U posledního rasistického faux pas, které se většinové majoritě přihodilo v Břeclavi, stály na začátku záběry televize Nóva, doprovázené zajíkavými komentáři adolescentních speakerů a dokreslené srdcervoucími detailními záběry na hadičky, trčící z těla nebohé oběti údajného cikánského teroru.

To vše za doprovodu slziček kutálejících se po tvářičkách nebožátka, které prý jen tak tak uniklo smrti a lynči, jež byl na něm prý spáchán perfidními cikány kvůli jeho bílé kůži, protože nechtěl vydat násilníkům po cigaretě.

Jediné oko při pohledu na modrookého cherubínka přišpendleného k nemocniční posteli tak snad nezůstalo suché, neboť oběť štkající nad svým osudem a zmařenou sportovní kariérou, vypadala zcela věrohodně. Natolik věrně, že tuhle etudu by nezahrál lépe ani pan Donutil.      

Rasová válka, kterou především Nóva pomáhala již delší dobu rozdmýchávat šířením vylhaných zpráv o údajných obětech, na něž prý útočí cikánské přesily za účelem perverzní kratochvíle, neboť prý díky sociální protekci nemusí prstem kývnout a tyjí z českých, moravských a slezských mozolů, potu a krve, hrozila přeskočit z malých plamínků v jeden požár.

Ale po snech o plynových komorách a Romech, z něhož se veřejně vyznávají maminky s batolaty v kočárcích, přišla nejdříve jedna studená sprcha, když vyšlo najevo, že pubertální dívka, prý napadená cikánskými zvířaty v Liberci, které ji měly okrást, ztlouci a pořezat břitvami, jak sdělila Nóva - „V Liberci je to poprvé, kdy Romové zaútočili na mladou dívku. Dva ji drželi, třetí nožem nebo žiletkou řezal do věcí, které měla na sobě. Požadovali od ní ještě hotovost a jídlo. Dívka je zraněná, její rodina případ nechce komentovat. Měla různé řezné rány na krku, na horních i dolních končetinách." - si celý akt vymyslela.

Což bylo ještě odbyto mediálním tichem, aby ale mezitím tikala k výbuchu další časovaná lež. Tentokrát ta břeclavská.

Když konečně po výslechu na detektoru lži vyšlo najevo, že si rasový lynč Petro Žyvačivski vymyslel od A jako árijec, až po C, jako cikán, tak nepochybně Tomáši Vandasovi zbělal jeho stejnokroj vyvedený v oblíbené barvě SS, neboť právě skrze Břeclav nepochybně vedla jeho cesta do politických výšin a k vítěznému ordnungu.

A tak se rozplynul jeden billboard s předvolební obětí kynoucí voličstvu coby raněný voják z fronty proti nižší rase, doprovázený blamáží spartakiádního hitmakera, jenž přispěchal na pomoc s Poupaty.     

Jak bylo ale možné očekávat, tak hlavní šiřitel rasové nenávisti ve své reportáži, s níž o vyšumění jednoho snu o konečném řešení poreferoval, neuznal za vhodné omluvit se ani jedním slovem za svoji protiromskou kampaň a dezinformace, kterými po večeru očkuje k rasové nenávisti osazenstva českých obýváků.

Nelze rovněž ani očekávat, že by se břeclavské náměstí opět zaplnilo lidmi, tentokrát fackovanými hanbou a s transparenty, „Omlouváme se a stydíme se – vaši spoluobčané."

Spíše si lze představit pokračování, tentokrát směřované proti národnosti Petra a jeho matky.

Kdo nevolá, „Cikáni do plynu," není Čech.

Protože oni přece kradou – my ale odkláníme.  

A to je pořádný rozdíl.

Abych ale tuhle „klukovinu" neviděl v kontextu budoucnosti hlavního aktéra příliš černě - je zřejmé, že až Petro dospěje, může po něm jako po hotovém, sáhnout kterákoliv politická formace.

O televizi Nóva nemluvě.

 

Miroslav Václavek