„Udělal jsi mě tak bohatou, ach Bože, poděl se se mnou prosím o svou krásu s otevřenou náručí. Můj život se stal nepřetržitým dialogem s Tebou, ach Bože, jedním velkým dialogem. Někdy, když stojím v nějakém rohu tábora, mýma nohama na Tvé zemi, a pozvedám oči k Tvému nebi, tak slzy mi kanou dolů na moji tvář, slzy hlubokých citů a vděčnosti. A také v noci, když ležím a odpočívám v Tobě, Bože, pláču slzy vděčnosti, a to je moje modlitba. Amen.“ Etty Hillesum, umučena v Osvětimi v roce 1943, ve svých dvaceti devíti letech a její modlitba Za Osvětim, která se zachovala v nějakém z deníků, které si vedla.
Je tomu dnes sedmdesát let ode dne, kdy Rudá armáda osvobodila nacistický koncentrační tábor Osvětim a zachránila ty, kteří přežili. Sedmdesát let je délka lidského života, říká se, že na sedmdesát let má člověk jakési právo a všechen čas navíc, je dar od Boha. Sedmdesát let po osvobození nacistické továrny na smrt uplynulo, ale my nesmíme dopustit, aby tato paměť zemřela, ale naopak nedejme zhasnout světlu obětí ani na dalších sedmdesát let.
A ani za sedmdesát, sedm set, nebo sedm tisíc let nesmí lidstvo zapomenout na to, co byl nacismus, protože s tím jak lidská paměť slábne a pamětníci odcházejí, přibývá bílých míst, která by mnozí zase rádi obarvili na hnědo a potom na rudo prolitou krví.
Je těžké z pozice dnešního člověka vůbec pochopit co se stalo.
Jak to vůbec bylo možné, že nacistický válečný stroj dobyl Evropu, vystavěl koncentrační tábory a dle zvrácených kritérií nacistické rasové pavědy určil celé národy k vyhlazení.
Byl to nepochybně důsledek staletí antisemitismu, kterému se nevyhnul žádný evropský národ, včetně toho našeho a který v osobě Adolfa Hitlera nalezl toho, kdo odvěkou nenávist vůči Židům zhmotnil nikoliv v tu a tam probíhajících pogromech, ale v systematickém a technokratickém vyvražďování za pomoci průmyslových metod a pásové výroby mrtvých.
Staletí pověr tak vystřídala nacistická teorie o židobolševismu, která hovořila o tom, že světové židovstvo se spiklo a ovládá Sovětské Rusko za účelem ovládnutí světa Židy, což měl demonstrovat výčet bolševických komisařů a vůdců židovské národnosti.
Jak museli být ti, kteří oné lži uvěřili slepí, když přehlédli, že samotný vůdce jaksi není Němec a vůbec on sám i jeho nejbližší spoluzločinci vypadají spíše než jako proklamovaný ideál plavovlasého árijce, jakožto Ali baba dinárského typu a čtyřicet arabských loupežníků á la Rudolf Hess. Ale to je již jen zločineckým ideologiím vlastní a patří to k ironii dějin.
Snad jen samotná existence státu Izrael, který je jedinou demokracií s prosperující ekonomikou a parlamentním uspořádáním společnosti založené na lidských právech a svobodě na Blízkém východě je tou nejlepší odpovědí na nacistický blud židobolševismu, kterým nacisté hodlali ospravedlnit své zločiny před vlastním národem a který lze u jejich pohrobků nalézt i dnes.
Že se jim to nepovedlo, je zásluhou zbytku světa, který se nacismu postavil a svedl s ním krutou válku o život a o smrt.
Každý spojenecký voják, každý letec, každý tankista, pěšák, nebo parašutista, který za nás dal svůj život si tak zasluhuje naprosto stejnou úctu a památku jako ti, kteří byli zavražděni v nacistických lágrech.
A tak v tento den prosím ponechme stranou, že vojáci Rudé armády osvobodivší Osvětim byli vojáky země ovládané stejně zločineckou ideologií, jakou byl nacismus, protože za to nemohli.
K tomu abychom vůbec alespoň poněkud pochopili, o čem píšu, nechť slouží tato slova. Slova, jimiž se pokusím popsat Osvětim.
Osvětim roku 1944 kdy vrcholí produktivita průmyslového vyvražďování a Adolf Eichmann posílá z Maďarska jeden transport za druhým.
Čas se chýlí ke konci a nacisté to dobře vědí a nechtějí nechat naživu ani jednoho Žida, na kterého dosáhla jejich moc.
Každého příchozího z nového transportu nejdříve přivítá chřtán tábora. Dokořán otevřená brána pekla, do níž vjede vlak, v jehož dobytčácích jsou namačkáni ti, které nacismus určil zabít. Ženy, děti, muži, mladí, staří, zdraví, nemocní. Všechno jedno. Vystoupit!
Ti, kteří jako ti nejmenší, nebo nejstarší nezemřeli již cestou, byli hladoví, žízniví a vyčerpaní shromážděni na rampě osvětimského lágru a seřazeni aby jim byli vzápětí odebrány všechny kufry a jiná zavazadla.
Každý takový židovský transport má zhruba asi tři tisíce lidí a ani tento není výjimkou.
Jako první byly jsou transportu odděleny ženy s malými dětmi.
Poté staří a příliš mladí, pod čtrnáct let.
Zhruba asi dva tisíce osob.
Pokud se i přesto některý z mužů nechce oddělit od své ženy a dětí, příslušníci SS mu to s milým úsměvem dovolují, no prosím, račte, všechno je v pořádku. Jen klid.
Práce schopní muži a ženy jsou poté rozděleni a odvedeni do tábora.
Tam jsou ostříháni, dezinfikováni, obráni o všechny osobní věci i cennosti včetně šatů i bot a navlečeni do vězeňských mundůrů po někom, kdo tam přišel před nimi.
Mají před sebou asi tři měsíce života, než budou umučeni k smrti hladem, otrockou prací, nebo nemocemi.
Matky, děti, staří a práce neschopní jsou odvedeni hned z rampy přímo do plynových komor, které se nacházejí asi pět set metrů od místa příjezdu.
Ty "šťastnější" děti z nich. Některá, zvláště ta nejmenší nemluvňata jsou v dobách přechodného nedostatku Zyklonu B způsobeného leteckými útoky matkám vytrhávána z náručí a házena zaživa do kremačních pecí.
Za několik desítek minut je svlečou donaha, natlačí dovnitř a příslušník SS nasype do otvorů ve střeše granule Zyklonu B z něhož se začne uvolňovat kyanid a klesne dolů.
Rodiče v zoufalé snaze zachránit své děti je vyzvedávají co nejvýše, aby jim tak dali alespoň ještě několik vteřin života.
Po několika minutách nahlédne okýnkem dovnitř esesák a zkontroluje, zda jsou všichni mrtví.
Poté co vydá pokyn otevřít dveře plynové komory, vytáhne těla obětí zvláštní vězeňské komando a vyloží je na dopravníkový pás, který je přepraví k dalšímu využití.
Mrtvým jsou vytrhány zlaté zuby, odejmuty šperky, hodinky i jiné zbylé cennosti a jsou odvezeni ke spálení v kremačních pecích, které hoří dvacet čtyři hodin denně.
Za zhruba šest hodin přijede další transport a všechno se bude opakovat.
To je nacismus.
To je Osvětim.
Je ti do pláče člověče?
Pak jsi na tom stejně jako já.
Nesmíme nikdy zapomenout.
Nesmíme nikdy dopustit opakování.
V koncetračním táboře Osvětim zahynulo 960 000 Židů.
75 000 Poláků.
23 000 Romů.
A mnoho dalších příslušníků jiných národů a národností, náboženského přesvědčení a sexuální orientace.
Celkem více než 1,1 milionu lidských bytostí.
„Podřezali mne v Jasenovaci
zabili plynem v Treblince
zastřelili na ruské pláni
spálili v Osvětimi
jsem dítě
ve větru spím
na jaře si hraji
když třešně odkvétají
a hladím tě po vlasech
jak matku
pro naději
že báseň může změnit svět
jste život věčný
babího léta
a jména na bronzové desce
a trocha krve
co jí bývá v malém těle
není jí víc než pláče
kvůli pitomé lásce
objímám vás
děti
protože s každým naším zapomenutím
umíráte zas“
P.S. Zyklon B se v Kolíně vyrábí přes přerušení dodnes. Pouze pod jiným názvem – Uragán 2D
Krajský soud v Brně dne 23.1.2014 vynesl rozhodnutí, že vydávání projevů Adolfa Hitlera není trestné.
Miroslav Václavek
Šumperk
