Takzvaná dluhová krize, do omrzení omílaná sdělovacími prostředky s různými přívlastky, ve skutečnosti není ničím než problémem mentálním. Spočívá totiž v přístupu k životu a způsobu života, jednotlivých národů. Dělicí čára oddělující úspěšné a bohaté od těch neúspěšných a chudých nevede politikou, ale hranicemi. Přesněji - probíhá mezi severem a jihem Evropy a poté i v menší míře, mezi jejím východem a západem.
Ta křivka, která odděluje sever od jihu, je na rozdíl od té mezi východem a západem konstantní a věčná. Když si vezmeme na pomoc zvětšovací sklo, můžeme ji spatřit i v zemích jižních. Itálie se svým vyspělým a průmyslovým severem a zanedbaným jihem, je toho markantním příkladem a může sloužit jako zřetelný příklad. Její neměnnost spočívá v něčem úplně jiném, než byly desetiletí vlád komunistických diktatur, rozšířivších se po východě Evropy po roce 1945 ze SSSR. Společným jmenovatelem takové národní mentality je lenost, nedodržování zákonů a pravidel civilizované společnosti, korupce a z toho vyplývající všudypřítomná šedá ekonomika, z níž státu neplynou žádné daňové příjmy, ale která je ovšem oficiálně tolerována, protože je za takových okolností obyvatelstvem tolerována i vláda takové země.
Opakem jsou zjednodušeně řečeno státy severu Evropy. Země s pracovitými, houževnatými a zákony dodržujícími lidmi, které jsou vyspělé a bohaté a jejich obyvatelstvo se dobrovolně již po staletí podřizuje řádu, aniž by za každým z nich musel stát policista a neustále někoho peskovat a tato pravidla vymáhat. Protože je to pro všechny výhodné. Že státní správa takových zemí není promořena korupcí, klientelismem a neefektivitou, je samozřejmé a vyplývá to z důvodů zmíněných výše.
Poslední skupinou zemí, o kterých je řeč, jsou státy, které se historicky vzato až teprve včera navrátily do lidského společenství. Protože byly po druhé světové válce takzvaně osvobozeny SSSR a tudíž mu připadly s movitým, nemovitým i lidským potencionálem na věčné časy a nikdy jinak. Většinou o nich můžeme hovořit jakožto o zemích, které si svoji šanci na svobodu vybojovaly a náležitě si jí považují a přes všechny těžkosti s tím spojené míří na západ, až se tyto neviditelné hranice, téměř již setřely. A pokud ještě nějaké jsou, pak leží pouze v myslích lidí zatížených minulostí.
Země, která se ovšem vymyká všemu popsanému je ta naše.
Země s politickou scénou ovládanou nacionalistickými bizarnostmi, na několik generací dopředu rozkradená a do morku kostí prohnilá, vedená lháři, zloději a lžidoktory, včetně lžiprofesorů. Země s vylhanou minulostí, země s vylhanou přítomností, země s vylhanou budoucností a perspektivou izolovaného státu, jemuž je radno se do daleka vyhnout ať jde o cokoli.
Ministerský předseda této nyní naprosto nevyzpytatelné země, s obličejem trumbelínka snažně vysvětluje co je příčinou toho, že z nás hodlá za vydatné pomoci pana prezidenta Klause udělat novou Albánii a zbytek nejen Evropy, kroutí nevěřícně hlavou. Pomiňme britské ne, společné rozpočtové odpovědnosti pro země evropského společenství, které je konečně schopno vyřešit všechny disproporce, jimž je věnován prostor v začátku článku. Protože Velká Británie stojí mimo Evropu již po staletí a jehož motivem pro ono ne, je jejich splendid isolation a zkusme se blíže podívat co je příčinou toho, že pan Petr Nečas přehodil výhybku tratě a my nyní jedeme nikoliv do civilizace, ale do tramtárie, velmi slušně řečeno.
Ačkoliv by konzument proklamací, předvolebních billboardů a rozprav v televizi očekával, že pan Petr Nečas bude takový krok, který je tím základním krokem ke zdravé evropské ekonomice inicializovat neboť se deklaroval jakožto apoštol rozpočtové zodpovědnosti, opakem je naprostá a hrůzná pravda. Jak se i ruský tisk, nehledě k tomu světovému, nad tímto krokem podivoval, přičemž některá ruská média onen akt nazvala českou sabotáží, je tento krok pro okolní svět nepochopitelný, nesrozumitelný a učinil z České republiky synonymum nedůvěryhodného partnera.
Proč tomu tak je, nevyplynulo ani z „argumentů“, které Nečas uvedl v Bruselu, ani z těch, které z něj vylezly na Nóvě. Neřekl vlastně nic. Krom toho, že ministra zahraničních věcí pana Schwarzenberga obvinil z posluhování nepřátelské cizině a cestování tam. Což je mimochodem pane ministerský předsedo, jeho práce.
Jakožto jediné vysvětlení této záhady, halasně podporované policejně vyšetřovaným Napoleonem Bártou, kandidátem tajné spolupráce s StB Johnem a českými komunisty, pod vedením soudruha Filipa, je započetí předvolební kampaně ODS. Jelikož sliby o boji s korupcí vzaly za své, poté co se pan ministerský předseda vyfotil s panem Drobilem a vzal jej tak pod svá premiérská ochranná křídla a on byl rodnou stranou pověřen řízením předvolební kampaně, ODS musela přeladit na národní písničku, jejímž dlouholetým interpretem je Šuláková s knírkem, tedy profesor Klaus.
K tomu aby mohly být natištěny předvolební pomůcky, jimiž se lákají důvěřiví ptáčci na lep, je třeba jakéhosi českého Honzy, nebo ještě lépe Žižky z Trocnova, který hájí ty pravdy českého lidu jako Jan Hus v Kostnici. I proti všem samozřejmě. Mezinárodní rozpaky nad skutky pana premiéra, tak mohou být vykládány jako důkazy úkladů, jimiž Brusel sahá po krku prostého Čecha, aby jej rdousil a nedovolil mu topit PET lahví naplněnou pilinami s olejem a jeho vládě sekat dluhy ve státní pokladně. Která je mimochodem milý voliči vykradena na mnoho let dopředu. Což ti již pan Nečas předložil k úhradě v DPH.
Mezinárodní izolace, v níž se začínáme ocitat, je samozřejmě pouze vítaná. Jen tak budeme ušetřeni uštěpačných poznámek, pohrdavých úsměvů a kroucení hlavou přicházejících od sousedů.
Třeba konečně dosáhneme i toho, že nás tato „elita“, skutečně vyvede z poklonkování Bruselu a my, aniž bychom se na někoho museli ohlížet, si budeme žít po svém.
Spolu s kmeny Papuy Nové Guineje.
Miroslav Václavek
