„Jednou za sto dvacet let, vychází v Praze průměrně kontrola berního úřadu. Až dovrší se oněch sto dvacet let, bude kontrola vypuštěna ze svého žaláře.
A dlužníci na dani budou souzeni podle skutků zapsaných v knihách berních.“ Zjevení Andrejovo
Píše se šestý březen Léta Páně 2137 a v bytě Antonína Pecháčka zuřivě drnčí zvonek. Pan Pecháček udiveně otevře oči, stiskne tlačítko svého budíku, ale zvonění nepřestává. Na displeji je čas 04.50hod a panu Pecháčkovi pomalu dochází, že ono zvonění nemá na mysli obvyklý zločinec na nočním stolku, ale někdo úplně jiný.
„No jo, už du, co tam zvoníte jak blázni?“ rozespale se vydává otevřít dveře. Za nimi stojí dva přísně se tvářící páni a jedna paní.
„Co chcete? Víte kolik je hodin?“ ukazuje jim pan Pecháček budík, který stále drží v ruce.
„Jste Antonín Pecháček, narozen 27. 10. 2095, evidenční číslo 2586574821466?“ otázal se ten nejpřísněji se tvářící pán.
„No jo. To sem.“ přihlouple konstatoval pan Pecháček.
„Jo je to von,“ otočil se pán na kolegu a kolegyni.
„Tak tedy milej zlatej, od teď se ptáme už jenom my. My jsme z finančního úřadu a zahajujeme u vás kontrolu. A na kontrolu, na tu se chodí hezky zčerstva. Brzy ráno. Aby nám ptáček někam neufrnkl.“
„Ale vždyť já, žádnou firmu nemám,“ opáčil vyjeveně pan Pecháček. „To bude ňáká mejlka, ne?“ dodal s nadějí v hlase.
"Žádná mejlka, ale řádná kontrola jejíž podnět byl podán prvního března roku dva tisíce sedmnáct a protože nám to tady v Praze trochu déle trvá, máme malé zpoždění,“ nekompromisně pronesl předseda kontrolní komise.
„Ale,“ mávl rukama pan Pecháček.
„Ano, vím, co chcete říci, že vy nepodnikáte. Že jste úplně obyčejný daňový subjekt, jakých na ulici potkáváme stovky každý den. Ale váš pradědeček, František Pecháček, narozen 8.5.1969, IČO 22155489, DIČ22155489 se zaevidoval jako živnostník na městské části Praha 4, jakožto osoba provádějící maloobchod. A my jsme dnes tady proto, abychom prověřili jeho podnikatelskou činnost, převedením odpovědnosti dědickým řízením na posledního žijícího potomka, kterým jste vy. Holt uplynulo sto dvacet let.“
„Tak nám ukažte kdy jste si vyzvedl registrační údaje k EET,“ přidal se kolega a pan Pecháček měl pocit, že ho kousla kobra.
„A kde máte zaplaceno DPH?“ doplnila skřehotavě kolegyně.
„Ale já, já, co to je EET?“ blekotal Pecháček evidentně zahnaný do defenzívy.
„Však my vám to už všechno doměříme,“ doplnil krvelačně předseda a zatvářil se tak, že panu Pecháčkovi poklesly hrůzou kolena.
„Vsadím se, že ani knihu jízd nemáte,“ připojil se sadista kolega a přimhouřil obě oči.
„A to bude drahý, to budou penáličky,“ počala si rachomejtle radostně mnout ruce a na nebožáka se začal snášet příval otázek.
"Kdo je váš závodní lékař?"
"Jak to, že nemáte označenu provozovnu?"
"Kde máte oznámení o povinnosti vydávat účtenky?"
"Kde je evidence docházky?"
"Kde je kontrolní hlášení DPH?"
"Lékárničku, ukažte lékárničku!"
"Kde máte archiv, okamžitě nám předložte veškeré doklady!"
A pana Pecháčka se zmocnily dobrotivé mdloby a černé barvy okolo začalo přibývat, až se ho zmocnila úplně a nastalo milosrdné ticho.
„Andreji, Andreji, zase tě trápily noční můry,“ začal se probírat hlasem Moniky ministr financí České Republiky a došlo mu, že není Antonínem Pecháčkem, ale řádným miliardářem, který optimalizuje daně nákupem Kalouskových dluhopisů, aby měl peníze na rozdávání pro děti a strašně se mu ulevilo.
„No Boha, čo sem hovořil?“ zeptal se.
„Ale takový to tvoje, všeci kradnú, všeci, a tak jsem tě probudila."
„Kradnú, iba já optimalizuju,“ zasmál se na manželku a usmyslel si, že z kandidátky někoho vyškrtne a hned měl lepší náladu.
„Pozri, aha,“ ukázal prstem na cosi na obloze.
„Zas*atá česká televize, hele, čápi. Umijá oni volačo jiného, něž mě pořád provokovať?“ objal manželku a přitiskl ji k sobě.
„Šak hnízda ím třeba. Čapí hnízda. Víš, budú reportáže. A přitom to němá společné nic. A aj ty dluhopisy vydal Kalousek. Tak něch někecá,“ smutně okomentoval pár čápů právě se navrátivších z Afriky.
„Buděme museť postaviť zeď. Ftáčiu zeď. Veď to jsou možná i islamisti. A aj černí bociáni sú. To si veděla?“ podíval se na manželku.
„To ne, vůbec,“ obdivně se zadívala na Andreje.
„Normální negži,“ došlo mu, že právě objevil nové volební téma, jehož pomocí mu spadnou do klína hlasy naštvaných matek a slušnočechů.
„A pak zatvorím aji Kalouska,“ zasnil se pan ministr a políbil svoji ženu.
Jaro je prostě tady.
Miroslav Václavek
Šumperk
