Jak se ztratit v Jeseníkách, ale vlastně se tak nalézt

Po celkem příjemném létu, které nebylo ani extrémně horké ani mimořádně chladné k nám přišly dny babího léta. 

V Americe jej nazývají indiánské léto, kterýžto název se mi velmi líbí, více než léto babí, protože mi evokuje představu nespoutané svobody a života v americké divočině. A kteroužto představou se velmi rád nechávám inspirovat.  

Přiznávám, že mám podzim a jeho počátek moc rád. Protože všechno se pomalu začíná uklidňovat, lidé přestali stresovat z dovolených, které jim vnutila naše moderní kultura, utratili v Chorvatsku všechny peníze za nudle s rajčaty zakáplé olejem a posedávají tak nyní doma a tak se vylidňují i jinak lidmi natřískané destinace, jako jsou bohužel poslední dobou třeba i Jeseníky.

Bohužel říkám proto, že túristi nejezdí za krásami přírody, ale vylezou ze svých automobilů na betonovém parkovišti a jdou do betonového hotelu a pak se nechají vyvézt lanovkou do vybetonované přírody, kde si udělají selfíčko na horní nádrži Dlouhých strání, túristky udělají dakfejs a zase to sjedou dolů. 

Někteří opět lanovkou, aby si neponičili své nové adidasky a jiní na kolobrndách, přičemž není sezóny, aby se někdo takový při té příležitosti neroztřískal na kaši, protože si myslí, že když je to z kopce tak je nesmrtelný. 

A pak zase nasednou do automobilů a myslí si, že byli v Jeseníkách. A kdyby někdo vybetonoval cestu až na hřebeny tak tam vyjedou v autech nebo na čtyřkolkách a budou dělat dakfejsy i tam. Osobně tyto "túristi" nazývám sarančaty, protože se na naše krásné Jeseníky slétají v celých mračnech a chovají se jako dobytek. Tedy omlouvám se dobytku, neboť ten za sebou nezanechává prázdné plastové lahve a svinčík vůbec. Ale již jsem si vylil srdce dost a pojďme tedy dál. 

Letošní rok jsem si užil hor poměrně dost a nalítal jsem v nich na kolech hodně kilometrů. A to jak těch na dálku tak i těch na výšku a protože jsem v zásadě projezdil skoro všechno, co se projet dá, počal jsem hledat něco, kde jsem ještě nikdy nebyl. 

A tu, padl můj zrak na trasu vedoucí z Koutů nad Desnou na Šindelné vodopády, nacházející se pod Šindelnou horou. Tedy zaroloval jsem po utvoření plánu na výškový profil a počaly mne svrbět nohy, neboť sliboval opravdu pořádné kotáry, přičemž vzdálenost od civilizace zase zaručovala naprostou a dokonalou izolaci od kobylek povykujících na lanovce a tož v sobotu jsem vyrazil. 

Pod první serpentinou vedoucí na Červenohorské sedlo jsem to nasmažil doleva, ano čtete dobře, doleva. Nikoliv snad proto, že bych do toho tahal politiku, ale protože jinak zásadně v onom bodě odbočuji doprava, když to valím na Praděd. Ale v sobotu tedy doleva. 

A cesta mne záhy vynesla vzhůru, kolem chat a chatiček a počala se velmi brzy vinouti vzhůru natolik, že jsem dostal předtuchu toho, že to bude maso. A taky, že to maso bylo, ale nepředbíhejme, jsme teprve na začátku. 

Vjel jsem do lesa a zhaslo se. Hluboký listnatý les se nade mnou uzavřel a mít čelovku tak ji rozsvítím, protože nastal soumrak. Cesta si jakoby stoupla na zadní a dala si ruce v bok a říkala: "Tak co Mirku, nerozmyslel sis to?" A já jsem ji slušně poslal někam, tedy do p*dele, protože mám mongolskou krev a boj přijímám, nahrbil jsem se, nadechl a vlítl na to. 

Světlo nahoře, nad klenbou listů o sobě dávalo vědět jen vitrážemi kreslícími na povrch lesní asfaltky, která měla ovšem záhy skončit a měly začít skutečné jesenické krpály vedoucí až do nebe a které jsou vystlané šutry. 

Ale tady je ještě poslední kousek asfaltu a stromy, které tvoří chrámovou klenbu nad hlavou toho, kdo se odváží vjet do hlubin. Ale jedině odvaha je tím, co vede k úspěchu, kterým je v tomto případě srdce Jeseníků. Tak se do toho opřu a frčím vzhůru a dál. 

Jeden z nekonečných krpálů, o kterých se mi ještě dlouho bude zdát, protože cesta k Šindelným vodopádům je stejně dlouhá jako i jednoduchá, jede se vzhůru. Bez smilování :-) 

A když se už zdá, že je Mirek nadobro uvězněn v temnotách, tu otevře se opona a ukážou se mu Jeseníky tam naproti. Tak zatnout zuby, napít se, popadnout dech, narovnat si přilbu bez které opravdu nejezdím a jede se dál. 

A právě tehdy, daleko od lidí, blízko k nebi se dá dosáhnout dokonalého Zenu a splynout v jedno. No a pak se zase vrátit na zem, uplivnout si při pohledu na ten kotár přede mnou a hezky se do toho zase opřít. Ono, takových Zenů ještě bude, kámo... :-) 

Některé z krpálů na Šindelnou horu jsou natolik beznadějné, že i osvícený cyklista zakolísá a ďábel mu vnukne myšlenku na návrat. Ale protože ďábel na Mongola nemá, ten jen mezi zuby rozdrtí šťavnatou arabskou kletbu: "Achkum!" A nalezne v sobě sílu stejně jako Schillerová peníze v rozpočtu a jede citius, altius, fortius zase dál. 

A pak spatří účko vrcholové vracečky a ví, že k vodopádům je to již jen kousek. A tak se počíná těšit na přírodní krásy a dobře dělá, protože ho čekají výjevy opravdu nadpozemské. 

Už je to jen kousek, namlouvá si Mirek a začíná tomu věřit. 

A zakloní hlavu a ona se mu zatočí nad tím, kam až vedou ty jesenické smrky, které se tak vysoko nad ním dotýkají toho nejmodřejšího nebe na světě. 

A pak se podívá pod sebe a zalepí mu, protože pod ním začínám propast himálajských rozměrů, neboť mu přímo pod nohama pramení jeden z přítoků Šindelných vodopádů, který padá tam do těch hlubin a po stovkách metrů je k vidění kdesi u Koutů nad Desnou. Radši se tam nedívám ani teď. 

Ale opřu se o jistotu cesty, která mne sem přivedla a pokračuji dál. 

Pohlédnu po očku skrze stromy na protější hory a jede se. 

V přístřešku pod Šindelnou horou se na chvíli zastavím a naslouchám velebnému šumu větví kolébaných věčných jesenickým větrem a čeká mne pořádný downhill! 

A tady se nám to překlápí dolů. Alespoň na chvíli :-)      

Výhledy do údolí jsou překrásné. 

Jako na divokém západě. Vyhlížím, zda mi v ústrety nevyjíždějí Vinnetou společně s Old Shatterhandem. Ale nikde nikdo. Jsou tady takové obludné kopce a je to tak daleko, že by i elektrikářům chcíply baterky :-) 

No a pak mě Jeseníky vyplivly zase dole. Téměř v Koutech nad Desnou a ptaly se mě tak co? Máš dost frajere? A i když jsem toho měl plné brejle řekl jsem, že ne, že to nasmažím ještě nahoru na Přemyslovské sedlo. Tak jsem asi tak stokrát vypustil duši než jsem se probil strašlivými kruty do poloviny stoupání k Přemyslováku, kde jsem vám udělal tuhle fotku. Ale jede se dál. Mirek nemá ještě pořád dost. 

A tady to po hřebeni přelítne nad Přemyslovské sedlo, kam za chvíli sletí dolů. Ano čtete správně, dolů, protože Mirek to v zásadě projel jen kousek pod těmi bílými oblaky na nebi. 

Tak šampione, hezky se ohlédni doprava. 

Z tam odsud nahoře jsi přijel. Ale ještě si moc nebroukej, protože se podívej na opačnou stranu a nahoru, protože to tě ještě čeká. Nic moc, že? :-) 

Protože Pekařovské sedlo je fakt pěknej humáč a i když je tam asfaltečka jako mlat, Mirek tam s odpuštěním vyblije i ta střeva, která nemá :-) No a tak se rozloučíme pohledem na Altvater tam uprostřed, protože, co kdyby a Mirek jde dobýt poslední vrchol. 

Ale protože je Mirek hodnej a zachraňuje zvířátka, v tomto případě slepýše, kterého odnesl i přes jeho protesty z cesty, kde se ohříval hezky do lesa a taky objel strašnou spoustu brouků, směl vyjet až nahoru, kde se mu dostalo odměny nádherného sjezdu vlastně až na šumperskou Hlavní třídu.

A tady se na volném pádu do civilizace ještě pokochá věžemi Velkolosinského zámku. 

A tady se zastaví u památníku padlých z první světové války v Pekařově a přemýšlí, jak se tam jenom ti naši čeští Němci dokázali uživit. Jak to svedli, že přírodě vyrvali kus polí a místa pro stavení a byli tam zcela soběstační. A jiná odpověď než ta, že byli pracovití a houževnatí mě nenapadá. Škoda, že jsme jimi dodnes nedokázali inspirovat... 

Nu a tady se ještě krátce ve Velkolosinském parku rozloučí se zámkem, který je renesanční perlou naší země, poděkuje dobrému duchu hor, že jej provedl úplně opuštěnými a divokými a krásnými pasážemi Jeseníků a dal mi tak nahlédnout do jejich duše a ještě dlouho to Mirek bude vstřebávat a mnohé z toho se stane věčně živým a bude jej to doprovázet po zbytek života. 

Protože tahle trasa je mimořádně náročná ale i mimořádně krásná a mimořádně opuštěná a stejnou měrou horského cyklistu potrápí, jako i potěší. A protože měl Mirek s sebou i kameru, tak vám z túry pořídil krátký film, ať se i vy můžete těšit z daru, kterého se mu dostalo. A taky abyste věděli, že každý jeho záběr a každá fotka, kterou jste viděli byla vykoupena tvrdou dřinou, krví, potem a slzami, na jejichž počátku stojí pevné odhodlání dosáhnout vytčeného cíle. 

Úplně stejně jako tomu bylo u našich německých předků, kteří vystavěli naše nádherná sudetská města a vesnice vysoko v divokých a krutých horách. Když vidím v horách jejich staleté dílo, hluboce se jim, já sudetský Čech klaním. Sudety jsou kraj, který ty, který do nichž přišli buď pozře a oni se v něm nadobro ztratí, nebo je vyvrhne někam pryč a nebo je přijme a oni smí nalézat poklady krás a dotknout se tak Boha. Neboť jsou jím vyvoleni. Jsem jeden z nich, kterým se dostalo tohoto daru a děkuji, že mne Bůh miluje natolik, že smím žít v Jeseníkách. 

Miroslav Václavek

Šumperk

Photo and video © Miroslav Václavek
All rights reserved