„My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu
a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje. Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“
Tolik hovoří o bývalém Československu, jehož vznik neustále a tvrdošíjně slavíme, aniž bychom konečně vzali na vědomí, že již dávno neexistuje, jeho ústava, tedy základní kámen, na kterém bylo Československo vystavěno.
Což o to, na papíře se to čte dobře, ale již v prvních slovech prvního a nejvyššího zákona v zemi, kterým ústava je, můžeme spatřit i příčinu toho, že Československo bylo dítětem mrtvě narozeným a především mnoha jeho obyvateli dítětem nechtěným.
K tomu, aby ale mohlo vůbec vzniknout, užil T. G. Masaryk lži, když amerického prezidenta Wilsona ujistil o existenci československého národa, (tak aby to bylo v souladu s Wilsonovou doktrínou o právu na národní sebeurčení) který údajně obývá území od Aše po Užhorod a nemůže se dočkat, až se mu dostane vlády z Prahy, kde se úzká skupinka lidí třásla na moc a především na to, že se konečně dostane k penězům, nad kterými dříve vládlo přísné císařské oko a tak korupční aféry mohly začít až po roce 1918.
Naprosto umělý slepenec národů pocházející ze zcela kulturně, historicky a civilizačně odlišných prostředí tak byl nalit do jednoho hrnce, který se ovšem záhy počal jevit jakožto hrnec Papinův, jak v něm stoupal národnostní tlak.
Ostatně není se čemu divit. Samotná třetí největší, tedy slovenská národnostní část, byla namísto slibované autonomie spravována ministerstvem pro Slovensko, tedy po vzoru pro francouzské kolonie a Československo samo, bylo deklarováno jakožto znovuobnovení české státnosti a odčinění porážky na Bílé hoře s akcentem na husitství a národní obrození – což muselo působit na ostatní obyvatele nečeské národnosti jako rudý hadr na býka. Přičemž tato historická česká státnost ovšem končila na Českomoravské vrchovině, neboť Markrabství moravské mělo svoji vlastní územně správní identitu po osm set let, tudíž je mi odkaz na českou státnost Podkarpatské Rusi záhadou.
A to vše bez účasti všech národnostních menšin v RNS (Revolučním národním shromáždění), které ale jménem národa československého hovořilo a vystupovalo a veřejně tato stanoviska deklarovalo. Tedy o nich, bez nich. Což se nám později v Mnichově - který za účelem odstoupení pohraničí inicioval Edvard Beneš - jaksi ráčilo vrátit, protože ono se o tom moc nemluví, ale mnichovská dohoda řešila národnostní otázky všech menšin tehdejšího Československa.
Přičemž druhá nejsilnější národnostní část nového státu byli čeští Němci, kteří ovšem byli oficiálně považováni za pouhou národnostní menšinu a bylo s nimi také tak nakládáno. Tedy nebyli považováni za státotvornou národnost, ale za cizí entitu, jehož území bylo vojensky dobyto a okupováno.
Totéž lze říci i o všech dalších národnostech, jako byli Maďaři, Rusíni a Židé, neboť tito většinou hovořili německy a byli proto předmětem antisemitských útoků z nacionalisticky českých pozic.
Ale přitom by i tento babylon mohl mít šanci na existenci, kdyby jeho úřední jazyky byly tyto, tedy jazyk český, německý, slovenský, maďarský, polský a rusínský, jednotlivé regiony by užívaly silné autonomie a celá nově ustavená země by se jmenovala úplně jinak, například Středoevropsko.
Ovšem silně pochybuji, že s takovým plánem, by tehdejší pražská, touhou po moci zaslepená a od reality odtržená reprezentace tehdejších elit pochodila a domnívám se, že by prezident Wilson, pokud by byl seznámen s pravdou, dal raději přednost federativním a demokratickým Spojeným státům rakouským, jejichž koncept měl hotov císař Karel.
Neboť úplně to nejdůležitější pro státní existenci vůbec, je vzájemná touha dobrovolně sdílet společný život pod jednou, v tomto případě pražskou vládou a legislativní a ekonomickou střechou. A projev takové touhy pak nachází své zhmotnění v referendu, ve kterém s takovým plánem potvrdí jeho obyvatelé většinově souhlas.
Naprosto stejně jako jsme i my souhlasili s tím, že se naše země stane součástí EU.
Ovšem nic podobného se v roce 1918 neodehrálo. Území, které bylo díky lži na mapě zakresleno jakožto obývané národem československým, obsadila vojenská moc a to, co se mu zalíbilo i jinde, to prostě za pomoci válečné agrese dobylo. Jako například Těšínsko na Polsku.
Jak to asi mohlo pokračovat dál, je nasnadě a protože lež má krátké nohy, měl krátkého trvání i stát, který na ní stál.
Při první příležitosti, byť legenda praví o jakési mytické zradě českých Němců, vyhlásilo Slovensko samostatnost a bez jakéhokoliv sentimentu dalo svatbě s Prahou vale. Že to bylo spojeno s etnickou čistkou na Češích, kteří tam působili je jaksi již jen v kontextu československých dějin očekávatelné. A že byli tito vyhnanci ze Slovenska ještě i okradeni je ještě samozřejmější.
Jakoby si karma již dopředu vybírala daň za naše totožné poválečné chování vůči českým Němcům.
A se stejnou tvrdošíjností a pohrdáním k realitě a s ještě větším potlačováním národnostních a později i lidských práv jsme pokračovali ve státní existenci již s přívlastkem socialistickým, když Československo držel pohromadě sovětský zájem na opětovný sanitární kordon. Tentokrát ovšem proti západu.
A byť bylo v kratičkém období zdánlivé demokratizace let šedesátých, dosaženo federativního uspořádání s poměrným zastoupením slovenské reprezentace ve vrcholných patrech moci, bylo po rozpadu mezinárodního komunismu nad slunce jasnější, že Československo umírá.
Neboť již první jednání ve svobodném československém parlamentu nesla příznaky toho, že nad dalším dobrovolným životem českého manžela a slovenské nevěsty se sbírají bouřkové mraky a rozvod bude dříve či později jediným možným řešením jinak neřešitelných sporů majících hluboké kořeny v dosavadním soužití a touze po svobodě slovenské manželky.
Že tomu tak bylo bez referenda, považuji jednak za historicky spravedlivé a v kontextu se vznikem Československa samotného a také za příčinu toho, že jsme se rozešli v klidu a beze zbraní.
Protože v případě toho, že by se populace v referendu z nějakého prapodivného sentimentu rozhodla pro pokračování společného státu a Slovensko by jednostranně vyhlásilo samostatnost, jak se tomu i stalo, musela by federální vláda všemi prostředky a to i za užití vojenského zásahu tento závazek naplnit.
Ostatně tento rozvod považuji za politický vrchol Václava Klause, kdy se zcela chladným pragmatismem tento scénář nedopustil a naopak pro budoucí Českou republiku vyjednal velmi dobré majetkové vyrovnání a že tomu tak bylo po vzájemné shodě, mohli jsme se Slovenskem zůstat i dobrými přáteli. A tudíž lze v tomto smyslu hovořit o Václavu Klausovi coby o politikovi státotvorném.
Jak to po dobrých rozvodech bývá.
Ostatně sešli jsme se opět pod jednou společnou střechou. A to pod střechou velkého evropského domu jako jedna velká evropská rodina. A tak Slovensku já osobně přeji jen to nejlepší na jeho cestě přítomností a chci říci, že na svoji samostatnost mělo a má plné právo a já to zcela a bezvýhradně respektuji.
A my bychom již konečně měli začít respektovat realitu a z dvacátého osmého října udělat sice významný den, ale slavit vznik naší země prvního ledna. Máme nejvyšší čas se konečně probudit. Dvacet pět let spánku by nám mohlo bohatě stačit.
Miroslav Václavek
Šumperk
