslava Krobota

„Člunek není malá loď. Je to dřevěná kolébka, v níž namotaná nit, kterou dřevěné páky tkalcov­ského stavu přehazují tam a zpět, tká látku jako osud, když kdosi nahoře tahá za osnovu. Jestli něco nemá kontinuitu, je to můj život. Stále něco začínám, stále něco končím, a přitom jsem. Stejně jako v tomto povídání, na jehož za­čátku právě stojím. Jak jinak, když člověk přijde na svět v Su­detech. V kraji vyvráceném z kořenů, který je i není a nejvíc je tím, čím dávno přestal být. V prostoru vykloubeném ze staletého řádu, kte­rému na jeho tvář nasadili masku odvrácené strany Měsíce a v tichu, které je v Černobylu a tady. Když zapomeneš, že je noc, je slyšet spous­ta hlasů, které komusi před půlnocí šeptají šva­bachem. Mluví jakoby zbaveny slov. Hovoří rez i rané jeřabiny, a ani opuštěná ptačí hnízda nejsou taková, jaká by měla být. Jsou stejná jako míst­ní města. Studená a prázdná. Sudety symbolizuje nejvíce ze všeho nuda a polovičatost.  Takhle by to asi vypadalo na celém svě­tě, kdyby ho dobyli a kolonizovali Hanáci. Stej­ně jako moravské Sudety, kam vyrazili s povozy a peřinami v poválečném stěhování národů. Na Madagaskaru by mohli se všemi pepřovníky zato­pit, protože Hanák zná jen sůl, kmín a majoránku. Jak jsem jednou slyšel toho pána s dřevěnou no­hou – nahlas někomu říkal, že stačí majoránka, sůl a kmín, a že „ty všecky ostatní voňavky, všecko koření co měla stará ve špajzce, jí spláchl do haj­zla!“ Když přišli, lehli si do ještě teplých postelí a na plotně bublal nedělní oběd těch náhle zmize­lých a čas se zastavil. Dodnes. Celé Sudety jsou jako ohromná loď nalezená v Bermudském trojúhelníku, jejíž lidská posádka se záhadně rozplynula jako ranní opar.“

"Kam jdeme nevíme, požehnej duši mé." Bohuslav Reynek

Díra u Hanušovic, jejíž nerecenzi jsem si dovolil uvést úvodem mé knížky Člunky je film, na jaký místní obecenstvo - vychovávané po desetiletí laskavými pojednáními o nedávné brutální a krvavé historii či zlodějské současnosti uplakanými rozumbrady, kteří se snaží z lejn plésti biče, nebo mají podobu v pokleslých zločinech na kultuře, které vycházejí vstříc vkusu nemrtvých z nákupních center – není zvyklé.

Protože ačkoli se v anotaci o filmu hovoří o komedii, pak smích, který vychází z diváka ven, je doprovázen mrazivými pocity kdesi v zádech. Díra u Hanušovic je film nikoliv o tanci, smíchu, slunci, senu a jahodách, ale o tom, jak směšné je počínání těch, kteří se shodou jakýchsi podivných okolností, stali vetřelci v krajině, kterou nepřijali, a která nepřijala je samotné.

Je to mistrovský film o tom, jak velké je ticho Sudet a jak hluboký je ten kraj. Natolik hluboký, že člověk cizí v něm zmizí jako v bažině, která se nachází hned v předsíních ukradených domů těch vyhnaných a v jejich zahradách a hřbitovech, a že zmizet pod hladinou jakési řeky, která bere vše, je vlastně tak snadné. A jediné co zůstává, jsou tak kruhy tohoto filmu, které se točí tam nahoře, v tůních a zátočinách času.

Je to film o zaniklém světě těch, kteří museli odejít, nebo byli zavražděni a o těch, kteří museli přijít a občas se vraždí navzájem. A já mu rozumím, protože jsem se zde narodil a ten svět je opět můj. Což z těch, o nichž příběh je, nikdo nemůže říci. Neboť jsou jen jeho trosečníky, nebo již jen pouhými návštěvníky, či mrtvými.

Pan režisér Miroslav Krobot v tempu zničujícím svou mučivou pomalostí, jíž se vyznačuje ten vystěhovaný a vylidněný kraj, který ve filmu ostatně hraje hlavní roli, stejně jako život těch, kteří v něm ztroskotali, vyšívá s filigránskou jemností a důkladností toho, koho onen kraj kdysi vytvaroval, obrazy uvnitř.

Uvnitř domů, místností a kuchyní, tedy tam, kde odkládáme své masky a vystupuje z nás buď ono nic, nebo všechno, co jsme.

Není třeba blíže popisovat a vysvětlovat všechny postavy, postavičky a figurky filmu, které by s jiným režisérem a scénáristou lehce mohly sklouznout do estrádovité podoby komunálních Chalupářů, aniž by karikovaly nás samé, tak jak si to zasloužíme, protože ty jsou skutečné, reálné a ze života, a tvoří tak jeho kouzlo.

Ostatně sám film je sekvencí životů paralelně se odehrávajících v majestátních Jeseníkách a dialogy plynoucí z úst herců nás rodilé Sudeťany nijak nezaskočí, nepřekvapí ani neurazí, protože jejich vulgární úspornost je reflexí na každodenní přítomnost dřiny, obecného nedostatku a zašlého času, který teprve počínáme objevovat.

Protože dříve byli naši němečtí předci, kteří kdysi postavili dnešní zpustlé vesnice a města do krásy a prosperity, ocejchováni svojí národností jako zločinci s návratem nežádoucím.

Aby ironií osudu nejenom jedna z hrdinek filmu nacházela světlo, kulturu, slušnost a kvalitu života v Mnichově, díky příjezdu staršího německého pána, kterému v oné díře - jak naše sudetská města a vesnice s nádechem pohrdání nazývají občané z protežovaných center - zemřela jeho sestra, která nebyla po válce zařazena a odvezena v dobytčáku transportem pryč.

Protože takových, kteří po návratu z Německa, jako zdravotní sestra Jaru, konstatují se stydlivým pohledem do talíře: „Majó to tam hezky, iny než u nás,“ je vlastně mnoho. Což je dobře. Protože to znamená, že jsme ještě všichni neoslepli. Jen zatím nevíme co s tím.  

Odpověď na to proč tomu tak není i u nás, proč to taky nemáme „iny a hezky,“ dává i film Díra u Hanušovic. Dává ji záběry na zpustlá města, vesnice a již neexistující vísky, které si vzala zpět jesenická příroda, abychom se tak dověděli, že zločin na kraji, kraj neodpouští.

Ani nám, ani budoucím.

A to tak dlouho, než pochopíme, že jednou z věcí mezi nebem a zemí je odpuštění a smíření.

Neboť odpuštěním je nám odpuštěno.

A smířením nacházíme mír a cestu k sobě samým.

Nejsem soudcem ani jedněch, ani druhých. Jako pan režisér Miroslav Krobot,

Jen vím, že každý kruh se musí uzavřít. A to mnoha způsoby, jako právě teď, třeba filmem.

Protože žádný kruh nemá ani počátku, ani konce.

Jen svých pokračování.

Už dlouho jsem neviděl tolik diváků, tak dlouho sedět v křeslech i po skončení filmu, ačkoli paní uvaděčka dávno otevřela dveře a dovnitř se valilo světlo, jako ráno po večírku kdesi uprostřed našich milovaných Sudet.

Nechť je to příslibem toho, že člověk opět počal přemýšlet, vidět a slyšet.

A tak snad jediné co bych filmu vytkl, je to, že se v něm mluví hanáckým nářečím.

I když na tuto licenci má pan režisér právo a respektuji ji, musím to podotknout.

Protože u nás doma v Sudetech se mluví tou nejspisovnější češtinou, byť občas prokládanou moravismy, čechismy, germanismy, polonismy, slovakismy, maďarismy, romismy, rusismy, nebo rumunismy, jež jsou relikty paměti na odchozí, příchozí i narozené.  

A kdyby ani tak přesto někdo filmu nerozuměl, pak nechť ví, že jeho nejvyšší řečí je ticho.

A tou film ke mně promlouvá nejvíc.

Však uslyšíte.  

Miroslav Václavek

Šumperk