Sociální demokracie lže a krade - bude nakonec i vraždit?

„Zatímco role katolické církve v době války není vyjasněná, řada sociálních demokratů za svoje postoje v době nacistické okupace položila život“. Lubomír Zaorálek

Kdo lže, ten i krade a nakonec i vraždí.

Tak jako už mnohokrát, jsme opět svědky toho, že když se psi perou o kost, tedy o kost moci a peněz, létají sice prozatím ještě ne Gottwaldovské třísky, ale sliny nepochybně. Zároveň je takový zápas doprovázen ztrátou rozumu a soudnosti, i když by se vlastně dalo říci, že ona ztráta obojího vlastně stojí na úplném počátku takové kratochvíle a vede nakonec někam daleko pryč od toho, co Bůh stvořil jako svůj obraz.

To je zřetelné jak z přepisů hovorů mezi kolibříky a mazánky, tak i mezi Pancovou a Kottem, o Rathovi nemluvě. A nejen z nich. Neboť padly poslední zábrany a hra na slušnost a rozum skončila, když takzvaná ČSSD nechala natisknout modrý spár předávající pytel s penězi do rukou kněze, nejlépe pedofila.

Odpudivé obrázky, jimiž se kdysi deklasovali normalizační kreslíři komunální satiry a hvězdných válek v pokleslém časopise Dikobraz, se opět dostaly na repertoár organizovaného politického zločinu, aby tak ve voliči probouzely k opětovnému předvolebnímu životu všechny dávno zasuté lži naordinované komunistickým školstvím a masmédii jako šém.

Tak jako dříve pytle s penězi brala ruka s americkou vlajkou na rukávu, nebo na pytli s penězi seděl tlustý kapitalista s cylindrem a doutníkem v ruce, aby symbolizoval zahnívající kapitalismus tyjící z mozolů zubožených dělníků, neštítí se pseudosociální demokracie zalovit pod hladinou této žumpy a opět vytáhnout na světlo boží tento odpad z dílny StB a nechat jej natisknout po tisících a zamořit jimi veřejná prostranství této země.        

A zároveň slovy pana Zaorálka i ukrást všechny skutečné sociální demokraty, kteří byli nacisty zavražděni v lágrech i když slovy doktora Ratha, jimiž velebil hospodářskou politiku nacistického Německa a jejího vůdce Adolfa Hitlera, spíše tito lžisociální demokraté inklinovali bezostyšně a veřejně k nacismu. Protože tomu tak chtěly veřejné nálady obyvatelstva a jejich voličstva, volající po jistotách, chlebu, arbeitu a ordnungu. I kdyby se hromadné hroby kopat měly.

Na druhou stranu jsou takové hry na podvědomí milionů mandžuských kandidátů s volebním právem očekávatelné a vlastně si tak ČSSD vybírá dlouhodobou investici KSČ, neboť spolu později hodlají vládnout, protože doba si žádá opět hnát miliony lidí železnou rukou ke štěstí.

A tak úhlavní nepřítel jak nacistů, tak komunistů, tedy křesťanské církve, se opět ocitly na mušce. Že je částka sto třiceti čtyř miliard rozdělená do třiceti let ve smyslu státního rozpočtu zcela marginální a pan Sobotka za jediný rok své vlády nasekal ve státním rozpočtu díru dvou set miliard korun, je mediální tabu.

Že se jedná o nápravu křivd a krádeže, kterou vykonali rukou společnou jak nacisté, tak komunisté, vedoucí nakonec k finanční nezávislosti církví na státu a tudíž k ještě větší sekularizaci, je ještě větší tajemství. V zemi postižené panelákovým, televizním, duchovním a hodnotovým morem, majícím původ v bacilu závisti, nelze příliš objektivity očekávat. Ale poslední forma existence, jíž se vyznačuje její významná politická síla, která nepochybně bude povolebně třímat velkou moc, je již mimo demokratické a evropské kategorie.

Nemá smysl vypočítávat všechny, kteří byli oběťmi nacismu, nebo komunismu a rozdělovat je podle politické příslušnosti, nebo víry, nebo barvy pleti. Protože je mnohem důležitější vidět, co je spojuje. A tím je pravda, víra, láska a touha po svobodě a to v mnoha svých podobách, vzdorující zlu obou společných ideologií. Tedy všechno to, co Zaorálkové propadlí svému šílenství moci a mnozí jiní nemají a nikdy nebudou mít.

Jestli se ptáte, na co budou církvím peníze, je odpověď jednoduchá. Stačí se podívat, jak pečují o staré, nemocné, umírající a opuštěné v domovech důchodců, nebo hospicích. Stačí zajít do některé z Charit, které jsou mnohdy tím posledním, co dělí mnoho lidských životů od smrti hladem, nebo umrznutím, nebo místem, kde se dostane pomoci opuštěným matkám s dětmi.

Neboť naše, desetiletími vlád totalitních režimů hodnotově vyprázdněná země, je většinově odlidštěná, surová, cynická a sobecká vůči slabým a tak vlastně nakonec i vůči nám samým. Protože čas, nakonec bere vše. I ona krásná, nyní ještě mladá těla, jichž prozatím užíváme.    

Napravit křivdu a spáchaný zločin je spravedlnost.

Vyrovnání se s oběťmi, je součástí takového aktu.

Dejme a bude nám dáno.

Vraťme a bude nám vráceno.

Ptáte se co?

Na to není univerzální odpověď.

Ale kdyby šlo o naději, pravdu, víru, lásku a svobodu nepokřivenou minulostí, byl by to největší dar, který bychom si mohli dát.

Miroslav Václavek

Šumperk