Virový tanec smrti v Evropě

Flashmob, je to skupina lidí, kteří se organizují na internetu, rychle se shromáždí na nějakém veřejném místě, udělají něco bizarního a zmizí.

Tolik definice dnes již tak populárního flashmobu, bez níž ovšem nebudete chápat současnou situaci kolem čínského multikulturního obohacení světa virem Covid 19 a tudíž ji úvodem uvádím coby předehru a zároveň coby metaforu toho, jak vlastně viry žijí. I když, žijí, to je v případě virů hodně silné slovo, jenže pojďme tedy dál.

Tento koronavirus, nepochybně uniklý z armádního výzkumného centra v čínském Wu-chanu, který zaplavuje svět a pomalu zcela vytěsnil jakékoli jiné informace z mediálního prostoru je totiž přímo ztělesněním flashmobu.   

Jako džin, jemuž lidská nepozornost otevřela zátku a on tak vyrazil do světa a jak vidno a slyšno nehodlá se jen tak vrátit zpět za zdi armádních čínských laboratoří, se shromažďuje na veřejných prostranstvích, kde se šíří jak dechem, tak ale především dotekem.

Neboť například na plastech, kterými je městská hromadná doprava přímo tvořena přežívá natolik dlouho, aby se šířil dál a následně skrze neumyté lidské ruce přenesl dovnitř organismu a počal tančit. Kolik lidí s tímto čínským dárečkem světu již tančilo či právě tančí se zřejmě nikdy nedozvíme.

Je tomu tak proto, že zcela drtivá část infikovaných o svém tangu se zubatou neví a nikdy vědět nebude, protože u něj infekce proběhne bez jakýchkoliv příznaků. Ovšem těch, které zabil, jsou tisíce a další tisíce lidí svádí svůj boj s tímto oku neviditelným nepřítelem právě nyní.      

„Viry jsou jako zombie - nejsou úplně mrtvé, nejsou úplně živé a k tomu aby se udržely v pohybu, musí se krmit živým masem. Nejničivější viry žijí kočovným životním stylem. Samy bez pevného příbytku a střechy nad hlavou tak zabírají jiné buňky, zničí je a pohybují se dál. Každá infikovaná buňka se tak stává obětí tohoto virového flash mobu… “ říká v jedné ze svých knih britský virolog Mark Pallen a já se s ním zcela a naprosto ztotožňuji.

A dodávám pouze jediné. Jsou to dravé šelmy, které bez našeho organismu v okolním, virům nepřátelském světě, plném slunce, mrazu, různých druhů záření, vysychání a proudění vzduchu a jiným okolnostem dlouho nepřežijí.  

Tedy, jak se říká, je to kdo s koho.

Tento boj s vlčí virovou smečkou ovšem lidstvo vede od nepaměti. Po dlouhá staletí jej viry decimovaly, hubily, parazitovaly na něm a odváděly mu desátky v podobě sta milionů obětí. Přičemž například stačí pohlédnout na původní obyvatelstvo obou Amerik, aby to bylo zřejmé.

Neboť v rozporu se všemi tvrzeními původní domorodé obyvatelstvo umíralo v důsledku nemocí, které na nový kontinent přišly i s nově příchozími. Nikoliv v boji či jiným, násilným způsobem. Přičemž prosím pěkně nijak nezpochybňuji i akty genocidy místně spáchané jak na severoamerických tak i jihoamerických indiánech a hluboce se jim za své předky omlouvám.

Nicméně pojďme zpět k tématu, kterým je Covid 19. I když vlastně tento článek nepíšu ani o něm ani proti němu, ale o tom, jak jsme vlastně jen nedávno málem nevymřeli na zcela úplně jinou hrůzu a tuto čínskou chlupatou kouli, ať si s Čínou, včetně náhrad škod, tedy virových reparací, vyřeší mocní tohoto světa.

Je únor roku 1972 a z pouti do Mekky se vrací Ibrahim Hoti zpět do tehdy ještě jugoslávského Kosova a veze si s sebou suvenýr. Není to jen titul hadží, kterému se dostává každému poutníkovi, který vykonal cestu na nejsvětější místo islámu, ale v jeho organismu rozjíždí flashmob virus jedné z nejstrašlivějších pohrom v dějinách lidstva. A tímto nezvaným hostem není nikdo jiný, než virus pravých neštovic.

Na své cestě se totiž setkává s poutníky z celého muslimského světa a někde v jeho hlubinách se mu dostává přenosu s největší pravděpodobností od věřících přišedších z Afghánistánu, kde se tento virus v oněch dobách endemicky vyskytoval.

15. února 1972 se vrací domů a flashmob může začít. Šelma v hadžího těle se nasytila a usoudila, že nastává čas vypustit smečku ven. A tak již 16. února 1972 hadží pociťuje první příznaky onemocnění, o jehož závažnosti ovšem nemá ani tušení a přičítal je únavě z dlouhé cesty autobusem. Protože virus jako správný nemrtvý nehubí svého hostitele ihned, ale přiměje ho k tomu, aby vyhledal jak lidskou společnost, tak i duchovní oporu.

A tak se dostalo spolu s náboženstvím neštovic i Latifu Mumdžičovi, který s hadžím sice neměl přímý tělesný kontakt, ale k přenosu došlo návštěvou stejných míst či kontaktem se stejnými jinými osobami, které virus šířily v tehdejším Kosovu.

Tanec smrti mohl začít a k tanci se pomalu chystala celá Jugoslávie.

Když Mumdžič totiž o dva dny později navštívil místní zdravotní středisko, neboť virus v jeho těle začal žrát, lékaři se pokusili léčit jeho horečku penicilinem, který je ovšem na virová onemocnění neúčinný. A protože se jeho stav nezlepšil ani po několika dnech, odvezl ho bratr do nemocnice v Čačaku. Ovšem ani tam mu lékaři nedokázali pomoci, takže byl sanitkou převezen do ústřední nemocnice v Bělehradě.

9. března byl Mumdžič studentům a zdravotnickému personálu předveden jako případ atypické reakce na penicilin, což bylo věrohodné vysvětlení jeho stavu. Nutno říci, že bohužel.

Následující den totiž Mumdžič utrpěl masivní vnitřní krvácení a navzdory všem snahám o záchranu svého života ještě ten den večer zemřel.

Přičemž jakožto příčina smrti byla uvedena jako „alergická reakce na penicilin.“ Ve skutečnosti však zemřel na černé neštovice, vysoce nakažlivou formu neštovic a před svou smrtí nakazil 38 lidí (včetně devíti lékařů a sester) z nichž osm později zemřelo.

Naštěstí ale a to naštěstí pro celou Evropu, nejenom pro Jugoslávii, v této nemocnici ještě občas ordinoval lékař Kosťa Todorovič, kterému v té době bylo již osmdesát pět let a který vzhledem ke své dlouholeté praxi, ve které se s neštovicemi kdysi dříve potkával, pojal podezření a nechal tělo zemřelého exhumovat, aby prověřil možnost, zda se nejedná o pravé neštovice.

A pak už to šlo ráz na ráz.

Byl zahájen lov na vlčí smečku, která po staletích půstu dostala velký hlad a chuť na lidské maso. Bělehradská klinika byla obklíčena jugoslávskou armádou a neprodyšně uzavřena a země začala jednat. Po počátečních snahách o utajení ze strany jugoslávské vlády naštěstí tato od tohoto rozhodnutí ustoupila, čímž se do boje s neštovicemi mohl po jugoslávském boku zapojit celý svět.

Byl nejvyšší čas a hodiny měřící poslední zbývající čas se zastavily snad v poslední vteřině, neboť díky mezinárodní spolupráci tak byl v Německu včas zadržen jugoslávský hostující dělník nakažený neštovicemi a nestihl tak rozšířit infekci v zahraničí.

Kéž by takto postupovala dnes i Čína a namísto utajování důsledků spojeného s únikem viru z laboratoře ve Wu-chanu, by na svém území postupovala totožně a nedopustila by jeho rozšíření skrze své občany, když jim neznemožnila vycestovat do zahraničí a to především do Evropy.

Prezident Josip Broz zvaný Tito (což byla jeho přezdívka z odboje) nařídil vyhlášení stanného práva, což v praxi znamenalo uzavření celých vesnic, měst a regionů za pomoci zátarasů a vojenské techniky, zákaz shromažďování i uzavření hranic a zákaz pohybu obyvatelstva. Hotely byly zabaveny armádou pro potřebu karantény, v nichž ozbrojené síly držely pod samopaly 10 000 lidí, kteří mohli být potencionálně v kontaktu s virem.  

Svět Jugoslávii ihned zaslal své nejlepší odborníky na epidemiologii a také zásoby očkovacích látek proti této nemoci jugoslávskému lidu a tato epidemie tak byla v polovině května 1972 po přeočkování celé jugoslávské populace v počtu osmnácti milionů lidí zastavena, přičemž ze 175 nakažených, jich na tuto nejstrašlivější hrůzu v dějinách lidstva čtyřicet zemřelo.    

Ibrahim Hoti přežil.

I tyto události znamenaly, že svět neštovicím vyhlásil válku globální a díky úsilí a naprosto nepopsatelné odvaze lékařů v první linii ji nakonec také i očkováním vyhrál. Černá smrt tak nyní dřímá ve dvou laboratořích, z nich jedna se nachází v Rusku a druhá v USA.

A doufejme, že ji nikdo neprobudí ze spánku.

Protože Covid 19 je proti Variola vera opravdu velmi nedokonalý lidský produkt.

Tedy doufejme, že ho Čína nevylepší.

A na závěr článku si neopomenu připomenout to, že se i přesto dnes najde dostatek lidí, kteří nenechávají očkovat své děti a vystavují je riziku jak chorob smrtelných tak i těch, které z nich udělají mrzáka po zbytek života.  Jako jsou třeba důsledky onemocnění úplně „obyčejnou“ dětskou obrnou.

Na takové „rodiče“ a „lidi“ patří jediné.

Pořádný klacek.

A mlátit.

A mlátit.

A mlátit.

Post Scriptum: modře označené pasáže textu jsou odkazy, na které si klikněte a dozvíte se ještě víc.

Miroslav Václavek

Šumperk