Říjen 1918? Osudová chyba v historii našeho národa

Je rok 2018, rok několika významných výročí, z nichž jedno se odehraje 21. srpna a bude to den padesátého výročí válečného napadení naší země našimi údajnými spojenci sdruženými v agresivním paktu takzvané varšavské smlouvy, 

což byla zločinecká organizace mající za úkol udržovat otrocké satelity ruského impéria pod názvem Sovětský svaz v uctivém postavení vůči svému pánu v Kremlu, a kdyby se i přesto někdo vzbouřil tak mu kolektivně šlápnout na krk a zadusit ho v ruském blátě.  

Ale tento článek nebude o tomto smutném výročí, které znamenalo stovky životů přervaných smrtí dávkou z ruského samopalu, ale o výročí neméně smutnějším, které k tomuto aktu, jakožto i k jiným, těm nejtragičtějším v naší národní historii, přispělo měrou vrchovatou.

Již nyní v ještě vrcholícím létě se objevují první bubliny vypouštěné médii o chystaných oslavách takzvané státní samostatnosti vyhlášené v roce 1918 na Rakousku, což byl natolik zákeřný čin, že soudnému člověku je o něm těžko bez hanby vůbec hovořit, natož jej slavit.

Neboť staré dobré Rakousko za nás bojovalo v tolika válkách, které, kdybychom měli bojovat sami, tak naše národní existence je dávno minulostí.

A nejen kvůli tomu. Rakousko bylo ohromný trh, který umožňoval nikdy předtím nevídaný rozvoj ekonomický a tudíž i politický, spojený s ústavou zaručující svobodné volby, svobodu tisku, jazykovou a národnostní svobodu takzvaným říjnovým diplomem vydaným císařem Františkem Josefem I. Zaručujícím občanské svobody, o nichž se nám ještě před nedávnem, za vlády komunistů, ani nesnilo.

O svobodě podnikání, cestování a vyjadřování ani nemluvě. Byť byl vladařský majestát pod ochranou zákona, což ovšem takzvaní republikáni okopírovali a drželi v platnosti až do let devadesátých, porevolučních. Neboť císař se svých pravomocí ve prospěch svého lidu vzdává, přičemž s takzvanými politiky je tomu úplně naopak. A to dodnes. 

Co ovšem bylo chybou zcela fatální, pokud vůbec pominu deklaraci o ustavení Československa bez souhlasu jeho obyvatel je to, že jsme se opírali o jakousi vzdálenou Francii, kterou jsme zajímali pouze jako jedna z jejích kolonií v poválečné Evropě, plnící funkci sanitárního koridoru proti bolševismu.

Ale československá vláda, která Československo dobyla na jeho mnoha národnostech, nikoliv, že by je přizvala ke společné práci na stavbě československého domu, po celá desetiletí jeho obyvatelům, především tehdejšímu národu prvnímu, národu státotvornému a vyvolenému, tedy českému, tvrdila, že jsme v naprostém bezpečí, protože spojenci se můžou samou ochotou roztrhat, aby se za nás postavili, kdyby se jen někdo na nás křivě podíval.

Nebylo tomu vlastně jinak než jako dnes. Lhali ráno, lhali v poledne a lhali večer, jen aby se udrželi u moci a v dosahu veřejných peněz, které rozkrádali, protože dříve, tedy za Rakouska na ně nemohli dosáhnout. To by jim císař pán dal! Což byl ostatně snad úplně největší motiv k vyhlášení Československa.

Jaký nebetyčný rozdíl mezi Rakouskem, které za nás bojovalo proti Prusku, Švédsku či jiným interventům hrozícím nás vyplenit, vyvraždit a porobit si naše bohatství i národní identitu!

A když potom přišla krize s Hitlerem, celá ta stavba vystavěná na lžích se rozpadla jako domeček z karet do něhož dýchne vítr. Tak dopadl náš export „demokracie“ směrem na východ. Neboť jestliže se za mobilizace v roce 1938 na území Čech a Moravy dostavili němečtí branci v řádech třiceti až sedmdesáti procent populace tak na Slovensku se ani toto vlažné nadšení neodehrávalo.

Však taky není divu, důstojníků slovenské národnosti bylo v prvorepublikové armádě méně než Němců, asi 2,5% a slovenský separatismus již přímo bujel. Ostatně ani později, když Rudá armáda a československý armádní sbor na konci druhé světové války dosáhl území Slovenska tomu nebylo jinak.

Dezerce slovenských branců povolaných do řad československé armády dosahovaly až téměř sedmdesáti procent a osvobození nejen podstatné části slovenského, ale i moravského území museli vykonat příslušníci rumunské armády. A to za cenu devadesáti tisíc padlých.

Ale tohle všechno snad jen trochu soudný člověk ví. Že prvorepublikové Československo bylo zemí hluboce zkorumpovanou, bez jakéhokoli sociálního a zdravotního systému a díky svému národnostnímu šovinismu a řadě válek, kterou v počátcích své existence vedlo se svými sousedy i zemí bez přátel. A to i uvnitř sebe sama.

Osobně se tudíž domnívám, že pokud by měl experiment s mnohonárodní zemí uprostřed poválečné Evropy mít šanci na úspěch, měli jsme utvořit federaci s tehdy také právě vzniknuvším Polskem, společně porazit bolševickou invazi do Evropy, poté navázat úzké vztahy s Rakouskem a užít jeho významné mezinárodní kontakty za účelem vytvoření smysluplné mezinárodní politiky založené na spolupráci mezi národy, přijmout cenovou unii s největším obchodním partnerem, tedy s Německem a poté nabídnout Slovensku to, zda by také chtělo být součástí středoevropské federace a vytvořit sílu, s níž by každý musel minimálně počítat. Pokud by se jí přímo nezalekl, pokud by o potenciální agresi šlo.

Přičemž, domnívám se, by nějaký nacismus ani neměl šanci vzniknout.

 Neboť mezinárodní politika, to je politika síly.

Jsi slabý a opuštěný?

Dopadneš jako tehdejší Československo, Pobaltí, Besarábie, nebo dnešní Ukrajina, Gruzie či Moldavsko.

Ten silnější, dnes Rusko, si přijde a vezme si, co bude chtít. A bude přitom zabíjet, sestřelovat civilní dopravní letadla, krást, olupovat a znásilňovat a bude se ti přitom smát do ksichtu. Jako Rusko.

Zkuste si položit otázku – byly by pobaltské republiky, pokud by nebyly členy EU a NATO ještě samostatné, nebo by následovaly osud sousedů Ruské federace, z nichž si Rusko ukusuje, jak se mu zachce, dusí je svým objetím a stahuje pod hladinu, aby je definitivně pozřelo?

My jako zemička, kterou člověk projede a ani nestačí mrknout, nemáme sami mezi vlky šanci. Ani kdybychom s nimi nebo proti nim měli výti. Vlk otevře hubu a je to.    

Proto si náramně považujme toho faktu, že o nás někdo stojí, přijal nás za členy své rodiny a my žijeme v hlubokém míru a blahobytu a řešíme tudíž takové kraviny jako jsou přeludy uprchlíků či islámu, mezitím, co se rozhodujeme, jaké západní fáro si koupíme, kam pojedeme letos potřetí na dovolenou nebo jak odtáhnout vrchovatý nákupní košík ze supermarketu.

To všechno z onoho výročí vyplývá.  

Neboť stejně jako tenkrát, můžeme, sedneme-li na lep demagogům a lhářům šveholícím o přeludech opět velmi rychle narazit na dno a to všechno o čem jsem psal si zopakovat.

A jestli si někdo z vás myslí, že je možné něco jiného, že vám přece ti Okamurové a Klausové nelžou, pokud bychom spáchali národní sebevraždu vstoupením z dnešního Rakouska, tedy z EU, pak já říkám, že není.   

Mysleme prosím na Československo jako na memento odstrašujícího příkladu nazývaného nacionalismus, kterým bylo utvořeno a udržováno při životě.

A jakkoliv chovám v hluboké úctě všechny vojáky a odbojáře, kteří v boji proti totalitám položili svůj život a kteří nezemřeli zbytečně, pak československá ulice byla a je slepá a Československo samo je dávno mrtvé.

Je na čase si to přiznat.

Miroslav Václavek

Šumperk