"Jsme šlechtou mezi národy ostatními a diplomem k tomu slavná historie naše.“ František Ladislav Rieger
Dnes je 28. října, tedy den kdy se na pražském Hradě rozsvítí Vladislavský sál a prezident České republiky rozdá vyznamenání a řády. Pomiňme prosím pro tentokrát osoby v tomto aktu vystupující, jakožto i to, zda si své kousky kovu zasloužily, neboť dnes rozhodně nechci svým zamyšlením vést polemiku o prezidentovi současném, ale pojmout ji jaksi nadčasově a obecněji.
Vůbec mi tento den, jakožto i ona oslava připadá tragikomická, protože jsme pravděpodobně jediný stát na světě, který slaví svoji neexistující existenci, tedy je to totéž, jakoby nějaká skupina lidí, nějaký národ, nebo kmen, měl ve zvyku slavit narozeniny mrtvého, ale kde jinde se může podobná bizarnost přihodit, než v zemi Járy Cimrmana.
Je neuvěřitelné, jak politická reprezentace, včetně většiny lidu ignoruje fakt toho, že země, jejíž vznik byl 28. října 1918 deklarován úzkou skupinkou lidí kdesi v daleké Praze, aniž by se kdokoli z těchto z nebe spadlých vládců, budoucích občanů onoho umělého státu na cokoliv zeptal, se již dávno obrátila v prach a je mrtvá.
Což mohlo na druhou stranu překvapit snad jen ty naprosto slepé a hluché. Nebo přesněji oslepené a ohlušené, či ještě přesněji ty, kteří se oslepit a ohlušit dali. Vznik tehdejšího nového státního subjektu uvnitř Evropy, totiž již od samého počátku v sobě nesl kód svého nevyhnutelného rozpadu, protože jestliže vznik a existence mnohonárodnostních států, jak vidno na příkladě Švýcarska možný je, pak k němu musí dojít na základě vzájemné dohody, chtění takový státní svazek vytvořit, respektu a dodržování zásad obsahujících hodnoty svobody, práva a ochrany občana před státem.
Což při pohledu na Československo znamená, že bylo jeho pravým opakem a karikaturou. Pokud se vcítíme do pocitů jeho obyvatel, z nichž se najednou škrtem pera na mapě, kdy byly uměle vytvořeny hranice sahající až k Rumunsku a sepsáním jeho úvodní preambule stali obyvatelé země, která se jich vůbec neptala, zda jejími občany vůbec chtěli být. Tedy je to téměř totéž, jakoby se z občanů České republiky, prvního listopadu 2015 najednou stali občané Albánie.
Není tedy divu, že prvotní úžas především českých Němců, poté co se dozvěděli o snaze o rozbití Rakousko-Uherské vlasti vystřídala snaha o připojení německy mluvících částí k Rakousku, protože bylo zřejmé, že tímto aktem, tedy vytvořením Československa, budou zpřetrhány a zničeny staleté obchodní vazby na sousední země, neboť obchodu bude bráněno byrokracií a cly, což se nakonec i stalo a což vedlo k úpadku Sudet ještě dlouho předtím, než byly vítězně po druhé světová válce definitivně ekonomicky zničeny a téměř vyhlazeny i pokud o její města a vesnice šlo.
A tak začala první válka Prahy proti vlastním občanům, kdy do německy hovořících oblastí, později nazývaných Sudety, vpochodovala československá armáda a vojensky je obsadila, což se neobešlo bez ztrát na civilním obyvatelstvu, protože například jen v Kadani československý stát v prosinci 1918 zavraždil 23 lidí a více než 100 jich zranil, přičemž mezi oběťmi byla celá řada mladých lidí a dětí -18letá Marie Zienerová, 14tiletý Karl Tauber, 11tiletý Karl Lochschmidt, 15tiletá Paula Schmiedlová, 16tiletý Oskar Meier, 17tiletá Julia Schindlerová, 20tiletá Aloisia Weberová, 15tiletý Ferdinand Kumpe, 17tiletý Hugo Nittner, 18tiletý Theodor Romig, 19tiletá Katharina Tschemmerhöllová a 18tiletý Paul Massl.
Tedy namísto toho, aby nová vláda nového státu, když už se nikterak svých budoucích obyvatel neptala, zda vůbec sdílí touhu o společný stát, minimálně s těmito započala vůbec nějaký dialog vedoucí k alespoň nějaké celonárodní a mnohonárodnostní shodě o existenci Československa, tvrdě a nelítostně z určité části učinila své nepřátele. Následné pošlapání dohod o samosprávě Slovenska bylo krokem číslo dvě, kdy tuto provincii začalo řídit ministerstvo pro Slovensko, po francouzském vzoru pro správu kolonií.
O Moravě, která dne 28. října 1918 ztratila svoji 736 let dlouhou svrchovanost, kdy markrabství moravské bylo plnoprávnou součástí Rakousko-Uherské koruny, spolu s královstvím českým, ani nemluvě. A o válce zahájené proti Polsku o Těšínsko, jsme raději zticha dodnes…
Pokud bychom vůbec měli novému státu dát alespoň nějakou šanci na přežití, pak by tato země musela mít úřední jazyk český, německý, slovenský, maďarský, polský a rusínský. Musela by se jmenovat nikoliv Československo, ale třeba Středoevropsko a jeho hlavní město by muselo být nejlépe v Olomouci tak, aby byla zajištěna úplně ta nejzákladnější práva jeho obyvatel, aniž by to zároveň vedlo k šovinismu a rozbrojům mezi jednotlivými národnostmi jej obývajícími, ať už vyplývajícími z jeho názvu, nebo místa vlády.
Rovněž lze považovat sám vznik Československa - jemuž předcházelo rozbití Rakouska-Uherska nabízejícího moderní koexistenci v rámci Spojených států rakouských, jak ji předložil císař Karel I. - za to, co paradoxně vedlo k jeho pozdějšímu rozpadu a vzniku druhé světové války vůbec. Protože tak jeho představitelé opilí absolutní mocí danou jim vítěznou Francií, vlastně nevědomky vypustili džina nacismu, který by jinak v případě přetrvání Rakousko-Uherského soustátí zůstal i nadále bezpečně zašpuntován a Adolf Hitler, by dožil jako vágus a osoba práce se štítící někde stranou lidské společnosti.
Ale pozdě bycha honiti, co se stalo, stalo se a nikdo, ani kdyby sebevíc chtěl nevrátí zpět ani čas, ani všechny tragédie, které následovaly a které skončily neochotou jakkoli vojensky zakročit ve prospěch země, kterou nikdy Francie neměla v zájmu bránit, protože plnila pouze úlohu mouřenína a jaký je mouřenínův osud když poslouží, je snad dobře znám.
Následné poválečné slepení, tentokrát za pomoci lepidla sovětského komunismu onen již národnostně vyčištěný stát - a to za cenu strašlivého lidského utrpení, mnohého násilí a bezpráví vykonaného většinou na nevinných, na něž ukázal prst vítězův - onen nevyhnutelný rozpad jen zpomalilo, drželo pohromadě železným stiskem diktatury, ale jakmile tento stisk díky Ronaldu Reaganovi na konci osmdesátých let minulého století ochabl, bylo již jen otázkou krátkého času, kdy se nenormální změnilo v normální a naše země přestaly hrát onu předstíranou hru na lásku a rozešly se. Abychom si později podali ruce jako přátelé a sousedé ve společném evropském domě.
Tedy nejenom proto, že dnes slavíme narozeniny mrtvého, ale i všechno násilí a hrůzy, které tak bylo vznikem Československa způsobeno mne vede k zamyšlení, co to propánajána děláme?
Vždyť není co slavit.
Ale jestli někoho vzpomenout a ocenit, pak nepochybně ty, kteří za naši svobodu dali své životy.
Nebojovali marný boj, i když by k tomu snad mé zamyšlení zdánlivě někoho mohlo vést.
Existence svobodné České republiky, pevně ukotvené v rodině evropského společenství a NATO, kterou jak pevně věřím posuneme ke spolkovému uspořádání založenému na rovnocenném postavení Čech, Moravy a Slezska, je toho důkazem.
A tak se domnívám, že je již nejvyšší čas přestat hrát onu každoroční říjnovou hru na Československo, utřít si ubrečené oči a nosy a konečně přijmout realitu naší krásné vzkvétající země.
I když mnozí budou tvrdit opak.
Což je ona slepota a hluchota zmíněná v počátku článku.
Česká republika, která je naší vlastí vznikla prvního ledna 1993, nikoliv v říjnu 1918
Opusťme mrtvé, co bylo mrtvé i ve svém počátku a začněme konečně žít.
V přítomnosti Evropy, jejíž jsme součástí.
Miroslav Václavek
Šumperk
P.S. autor se v posledním "sčítání lidu" přihlásil k národnostem sudetské a evropské, neboť je jak v případě národnosti první i druhé native a má na to tudíž nárok a je sudeťák a evropák jako poleno :-)
