Počítání na cikány a děti

„O tom, kdo je Rom, má ředitel rozhodovat na základě definice ministerstva práce, kterou schválil i ombudsman. Podle ní se za romského žáka považuje člověk, který se za něj sám považuje, anebo je za takového považován významnou částí svého okolí.“ Předseda Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař, Ministerstvu školství České republiky. 

http://zpravy.ihned.cz/c1-16147640-klaus-v-nazoru-na-tabor-v-letech-souhlasi-s-ransdorfem

Když před nějakým časem vyšlo najevo, že Česká republika provádí rasovou segregaci již od prvního stupně základní školy, neboť Evropský soud v roce 2007 tuto skutečnost konstatoval ve svém rozsudku, počaly orgány tohoto státu zametat stopy za tímto jednáním, které má kořeny v nacistickém Německu a rovněž počalo kolem skandálního přístupu k Romům školního věku i velké mlžení.

A tak jak zpívá Jarek Nohavica, když není co do huby, tak se bije na buben, počalo kouzlení s čísly, aby se tímto magiáles šari vari, kdy se z klobouků na západ od Rozvadova budou vytahovat nikoli králíci ale čísla, kterými tato země hodlá prokazovat údajné zlepšení stavu, pokud o rasovou segregaci v českých školách jde.

Neboť prý patříme do Evropy.

A tak opět počíná sčítání žáků ve zvláštních školách, které nynější režim stále dělí na bílé a Romy. Tedy nikoliv na děti postižené nějakou mozkovou dysfunkcí, která jako jediná má být příčinou umístění dítěte do zvláštní, nyní eufemisticky nazývané praktické školy a na ty zdravé.

Ovšem neexistence romských dětí na školách pro děti zdravé a naopak téměř jejich stoprocentní zařazování do škol, jejichž absolvováním je jim uzavřena cesta k dalšímu vzdělávání a ven do společnosti svědčí o tom, že příčinou takového stavu nemoc je.

Rasovou nenávist, jinak než nemocí nazvat nelze.

Tato praxe odkládání romských dětí mimo oči společnosti do zvláštních škol, byla vytvořená komunistickým režimem. Režimem, jehož základním kamenem je segregace, byť oficiálně ta třídní, a tento stav věcí přežil ve zdraví dvacet čtyři let polistopadového vývoje.

A i když se naše země změnila zvenčí alespoň natolik, že se člověk již nemusí stydět za všudypřítomnou bídu, špínu a zaostalost sovětského typu, kterou symbolizovaly doby před rokem 1989, pak uvnitř se toho příliš nezměnilo.

Zloději zůstali zloději, i když nyní sídlí v Monaku a za pomoci prodejných prostitutů, si jejich hlasy tvoří zákony výhodné pro jejich zvláštní pojetí práva, státu a spravedlnosti, komunisté zůstali komunisty a ani se nesnaží nic maskovat nebo skrývat a bývalí komunisté nechodí ani kanály ani se nekají, ale sdělují nám své postuláty z pravicových a konzervativních pozic.

A občan?

Ten ví přece své. Za Protektorátu byl pořádek a každý měl svoji práci. Za komunistů byl také pořádek a každý měl také svoji práci. Co na tom, že se kouřilo z komínů krematorií a občan byl obehnán ostnatým drátem a hlídán jako v lágru. Občan věděl, co má dělat, protože mu to řekli a občan to dělal. A dělal by to rád zase i dnes.

Relikty oněch dob tak tvoří nikoliv odpad, ale základ idejí, na nichž stojí naše společnost a náš stát.

Je to možná smutné zjištění, ale nepochybně se jedná o skutečnost, i když si ji mnozí nechtějí přiznat a nalhávají si sami sobě, aby si toto své zlo nějak sami před sebou obhájili.

Já osobně jsem svoji smlouvu s ďáblem o jednom myšlení doma a druhým na venek, včetně mlčení a přikyvování zlu vypověděl už dávno a to je možná i příčinou těchto slov.

A tak musím reagovat jak vůbec na rasově nastavené školství, tak na formulace jako z říšského úřadu pro rasovou čistotu, i když nacisté měli pro takové případy celou rasovou pavědu.

Úřady České republiky v roce 2013, tedy šedesát osm let po ukončení druhé světové války tuto „vědu“ posunuly ještě o stupeň výše a tak selekci dětí určených k náležité výchově a vzdělání a těch, jejichž návrat je nežádoucí, vykoná genosse ředitel, za pomoci okolí.

Jak jinak popsat situaci, kdy si má lidská bytost dvacátého prvního století stoupnout před tabuli a pohybem ukazováčku doprava nebo doleva, dělit lidi jako Dr. Mengele na osvětimské rampě na děti a cikány.

Tím, že nějakou skupinu obyvatel vylučujeme ze společnosti za pomoci nástrojů státu, se totiž stáváme těmi, kdo jsou pokračovateli nacismu.

Už jen to, že ministerstvo školství vůbec tuto iniciativu mající cosi dokazovat vyvíjí, usvědčuje naši zemi z toho všeho, co stojí v rozsudku z roku 2007.

Nechápu jak je vůbec možné aplikovat předsudky vycházející z neznalosti i zla a povýšit je na principy mající ukotvení v zákonech, normách a předpisech údajně demokratického státu, když jejich jediným výsledkem je ještě větší zhoršování stavu vzdělanosti těch, kteří jsou jako v nacistickém Německu úředně označeni za nečechy a rasově nízké, a je jim tak připínána jakási pomyslná šesticípá hvězda, barvy jejich pleti.

Jestliže namítnete jak je přeci známo, že Romové nemají zájem o vzdělání, pak se musím zeptat a jak je možné, že právě děti romských přistěhovalců do Británie se učí velmi dobře a zvládají výuku v angličtině, ač by dle místního obecného povědomí měly být nevzdělavatelnými debily, lumpy a grázly, obtěžujícími svojí existencí ty naše lepší lidi.

Je tomu tak proto, milý lepší místní člověče, že k nim britské školství a tak potažmo britská vláda a společnost přistupuje jako k lidem a vzdělání jim neupírá.

Je pouze smutné zjistit jak příliš má pravdu ve svém konstatování jeden z romských studentů zmíněné britské školy "Rozhodně tady na nás nikdo nehledí skrze prsty, jak tomu bylo v Česku a na Slovensku. Do školy chodíme rádi a baví nás," shodují se romské děti a přiznávají, že do své rodné vlasti se již vrátit nechtějí. "Co by tam z nás bylo?", protože to vypovídá rovněž i o tobě, nebo mě.

To, že veškeré vlády a moc v naší zemi stojí na oficiálním a všeobecně tolerovaném a vytvářeném postkomunistickém a postnacistickém antiněmectví, antiamerikanismu a anticikánismu, aby bylo alespoň něco možno nabídnout masám frustrovaným desetiletími existence státně politicky organizovaného zločinu a sužovanými upadající životní úrovní, úpadkem práva a občanských svobod a svést tak jejich hněv někam pryč je zjištění, které je všudypřítomné - i když většině doposud uniká, že právě ony tři zmiňované pojmy jsou příčinou tohoto stavu.    

Neboť jak společnost, tak vůbec život deformují a výsledkem je pohled na svět i život sám, zkarikovaný jako v zrcadlovém sále na Petříně.

Jednou věcí je vyjít z lágru ven na svobodu, jako jsme vyšli v roce 1989 a věcí druhou je nežít i nadále život mukla a otroka, což se nám většinově doposud nepodařilo.

Protože spolu se svobodou je spojena i odpovědnost.

Nikoliv spoléháním na jiné, a obviňováním druhých změníme příčiny a odstraníme následky.

Ale pouze přiznáním vlastních selhání a chyb konečně vykročíme ven z bludného kruhu, v němž se nacházíme.

Teprve potom můžeme mít čisté svědomí, čisté ruce a neméně čistější záměry.

Všechno ostatní je obyčejná špína.

I když může být hezky zabalená.

Pevně věřím, že se nám to povede a že to dokážeme.

I když to bude bolet.

Ostatně i děti se rodí v bolestech. 

Ale sen, který mám, za tu bolavou chvilku stojí…

Miroslav Václavek

Šumperk