Česká republika - země, která dodnes okrádá oběti nacismu

"Prohlášení příslušníků české šlechty ze 17. září 1938 Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli, zabránit porušení starých hranic našeho stá­tu. 

Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, aby­chom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k Čes­kému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se roz­mýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohro­madě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí.

Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporu­šeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich po­tomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu· a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k neděli­telné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost.
Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti.
 

Karel VI. Schwarzenberg (autor textu)
Z. R. Kinský (iniciátor prohlášení)
František Kinský
Jan Adolf Lobkowicz
Zdeněk z Kolovrat
Rudolf Czernin
Leopold Sternberg
Weikhard Colleredo-Mannsfeld
Karel Parish
Jindřich Dobrzenský
Hugo Strachwitz
Karel Belcredi"

Naše země, momentálně nazývaná Česká republika (doufejme, že jí název vydrží a nebudeme svědky Okamurovska, Čínska, Klausovska, Babišovska nebo Putinska), prošla mnohými zvraty, válkami, tragédiemi a vzestupy i úpadky. Je tomu tak proto, že skrze ni procházely po staletí armády evropských velmocí a i ona sama byla původcem mnohých válek.

Ať tomu již byly války husitské, které se neodehrávaly jen na území Čech, Moravy a Slezska, ale přelévaly se i do zemí okolních, které pustošily nájezdy tehdejšího Islámského státu, tedy husitů. Nebo ať to byla válka třicetiletá, kterou jsme rozpoutali kvůli malichernému náboženskému sporu a do níž byla zatažena tehdejší celá Evropa.

A tak až doba, kdy jsme byli plnoprávnou a rovnoprávnou součástí naší společné rakouské vlasti nám dala tolik potřebný klid a mír k tomu, abychom mohli rozvinout náš talent a přivést naše země k největšímu rozkvětu v dějinách. Lhostejno, zda šlo o rozkvět národní, kulturní, hospodářský, politický či vzdělanostní, můžeme hovořit o tom, že všechno, co vzniklo v době našeho bezpečnostního a ekonomického ukotvení ve společné rakouské říši je to nejlepší v naší historii.

Jsou to všechny ony významné kulturní památky, které jezdí obdivovat celý svět, jsou to firmy jako Škoda, Plzeňský pivovar, ČKD, Baťa nebo mnohé jiné. Je to naše nejhustější železniční síť na světě, jsou to naše krásná a výstavná města. Tohle všechno je dílo, na kterém má nemalý podíl i šlechta.

Slovo šlechta má původ ve slově německém geschlecht, což znamená plémě, pokolení, nebo rod a velmi dobře popisuje podstatu věci. Tedy nikoliv nějaké vyvyšování se nad jiné, ale rodinná kontinuita spojená se správou rodového majetku, jako i s mnoha dalšími povinnostmi, s nimiž byl šlechtický titul spojen. Což byla především branná povinnost a výkon státní správy spojený s vymáháním práva na šlechtických državách a lénech. K čemuž zajisté můžeme přičíst i péči o statky kulturní a jejich rozvoj. O čemž svědčí podpora umělcům všeho druhu.

Mnozí šlechtici, s tím jak šel čas a z dávných feudálů se stávali moderní a demokraticky smýšlející lidé, se stali i úspěšnými na poli hospodářském, tedy řečeno dnešním jazykem byli to úspěšní manažeři, kteří přeměnili své majetky na fungující ekonomické celky dávající obživu tisícům lidí.

Přičemž můžeme takový proces nazvat evolucí, která vede ke konstitučním monarchiím, což jsou země nejúspěšnější, země, ve kterých se lidem žije nejlépe a které mají nejvyšší životní úroveň na světě, nejnižší míru korupce spojenou se svobodami, lidskými právy a sociálním a zdravotním zabezpečením, tedy tím, co nazýváme kvalitou života. Což jsou země jako Švédsko, Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgie, Velká Británie atd.  

Bohužel jsme se v konstituční monarchii království českého, markrabství moravské a slezského transformovat nestačili, protože přišel, měřeno optikou konečných válečných a poválečných důsledků druhé světové války, tragický 28. říjen 1918 a vyhlášení Republiky Československé, státního útvaru popírajícího základní lidská práva mnoha národům a národnostem v něm žijícím. Státu, který se rozprostíral na územích, které s naší staletou historií neměly společného ani to pověstné zblo, státu, který se vy svých provinciích choval nikoliv jako ve své vlasti, ale jako na dobytém území a podle toho se choval i k původním etnickým skupinám tam žijícím.

Ovšem taky, co jiného od francouzského protektorátu jménem Československo, kterým si tato země po koloniálním vzoru řešila svoji geopolitickou představu o tomto regionu vlastně čekat. Než to, že při prvním střetu s Hitlerovým Německem nás „rodič“ předhodí jako návnadu a bude si myslet, že se Hitler nažere a francouzská koza zůstane celá.

A tak jsme zůstali opět na všechno sami. Všechny ty pohádky o jakýchsi spojencích, kterými první republika krmila populaci se rozplynuly jako pára nad hrncem a stát se otřásal v základech. Dlužno podotknout, že v základech velmi vratkých, vystavených na bažině lží a všeobecného rozkladu způsobeného korupcí a sociálním a národnostním útlakem.

Obstáli nemnozí, Slovensko začínalo brát do zaječích, nacistická sociální demagogie slavila v Sudetech úspěchy, ti kteří nám měli stát po boku se obraceli zády a okolní země cenily tesáky, aby si také kously a urvaly si něco z československého těla a pomiňme prosím to, zda to bylo „spravedlivé.“ Nebylo.   

Ovšem kdo zachoval věrnost této zemi byla její šlechta. Vědoma si toho, že šlechta odjakživa brání svou zemi proti jejím nepřátelům a chrání ty, o které pečuje, věnovala česká šlechta nemalé finanční prostředky na stavbu pohraničních pevností, jakožto i veřejně vystupovala na obranu republiky (která se k ní zachovala obzvláště ohavně) a veřejně deklarovala svoji podporu staletému dědictví, které pomáhala budovat a tvořit. Stejně jako její příslušníci vstoupili do domácího odboje nebo bojovali na zahraničních frontách.

Není tedy divu, že mnohé šlechtické rody tak byly nacistickým režimem, který naši zemi okupoval, prohlášeny za nepřátele nacistického Německa, jejich majetek byl zkonfiskován a jeho příslušníci byli vystaveni pronásledování. Člověk by si řekl, že právě takoví lidé budou po válce s příchodem svobody oceněni a jejich majetek zabavený nacisty jim bude neprodleně navrácen, ale to bychom se strašně mýlili. Protože jsme v Československu, což by mohlo být synonymem pro státem páchané zločiny.

Ani v případě starého, původně italského rodu Colloredo-Mansfeldů tomu nebylo jinak. Jejich rodový majetek vyvlastněný nacistickým režimem majiteli Weikhardu Colloredo-Mansfeldovi v roce 1942, jako osobě nepřátelské říši, když se odmítl přihlásit k říšské státní příslušnosti, československý stát zabavil dekrety prezidenta Beneše podruhé. Za druhé světové války se přitom Weikhard zapojil do protifašistického odboje a jeho jméno je pod prohlášením věrnosti českému státu z října 1938. Přesto mu byl po válce majetek znovu zabaven, jako zrádci českého a slovenského národa. Rozhodnutím tehdejšího Krajského národního výboru v Praze byl v roce 1950, přičemž důvod konfiskace v rozporu s tím původním nacistickým kosmeticky změněn; novým důvodem se nyní stala Mansfeldova německá národnost, kterou uvedl při sčítání lidu v roce 1930(!).

Přičemž právě tento oslí můstek přišel nové, tentokrát poválečné moci velmi vhod. Neboť takto mohlo již ze značné části komunisty ovládané Československo okrást spoustu nacistických obětí, především židovského původu, neboť tito německy hovořící Židé si za svou národnost zcela legitimně a v souladu s tehdejšími československými zákony v roce 1930, kdy Hitler ještě tahal kačera, vybrali právě tu německou. Což lze vzhledem k tomu, že Němci byli druhou největší národnostní menšinou v Československu pokládat za něco zcela absurdního a přesto na tom stojí celá řada soudních rozhodnutí. Těch neméně zločinných, jako byly ty nacistické, které se pro změnu opíraly zase o původ židovský.  

Nynější právní spory, ve kterých je rodový majetek Colloredo-Mansfeldů střídavě vydáván a opět konfiskován vypovídá rovněž o tom, v jakém rozkladu se naše země nachází a že slovo spravedlnost je něco, co je v naší zemi neznámo.

Protože jsme zemí, která není právním státem, ale zemí, která přijala nacistické represe za své a pokračuje v nich a nijak se nemá k tomu, aby je sedmdesát pět let po válce napravila a konečně a nadobro se rozešla s jejich pácháním. Protože jinak se tyto hanebné skutky, jimiž český stát parazituje na nacistické perzekuci obětí nacismu nazvat nedají.

A nejde ani zdaleka jen o tento šlechtický majetek, ale například i o vilu nynějšího ruského velvyslanectví, původně majetku židovské rodiny Popperů, zkonfiskované za války majitelům Gestapem a po válce opět zkonfiskované dekretem Edvarda Beneše coby dar SSSR. Stejně jako o kontinuitě bezpráví spáchané nacisty na špitálním řádu Německých rytířů téměř vyvražděném nacisty do posledního a jehož majetek byl po válce rovněž zabaven dekrety prezidenta Beneše. Přičemž ona panická hrůza z takzvaného prolomení Benešových dekretů vychází z toho, že ty největší zločiny krádeží majetků nazývaného znárodnění nevykonali komunisté, ale právě (agent NKVD) Edvard Beneš. Komunisté již v zásadě neměli co znárodňovat a pouze po únoru 1948 paběrkovali a dovedli ožebračení zemědělců a živnostníků do naprostého konce, pokud o soukromé podnikání jde. 

Je opravdu hlubokou a nijakou oddiskutovatelnou hanbou, že naše země a její právní řád, který by měl zločiny vyšetřovat a trestat a napravovat křivdy udržuje soudními rozhodnutími nacistické bezpráví při životě a nijak se nerozpakuje umožňovat státu parazitovat na něčem, co nikdy nevytvořil a nikdy mu nepatřilo a nepatří, i když si na to vydá třeba sto rozsudků.

Osobně se postiženým zvůlí nacismu a českého státu co nejhlouběji omlouvám, protože se za to velmi stydím a doufám, že i přes všechno, co se jim ze strany státních institucí České republiky stalo, na naši jinak krásnou zemi nezanevřeli a že právo a spravedlnost nebudou prázdné pojmy navěky, ale že nová nastupující generace se se zločiny páchanými z české strany na obětech nacismu nadobro rozejde a učiní všechno k jejich nápravě.

Do té doby jsme bohužel zemí, která udržuje nacistickou zvůli při životě a participuje na ní. Je to hluboká a neospravedlnitelná hanba.

Miroslav Václavek

Šumperk