Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Díra u Hanušovic - nerecenze o skvělém filmu Miroslava Krobota

6. 08. 2014 9:15:15
„Člunek není malá loď. Je to dřevěná kolébka, v níž namotaná nit, kterou dřevěné páky tkalcov­ského stavu přehazují tam a zpět, tká látku jako osud, když kdosi nahoře tahá za osnovu. Jestli něco nemá kontinuitu, je to můj život. Stále něco začínám, stále něco končím, a přitom jsem. Stejně jako v tomto povídání, na jehož za­čátku právě stojím. Jak jinak, když člověk přijde na svět v Su­detech. V kraji vyvráceném z kořenů, který je i není a nejvíc je tím, čím dávno přestal být. V prostoru vykloubeném ze staletého řádu, kte­rému na jeho tvář nasadili masku odvrácené strany Měsíce a v tichu, které je v Černobylu a tady. Když zapomeneš, že je noc, je slyšet spous­ta hlasů, které komusi před půlnocí šeptají šva­bachem. Mluví jakoby zbaveny slov. Hovoří rez i rané jeřabiny, a ani opuštěná ptačí hnízda nejsou taková, jaká by měla být. Jsou stejná jako míst­ní města. Studená a prázdná. Sudety symbolizuje nejvíce ze všeho nuda a polovičatost. Takhle by to asi vypadalo na celém svě­tě, kdyby ho dobyli a kolonizovali Hanáci. Stej­ně jako moravské Sudety, kam vyrazili s povozy a peřinami v poválečném stěhování národů. Na Madagaskaru by mohli se všemi pepřovníky zato­pit, protože Hanák zná jen sůl, kmín a majoránku. Jak jsem jednou slyšel toho pána s dřevěnou no­hou – nahlas někomu říkal, že stačí majoránka, sůl a kmín, a že „ty všecky ostatní voňavky, všecko koření co měla stará ve špajzce, jí spláchl do haj­zla!“ Když přišli, lehli si do ještě teplých postelí a na plotně bublal nedělní oběd těch náhle zmize­lých a čas se zastavil. Dodnes. Celé Sudety jsou jako ohromná loď nalezená v Bermudském trojúhelníku, jejíž lidská posádka se záhadně rozplynula jako ranní opar.“
"Kam jdeme nevíme, požehnej duši mé." Bohuslav Reynek

Díra u Hanušovic, jejíž nerecenzi jsem si dovolil uvést úvodem mé knížky Člunky je film, na jaký místní obecenstvo - vychovávané po desetiletí laskavými pojednáními o nedávné brutální a krvavé historii či zlodějské současnosti uplakanými rozumbrady, kteří se snaží z lejn plésti biče, nebo mají podobu v pokleslých zločinech na kultuře, které vycházejí vstříc vkusu nemrtvých z nákupních center – není zvyklé.

Protože ačkoli se v anotaci o filmu hovoří o komedii, pak smích, který vychází z diváka ven, je doprovázen mrazivými pocity kdesi v zádech. Díra u Hanušovic je film nikoliv o tanci, smíchu, slunci, senu a jahodách, ale o tom, jak směšné je počínání těch, kteří se shodou jakýchsi podivných okolností, stali vetřelci v krajině, kterou nepřijali, a která nepřijala je samotné.

Je to mistrovský film o tom, jak velké je ticho Sudet a jak hluboký je ten kraj. Natolik hluboký, že člověk cizí v něm zmizí jako v bažině, která se nachází hned v předsíních ukradených domů těch vyhnaných a v jejich zahradách a hřbitovech, a že zmizet pod hladinou jakési řeky, která bere vše, je vlastně tak snadné. A jediné co zůstává, jsou tak kruhy tohoto filmu, které se točí tam nahoře, v tůních a zátočinách času.

Je to film o zaniklém světě těch, kteří museli odejít, nebo byli zavražděni a o těch, kteří museli přijít a občas se vraždí navzájem. A já mu rozumím, protože jsem se zde narodil a ten svět je opět můj. Což z těch, o nichž příběh je, nikdo nemůže říci. Neboť jsou jen jeho trosečníky, nebo již jen pouhými návštěvníky, či mrtvými.

Pan režisér Miroslav Krobot v tempu zničujícím svou mučivou pomalostí, jíž se vyznačuje ten vystěhovaný a vylidněný kraj, který ve filmu ostatně hraje hlavní roli, stejně jako život těch, kteří v něm ztroskotali, vyšívá s filigránskou jemností a důkladností toho, koho onen kraj kdysi vytvaroval, obrazy uvnitř.

Uvnitř domů, místností a kuchyní, tedy tam, kde odkládáme své masky a vystupuje z nás buď ono nic, nebo všechno, co jsme.

Není třeba blíže popisovat a vysvětlovat všechny postavy, postavičky a figurky filmu, které by s jiným režisérem a scénáristou lehce mohly sklouznout do estrádovité podoby komunálních Chalupářů, aniž by karikovaly nás samé, tak jak si to zasloužíme, protože ty jsou skutečné, reálné a ze života, a tvoří tak jeho kouzlo.

Ostatně sám film je sekvencí životů paralelně se odehrávajících v majestátních Jeseníkách a dialogy plynoucí z úst herců nás rodilé Sudeťany nijak nezaskočí, nepřekvapí ani neurazí, protože jejich vulgární úspornost je reflexí na každodenní přítomnost dřiny, obecného nedostatku a zašlého času, který teprve počínáme objevovat.

Protože dříve byli naši němečtí předci, kteří kdysi postavili dnešní zpustlé vesnice a města do krásy a prosperity, ocejchováni svojí národností jako zločinci s návratem nežádoucím.

Aby ironií osudu nejenom jedna z hrdinek filmu nacházela světlo, kulturu, slušnost a kvalitu života v Mnichově, díky příjezdu staršího německého pána, kterému v oné díře - jak naše sudetská města a vesnice s nádechem pohrdání nazývají občané z protežovaných center - zemřela jeho sestra, která nebyla po válce zařazena a odvezena v dobytčáku transportem pryč.

Protože takových, kteří po návratu z Německa, jako zdravotní sestra Jaru, konstatují se stydlivým pohledem do talíře: „Majó to tam hezky, iny než u nás,“ je vlastně mnoho. Což je dobře. Protože to znamená, že jsme ještě všichni neoslepli. Jen zatím nevíme co s tím.

Odpověď na to proč tomu tak není i u nás, proč to taky nemáme „iny a hezky,“ dává i film Díra u Hanušovic. Dává ji záběry na zpustlá města, vesnice a již neexistující vísky, které si vzala zpět jesenická příroda, abychom se tak dověděli, že zločin na kraji, kraj neodpouští.

Ani nám, ani budoucím.

A to tak dlouho, než pochopíme, že jednou z věcí mezi nebem a zemí je odpuštění a smíření.

Neboť odpuštěním je nám odpuštěno.

A smířením nacházíme mír a cestu k sobě samým.

Nejsem soudcem ani jedněch, ani druhých. Jako pan režisér Miroslav Krobot,

Jen vím, že každý kruh se musí uzavřít. A to mnoha způsoby, jako právě teď, třeba filmem.

Protože žádný kruh nemá ani počátku, ani konce.

Jen svých pokračování.

Už dlouho jsem neviděl tolik diváků, tak dlouho sedět v křeslech i po skončení filmu, ačkoli paní uvaděčka dávno otevřela dveře a dovnitř se valilo světlo, jako ráno po večírku kdesi uprostřed našich milovaných Sudet.

Nechť je to příslibem toho, že člověk opět počal přemýšlet, vidět a slyšet.

A tak snad jediné co bych filmu vytkl, je to, že se v něm mluví hanáckým nářečím.

I když na tuto licenci má pan režisér právo a respektuji ji, musím to podotknout.

Protože u nás doma v Sudetech se mluví tou nejspisovnější češtinou, byť občas prokládanou moravismy, čechismy, germanismy, polonismy, slovakismy, maďarismy, romismy, rusismy, nebo rumunismy, jež jsou relikty paměti na odchozí, příchozí i narozené.

A kdyby ani tak přesto někdo filmu nerozuměl, pak nechť ví, že jeho nejvyšší řečí je ticho.

A tou film ke mně promlouvá nejvíc.

Však uslyšíte.

Miroslav Václavek

Šumperk

Autor: Miroslav Václavek | středa 6.8.2014 9:15 | karma článku: 22.64 | přečteno: 1864x

Další články blogera

Miroslav Václavek

Volíte protimuslimsky? To je málo, volte zároveň i jiné vlastenecké strany!

Milí vlastenci, soudruzi, drazí soukmenovci, soukmenovkyně i soukmenovčata! Situace je vážná. Budou volby.

22.9.2017 v 6:15 | Karma článku: 20.15 | Přečteno: 1036 | Diskuse

Miroslav Václavek

Islám, nejstrašnější náboženství v dějinách!

„Dá se říci, že tato ideologie je ještě nebezpečnější než hitlerovský nacismus, jelikož se v jejím jménu vraždí a válčí nepřetržitě více jak třináct století. Tato ideologie zničila civilizaci Řecka v Malé Asii

15.9.2017 v 6:15 | Karma článku: 20.30 | Přečteno: 1607 | Diskuse

Miroslav Václavek

Proč bylo nutné rozdělit Československo

„My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu

17.8.2017 v 6:15 | Karma článku: 20.93 | Přečteno: 1121 | Diskuse

Miroslav Václavek

Když si ten Adolfek Stalina bral

„1. Německo-sovětské přátelství je nyní definitivně ustavené. 2. Ani jedna země nepřipustí, aby některá třetí strana zasahovala do východoevropských záležitostí.

10.8.2017 v 6:15 | Karma článku: 30.08 | Přečteno: 1028 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Václav Toman

Jak souvisí držení těla a naše myšlenky?

Doba čtení: 3 minut Při vzpřímeném držení těla si vybavíme spíše pozitivní vzpomínky. Jak je to možné?

24.9.2017 v 11:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Jan Pražák

Utrpení mladého horňáka

„Koukejte, kluci, támhleta v těch červenejch plavkách má nejmíň čtyřky. Dvouručky. Sice budou trochu volnější, ale zato s parádně velkejma bradavkama. Takový já znám.“

24.9.2017 v 11:23 | Karma článku: 7.97 | Přečteno: 198 | Diskuse

Dana Adámková

Tak a je to tady

To byla fuška. Řeknu vám, že mi ti malí drobečci dali zabrat. Ale musela jsem i zasmát pod vousy. Kdybyste viděli paničku, jak byla červená, funěla a tlačila stejně jako já.

24.9.2017 v 11:19 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 81 | Diskuse

Libuse Palkova

Tchýně a uzený

Kromě policajtů a politiků jsou dalším nejčastějším terčem vtipů tchýně. Následující knižní tituly se týkají nejen tchýní samotných, ale i toho, jaké radosti a strasti soužití s nimi přináší

24.9.2017 v 10:47 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 189 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Quo vaditis, nádražáci?

„Naše třídní společnost sestává z dělníků, rolníků, pracující inteligence a nádražáků“ říkával nám soudruh profesor, který tehdy už dávno přesluhoval, a tak ho mohli ze školy vyhodit jedině do důchodu. A měl pravdu.

24.9.2017 v 7:35 | Karma článku: 21.44 | Přečteno: 535 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.