Je tomu už tak po šedesát sedm let. Dne devátého máje se pokaždé Rudým náměstím v Moskvě rozléhá vřískot dechovek, řinčení housenkových pásů i cvakot okovaných vojenských bot pochodujících soldátů, demonstrujících tak své bojové odhodlání.

Samozřejmě, že na straně přihlížejících se nachází jak lid, tak i jeho vedení. I když dnes je Rusko napůl mezi evropskou demokracií a byzantskou despocií a jeho obyvatelé nejsou jeho vládci masově vyhlazováni po milionech, jsou některé průvodní jevy, jimiž se vyznačovala komunistická diktatura sužující tuto zemi po více sedmdesát let, stále patrné.

Jedním z právě takových rituálů jsou každoroční pompézní a nabubřelé oslavy dne vítězství, cudně pojmenovaného Den vítězství nad fašismem, i když se ve skutečnosti jednalo o boj dvou socialismů. Ty letošní údajně přišly matičku Rus na miliardu korun. Nu což, je to méně než šestnáct miliard korun, které vystřelila strana v Severní Koreji, když zkoušela svoji balistickou raketu, ale i ona ruská miliarda vydaná za hluk defilujících jednotek a projevů pronášených z tribuny mauzolea V.I.Uljanova vulgo Lenina, je celkem dost.

Ono totiž udržet lež při životě něco stojí.

Na druhou světovou válku je třeba nahlédnout nikoliv pohledem zkrachovalých světovládců a jejich zločineckých ideologií, ale skrze optiku historických, dlouho utajovaných faktů. Když nahlédneme do takového mikroskopu, spatříme takové věci, že údajné vítězství slavené parádemarši, dostane velmi trpkou chuť a člověku tak dojde, že vlastně není co slavit.

Když bylo Německo po první světové válce donuceno Versailleskou smlouvou ke zrušení armády a jejich ofenzivních složek, byl to komunistický Sovětský svaz, který mu nabídl pomocnou ruku. Zajisté, že nabídka k obejití podmínek mírové smlouvy z Versailles k vybudování německých armádních základen na území SSSR, kde se formovala idea Blitzkriegu a cvičili se budoucí nejlepší stratégové Deutsche Wehrmacht, nebyla vynesena jen tak z nezištných důvodů.

SSSR byla země ovládaná komunisty, jejichž doktrínou bylo rozpoutání světové revoluce a „osvobození“ lidstva od jha kapitalismu, jak byla oficiálně nazývána světovláda pod vlajkou se srpem a kladivem. Ovšem vzhledem k tomu, že se k tomuto „osvobození“ celé národy ani trochu neměly, bylo třeba poněkud pootevřít vrátka Rudé armádě – osvoboditelce.

Což bylo možno vykonat pouze rozpoutáním válečného konfliktu.

A tak byla sovětskými komunisty pečlivě vypiplána jak Německá armáda, tak i pozdější vůdce Třetí říše Adolf Hitler, který byl Josifem Džugašvilim vulgo Stalinem nazýván příznačně Ledoborec. Jelikož úkolem ledoborce je rozrážet kry a uvolňovat tak cestu lodím za ním, je zřejmé k jakému účelu měl Adolf Hitler sovětským komunistům sloužit.

Vdavky mezi nacisty a komunisty stvrzené podepsáním Smlouvy o neútočení a vzájemné spolupráci a přátelství mezi SSSR a nacistickým Německem, vedly jak k rozpoutání celého válečného konfliktu, tak ke společnému útoku na Polsko, které bylo nacisty a komunisty rozcupováno, přičemž Sovětský svaz rozšířil své území směrem na západ, když okupoval jeho východní polovinu. A nejen Polsko, ale zabral i pobaltské republiky, včetně rumunské Besarábie.

Následná ideologická a hospodářská podpora nacistického Německa ze strany jeho mohutného sovětského přítele znamenala tisíce vlaků s ropou, uhlím, rudami, obilím a jinými nezbytnými surovinami zasílanými ze SSSR jakožto nezbytnými, pro chod nacistického válečného stroje, drtícího západní demokracie jako parní válec.

Pochopitelně, že ani v tomto případě se nejednalo o nic jiného než o cynickou vypočítavost spočívající v očekávání momentu vzájemného oslabení Německa a západních spojenců a následného vtržení Rudé armády do zbytku ještě komunisty neobsazené Evropy. A pak dál. Stačí pohlédnout na znak, naštěstí již neexistujícího Sovětského svazu, kde je celá naše modrá planeta pod srpem a kladivem.

To, že Adolf Hitler svojí invazí do SSSR v červnu 1941 Josifa Džugašviliho předešel o dva týdny, znamenalo i vzájemný střet dvou obludných ideologií. Jedné národního socialismu a druhé socialismu internacionálního. Jiné rozdíly, najít ani při nejlepší vůli nejde. Neboť koncentrační vyhlazovací tábory dovedli jak nacisté, tak komunisté, k hrůzné dokonalosti.

Bylo štěstím pro náš svět, že Spojené státy americké, včetně Britského společenství národů a ostatních zemí byvších součástí této aliance, stačily ve velmi krátké době vyhrát bitvu o Atlantik, vystavět tisíce lodí a vyrobit tisíce tanků a letadel a všechno to, včetně milionů vojáků, přepravit na Britské ostrovy a vylodit se na pobřeží Francie. O válečné podpoře zasílané v námořních konvojích již proti Německu bojujícímu SSSR nemluvě. 

Bez následujícího rychlého postupu angloamerických vojsk ke hranicím Německa a jeho zhroucení, by soupeření obou zločineckých ideologií vedlo ještě k daleko větším ztrátám na životech. Protože sovětský způsob vedení této války spočíval v útocích lidských vln na německé pozice, pod palbou vlastních kulometů, bez jakýchkoliv ohledů na ztráty.

Hrůzy, ke kterým vedlo komunistické a nacistické spojenectví, by bylo tak třeba uctívat nikoliv Dnem vítězství a propagandistickými tirádami maskujícími onu velkou lež, ale Dnem ticha. Dnem v němž by byly vzpomenuty desítky milionů obětí tohoto šílenství, mající společné rudo-hnědé kořeny.

Není kam pochodovat a komu volat sláva.

Takové hoře, jaké znamenala druhá světová válka rozpoutaná nacistickým Německem a Sovětským svazem, není ke slavení.

Tím méně její trpký konec.

Neboť to znamenalo další desetiletí teroru, nyní komunistického.

Jedině prostým vojákům nahnaným na jatka, jejichž oběti se zmocnili komunističtí parazité, lze složit hold a slib, že nedopustíme opakování. Protože co na to neznámý vojín?

„Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?“

Miroslav Václavek

Šumperk

 

clun.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Člunky

Příběhy doby, lidí, života a smrti.