„Putin se svým negativním hodnocením (71 procent) velmi přibližuje J. V. Stalinovi, kterého negativně hodnotí 77 procent respondentů," z průzkumu veřejného mínění o vztahu Čechů k Rusku.
O půlnoci osmého května tomu bude sedmdesát let ode dne, kdy vstoupilo v platnost ukončení bojů s německou brannou mocí v Evropě a nacistické Německo bylo donuceno podepsat bezpodmínečnou a naprostou kapitulaci svých jednotek a složit zbraně.
Tento akt vykonaný dne sedmého května 1945 spojeneckým velením v Remeši se ale sovětskému vůdci Stalinovi zdál málo pompézní, neboť jej za sovětskou stranu podepsal „pouze“ generál Susloparov a tak se celý akt odehrál o den později znovu a to v Berlíně, kde akt bezpodmínečné německé kapitulace za německou stranu podepsal Keitel a za Sovětský svaz Žukov a byl nazýván ratifikací.
Válka v Evropě, která začala za přípitků na přátelství a spojenectví mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem skončila po dlouhých šesti letech nevýslovných hrůz a masového zabíjení, realizovaného jak vojenskými válečnými stroji, tak nacistickými sofistikovanými továrnami na smrt, v nichž byla nekonečná cena lidského života degradována pouze na to, aby se ekonomicky vyplatilo jak věznění, tak i vraždění, přičemž se v této kalkulaci počítalo nejen s odvedenou otrockou prací před tím, než uvěznění zemřou, ale i s tím, co lze vytěžit z jejich těl i po smrti.
Číslo, které těchto strašlivých šest let popisuje je příšerné, neboť činí více než sedmdesát milionů. Více než sedmdesát milionů lidských životů.
A to jak ztrát na životech spojených s válečnými akty na stranách jednotlivých armád, tak ztrát na životech civilistů, včetně těch, kteří byli zločineckou národně socialistickou ideologií určeni k zavraždění, tedy především Židů.
Jestliže si nejdříve vůdci dvou nejděsivějších a nejhrůznějších diktatur v dějinách lidstva, tedy Džugašvili vulgo Stalin a Hitler navzájem připíjeli a jedna gratulace stíhala druhou, pak v červnu 1941, kdy německá branná moc zahájila útok na Sovětský svaz, tomu bylo najednou jinak.
Po dlouhá desetiletí Sovětským svazem pečlivě pěstovaná německá armáda odvrátila svoji pozornost od konečného dobytí západní Evropy invazí do Británie a vrhla se na svého pochybného přítele na východě.
Že Německo, jemuž versailleská smlouva zakazovala existenci útočných zbraní a vojsk, od dvacátých let minulého století mělo na sovětském území celou řadu vojenských základen, na nichž vyvíjelo své ofenzivní zbraně, jako letectvo a tankové vojsko je dodnes téměř neznámý fakt, nicméně je natolik důležitý, že bez této informace se počáteční triumfální postup německých jednotek jeví jako naprosto zázračný.
Ovšem pokud na tuto situaci nahlédneme optikou právě této informace, je třeba říci, že právě díky tomu, že v Sovětském svazu studovala elita německé branné moci a vytvořila tam strategii Blitzkriegu a získala o své hostitelské zemi naprosto dokonalé znalosti, je zřejmé, že se stalo pouze nevyhnutelné.
A tak opovržlivé poznámky na adresu zkažených a prohnilých západních demokracií, které měly být po porážce německou armádou „osvobozeny“ invazí Sovětského svazu, což byl strategický záměr a důvod toho proč Sovětský svaz tak pečlivě pěstoval jak Deutsche Wehrmacht, tak Adolfa Hitlera, vystřídalo zoufalé volání o pomoc právě na adresu těch, které nyní napadený Sovětský svaz, hodlal předtím zničit.
I přesto, že příslušníci sovětské armády upadali po milionech do zajetí díky naprosto katastrofálnímu selhání sovětského velení v počátku německého útoku, měl Sovětský svaz dostatečné zásoby lidských otroků, které mohl navléci do uniforem, vyzbrojit a poslat proti německým kulometům.
Jenže neměl právě ani dostatek ošacení, ani střeliva, ani zbraní, ani letadel, ani paliva, ani maziv, ani potravin, ani tanků, ani vojenských vozidel, ani všeho ostatního, bez čeho se nedá vítězně vést moderní ozbrojený konflikt.
A to vzhledem k tomu, že ve velmi krátké době bylo nacisty obsazeno západní území SSSR, tedy oblasti s průmyslovou výrobní základnou a ty podniky, které se podařilo evakuovat dále na východ ještě zdaleka nebyly ve stavu, kdy by mohly produkovat válečný materiál a zbraně.
Ovšem díky americkému zákonu o půjčce a pronájmu, přijatému v březnu 1941 začaly do sovětských námořních přístavů proudit první nesmělé potůčky vojenských dodávek, které se velmi rychle změnily v životodárný proud udržující sovětskou válečnou mašinérii v chodu.
Miliony tun potravin, léků, zbraní, letadel, tanků, benzínu, pneumatik, strategických surovin a vozidel dopravovaných konvoji přes Atlantik za cenu strašlivých ztrát spojeneckých námořníků, většinou příslušníků Britského obchodního loďstva a Britského společenství národů byly vykládány v sovětských přístavech dvacet čtyři hodin denně. Přičemž další životodárná trasa vedla přes Brity a Sovětským svazem obsazený Írán a menší část dodávek byla dodávána přes Pacifik.
Přičemž se v těchto západních zemích zvedla ohromná vlna solidarity s bojujícím Sovětským svazem a jeho obyvatelé zcela nezištně pořádali sbírky, na nějž z vlastních válkou poznamenaných kapes přispívali k zakoupení tanků, či letadel.
Vždyť i sovětské letecké eso Pokryškin dosáhl svých vítězství na americké stíhačce Airacobra, přepravené právě z USA do Sovětského svazu, stejně jako dalších 14 000 letadel dodaných Američany.
Aby se ale i přesto, vlastně v jakémkoli díle sovětské provenience, a to ať filmovém nebo jiném, pokaždé zmiňoval údajný zájem spojenců na co největších sovětských ztrátách, kterých prý chtěli dosáhnout odkládáním druhé fronty, přičemž od samého počátku USA vedly válku hned na frontách třech.
A to v Tichomoří s Japonskem, se silami OSA v Africe (kde počty německých, italských a jiných nepřátelských ztrát činily mnohem více než německé ztráty u Stalingradu, jen se o tom u nás nepíše) a v Evropě, kde začaly být soustřeďovány silné americké jednotky pro invazi a odkud USA vedly bombardovací kampaň svými leteckými armádami obracejícími nacistické Německo v trosky.
Proto mne hluboce uráží současná kremelská propaganda, tlumočící pokřivené vnímání světa Vladimíra Putina a jeho zločinecké kliky o našich, tedy západních zemích, coby ruském nepříteli, protože to je naprosté opakování předválečné rétoriky sovětského komunistického režimu, majícího coby německý spojenec totožný podíl na rozpoutání druhé světové války jako nacistické Německo.
Přičemž snad za naprosto nejhorší považuji ten fakt, že hlava státu České republiky, tedy prezident Miloš Zeman, namísto toho, aby postál v pankrácké sekyrárně, vzal do dlaní na Dukle hrst hlíny prosáklé krví, nebo aby pohlédl na nebe skrze úzkou škvíru větrací šachty pravoslavného kostela v Resslově ulici, kde s nacisty svedli svůj boj do posledního náboje naši českoslovenští parašutisté, odlétá do Moskvy, kde hodlá uctít komunisty vylhanou verzi dějin a dokonce hodlá jednat s Putinem.
Tedy s tím, který nese odpovědnost za největší poválečnou eskalaci mezinárodního napětí spojenou s násilnou vojenskou okupací území suverénního státu a rozpoutání nevyhlášené války proti téže zemi, tedy proti Ukrajině.
Přičemž se nerozpakuje nejen, že užívat nacistické demagogie a propagandy natřené na rudo, ale i způsobu jakým celou agresi vede.
Myslím si, že takový člověk, s jehož záměry právě v tomto směru souhlasí sotva třetina obyvatel naší země nemá právo na takové kroky.
A pokud si i přesto myslí, že ano, pak nemá žádného dalšího nároku na nejvyšší stolec.
Namísto uctívání vojenské síly cizí země, navíc té země, která je spoluzodpovědná za rozpoutání hrůz druhé světové války a vede válku další, současnou, by měl totiž český prezident uctít památku našich vojáků a obětí války vůbec.
Ale obávám se, že ty mu na srdci vůbec neleží.
Putler kaput!
A Rusku svobodu.
To jsou dvě věci, které si přeji nejvíce.
Aby mír v Evropě, vyhlášený k půlnoci osmého května 1945 konečně vstoupil v definitivní platnost.
Miroslav Václavek
Šumperk
