Z poslední doby

Nejen blogem živ je člověk. A také nejenom fotografií a lítáním na kole po Jeseníkách, řekl jsem si a tak vám moji milí čtenáři přináším i něco mé jiné tvorby z poslední doby. Neboť, a to především, poezie a já, jedno jest...

O hodinu dřív

Je letní čas

a je mi o hodinu víc

z polí se práší, jak brány přejíždí křížem krážem hlínou

jak ruce milenčiny jeho ještě nezoranými zády

a sloupoví nesoucí tíhu elektřin jak Atlasové

rezaví dalším jarem

i mraky zdají se mi něco rychlejší

tím časem, kterým jsme zestárli

a který na podzim vrátí nám zpět

jen světlo má stále stejnou rychlost

a promítá nám na nebe miliardy let staré filmy

a my díváme se, když najdeme díry tmy mezi pouličními lampami

stejným směrem jako astronomové a psi

do očí prvních hvězd

a víme, že vesmír vznikl velkým třeskem

a vypustili jsme mikroskopy, kterým říkáme teleskopy

a dokážeme spatřit atomy a spočítat zpoždění vlaků

a z hvězdokup máme majáky, které vznášejí se miliardy parseků nad vodami  

a o sobě samých vlastně nevíme vůbec nic

krom toho, že známe každý gen a jak vypadá rakovina

a tomu starému clochardovi, co na šumperské hlavní třídě vždycky vypije pivo u obchoďáku

a bydlí v kanále u kruháče v poli zase přibylo peněz na účtu

slyšel jsem jednou ve vietnamském bistru přesnou částku, kterou tam má

jsou to tři miliony dvě stě padesát osm tisíc a sto dvacet korun

a on si přesto vydělává žebráním

zbláznil se, když se s ním rozvedla manželka

je to už víc jak dvacet let

byl lampasák a jemu chodí velký důchod do banky

skončila ta věta a přišlo velké ticho

jako po modlitbě    

Amen

pomyslel jsem si

a venku začalo drobně pršet

i kapky deště za letního času padají nějak rychleji

a opilci rychleji pijí pivo

a milenci jsou dříve se vším hotoví

a kdybych teď zemřel tak umřu o hodinu dřív

a až ho příště potkám, dám mu na pivo  

Thiopental blues

Zemřela noc

mlčky se modlím za její duši

je černá jak italské spodní prádlo a tér

který asfaltéři vaří z našich hříchů

a teď

viděl jsem zhasnout lampy v ulicích

jako když sfoukneš svíčky na dortu

den je již tady

a tváře ozářené displeji mobilů jak tibetští mniši

čtou první zprávy

loupám mandarinky

protože po ovoci poznáte mne

a jejich vůně zůstává mi pod nehty

a věřím v Boha

nebe je růžové jak hmota, kterou smaží do hamburgerů v McDonaldu

a čas mi měří překapávaná káva

dělám si vietnamskou

její vteřiny padají do kondenzovaného mléka

a horké jsou jako slzy, jež padají do polibků

jimiž se vítáme nebo loučíme

a poslední tramvaje spustily kotvy

cítím radost

jako když mi do žil píchli Thiopenthal

a pokoru

bez níž bych byl nesnesitelný, což někdy jsem i tak

a strach

abych se měl čemu smát

a padlí andělé odkládají podvazky a zhasínají nápisy taxi

a počítají tringelty a dávají pětky

a rozhřešení a objímají se s čínskými komunisty

zatímco venku již popáté roztál sníh

a ty

ještě tichounce spíš     

Ticho pro dva

Začíná sněžit

vločky se snášejí do bílých polí

jakoby maminka vytáhla parádní ubrus a dala jej na stůl

a jen stopy nočních zvířat, runové znaky ptáků a kroky padlých andělů

nám připomínají minulé

je ticho, které je pro dva

a slova ještě ve zdvižích a výtahových šachtách  

mimoděk hledají to správné patro kde vystoupit z úst

a prolomit tak ráno

a tak mlčky mícháme spolu čaj

proti sobě každý ve svém kruhu

a modré stíny zimy

ti leží pod očima

kdybys mě políbila na krk

budu od tvé rtěnky

a kdyby na rty

tak ti spustím oko na punčoše

protože mé ruce

by propadly ohni

a jazyk peklu

však víš

že bychom pak hovořili o knížkách a nové desce od Stinga

nazí jako narození nebo mrtví

a shořelí jako knoty druhého adventu

zalití voskem v objetích

a v jantaru věčné vteřiny

bychom si ve světle spálených mostů ke včerejšku

psali milostné dopisy na hladiny vod

jimiž jsme

právě tady a teď

a ty kamsi kolem mne teď protékáš

Šumperská 

Je na konci léta

ještě létají motýli a večer jsou slyšet cvrčci

kdybych žil někde na jihu budu hovořit o cikádách

a o tom jak šumí moře

a kolik jsem opíchal turistek z těch divných zemí tam nahoře

tedy samozřejmě v jinotajích, to dá rozum

ale u nás si namísto lodních sirén člověk musí vystačit s pravdou

když houká poslední vlak na Olomouc

namísto světlušek tančí ohníčky cigaret těch z protějšího paneláku

a Vietnamci vyhazují poslední ožraly ze své sídlištní čtverky

ale i to se dá milovat

protože večer je tady velké indiánské ticho

tma je těžká jako duchna

a vzduch voní víc než tvá první holka

a někdy jsou vidět i hvězdy

když Bůh nad Jeseníky rozhrne mraky a nesvítí ti do obličeje pouliční lampy jako u výslechu

a přitom, i kdybys i třeba chtěl, nic neprozradíš

protože není co spáchat

a tak hezké je se dívat jak léto předává podzimu klíče od bytu

ptáci si balí kufry a divoké husy ostří hroty klínů

staří lidé se vyhřívají na lavičkách jako krokodýli

a mladí taky

a ještě pořád se točí zmrzlina

u nás v Šumperku ji máme výbornou

dělají ji uprchlíci a je stále sladká jejich nadějí

a kdyby mi to bylo málo tak zajdu za mistrem India

a dám si sladké lassí

vím, že se dělá i slané, ale to nepřebije tu pálivou chuť času

a tak zkouším i jiné protijedy

jako jsou třeba polibky a panáky rumu

vosí žihadla a lžičky medu do čaje

a mlčení a jiné bobříky odvahy

a pak se stejně jen pomodlím  

a dám zrcadlům pásku na oči

je ráno na konci léta

zamyšleně míchám kávu, aniž bych si ji osladil

ze zvyku

když jsem ještě neměl cukrovku

a abych viděl

zavírám oči

My

Dozrává obilí

je před ránem

začíná hořet nebe

jakoby odsouzenec odhodil nedopalek poslední cigarety do suché trávy

a ještě jsou slyšet ozvěny sirén

dělnických vlaků válečných let

a hluboké ticho

po náletech

jež zůstalo být v protileteckých krytech a manželských postelích

a nahoře již jezdí bílé tramvaje mraků

wroclawská patnáctka, která tě vyhodí u rynku

i olomoucké linky, které se pletou chodcům pod nohy

a holubi se umývají v kašnách a hasí žízeň opilcovu maje rudé oči nevyspání  

den propouští zrcadla z temnot

a noční květinářky lámou vazy neprodaným růžím

celou noc tančili mrtví a my mysleli, že to vítr hýbe záclonami

a vlasy jejich měli jsme za pavoučí babí léto na rtech

a za mlčení naše

však vodou našich já

běžely kruhy věčné státi se doteky

vím

jsem z atomů jen a duše má je pára

nejsem nic než času jeho stín

tak probodni mne polibkem

a přitluč v zápěstích

ke kříži těla svého  

a hostii jazyka dej hluboko mi do úst

chci se vyzpovídat zdánlivě sprostými slovy a pomodlit se po svém

ač do neděle ještě daleko je

a ukázat ti výšek

kam smí ptáci jen a my

Minus dva

Je březen a mráz leze pod nehty

jako špína a šmír 

a zamrzlé kaluže praskají pod tíhou kročejí

jako když jsme vytloukali okna ve starých německých domech

ale obilí zlátlo a pod tíhou klasů se klonilo k zemi

v chudých sudetských polích

což znamenalo jediné   

že je konec prázdnin

a zase nás začnou učit, jak se řekne rusky traktor

a celé třídě uvážou pod bradou pionýrský šátek

jakoby zase věšeli Horákovou

a pak ti pod nohama podtrhnou stoličku a dívají se na tebe u tabule

a říkají tomu učit děti

a hlavně je naučit pochodovat

a stát čestnou stráž u pomníku

nasadit si plynovou masku za pět vteřin

stisknout spoušť

sníst prášek proti zubnímu kazu  

nasypat Cyklon B do plynových komor

přinést pět korun na SRPŠ

poslouchat Gotta

znát přísahu

střílet ze vzduchovky (což mě nikdo učit nemusel, vždycky jsem byl jinej)

hlasovat pro komunisty

a navyknout je fabrice

ale jak se nafukuje žába

jak se podpaluje oheň

kde je tajná díra kudy se dá dívat dovnitř ženské sauny

a že cikáni jsou úplně normální jako my

tomu se musel naučit každý sám

městem se rozlilo svítání

jdu s rukama v kapsách

mráz štípe do tváří a rty mám suché jako po prvním líbání

to jsme se ještě báli vklouznout si jazyky do úst a nevěděli ani o lízání  

a měli je jen pro zmrzlinu a k vyplazování a k olizování známek na dopisy pionýrům do Sovětského svazu

ale věděli jsme, že je třídní nepřítel

je předjaří

které je u nás sakra dlouhé

a slunce je ještě stále padlé

a psi se mi dívají do očí, když očurávají rohy

a je březen 

a jsou mínus dva

Vánoce

Šedá je noc

i teď, když přichází ráno

a já věřím v to neviditelné srdce města

které tepe lidmi v ulicích

a žene tramvaje do vedlejších ulic

kde jsou ty otlučené činžáky a dveře s fabkami v patricijských dveřích

kde mrtvým nikdo nevybírá schránky

a tak všechny ty pozdravy z nebe i pekla

zůstanou již navždy nepřečteny

jako reklamní letáky, kterými se mne kdosi snaží o čemsi přesvědčit

a šedi přibývá

to mlha vzala barvy holubům

a blíží se Vánoce

měl bych jít a nevědět, co ti koupit

trápit se u klenotnictví či u výkladů parfumerií

nebo sexshopů

ale mě jsou reklamní letáky ukradené

teď kdosi zhasl světla

a přitom není vidět víc než o půlnoci

jen jsme se se svýma očima na čemsi dohodli, že to je

a říkáme tomu realita

bože

s malým b

protože tě nechci brát do úst kvůli každé kravině

odpusť, jen tak rozjímám  

že minulost je jako dívat se do zpětného zrcátka

budoucnost to za horizontem

a přítomnost je to čeho nikdy nedosáhneme

tedy nemáme vlastně nic

a čím dříve to pochopíme

tím dříve opustíme iluzi jistot

vždyť co je vlastně čas

než jen takový ten pocit, když ti ujede vlak  

jsme jen takové stíny, které vrhají těla

pomyslel jsem si

a pohladil jsem tě v klíně

a bylo to jako přivítat psa, který se vrací zvenku, když mží   

Listopad

V ulicích auta šumí jak voda

po oknech stéká mlhy jen pláč

do slabin touha ostruhy bodá

o drobné vteřin teď hraji já hráč.

Do bytu padá světlo jak neon

ožívá pokoj stíny dvou ryb  

a ticho barvy jak chameleon

střídá, když lituje pravdy i chyb.

A my jen plyneme po proudu postelí

v mělčinách mlčení a v píscích tmy

a hloubka největší je kde nic nebolí

a most je nejvyšší kde staví sny.

Venek je špinavý a nebe blátivé

holubi šedí jsou jak tváře k potkání

a slunce zčernalo podzimem červivé

tak skládá listopad za cosi pokání.

A tak i já skládám za cosi pokání a budu se těšit, že se vám má poezie bude líbit.

Texty © Miroslav Václavek

All rights reserved 

Šumperk