Rusko je válečný zločinec

Viděl jsem v rozbombardovaných domech v blízkosti bývalé tramvajové remízy psy okusovat dětskou mrtvolku. Byl to chlapec asi desetiletý, to se dalo na poloohlodané mrtvolce ještě poznat. Zahnal jsem psy kamením. Odpoledne, když jsem se vrátil na náměstí Minutka jsem o tom říkal Čečencům. „Psi raději okusují dětské mrtvoly," poučili mne. „Děti jsou pro ně sladší. Psi už se to naučili." Groznyj, prosinec 1994

Dokonano jest.

Vítejte v pekle. V pekle Čečenské války. Začala v roce 1834 kdy Čečenci poprvé povstali proti nadvládě ruského imperialismu, který se tlačil jako šílený k Černému moři a co mu stálo v cestě zabíral a drtil. V roce 1859 byla tato malinká země Rusy dobyta a včleněna do onoho hrůzného impéria. Se vším co poté následovalo. Včetně genocidy praktikované Josifem Džugašvilim-Stalinem, násilné rusifikace a potlačování všech lidských práv na která si lze jenom vzpomenout. Když se roku 1991 rozpadal Sovětský svaz povedlo se mnohým okupovaným a Rusy požraným národům uprchnout z tohoto žaláře a vrátit se ke své samostatnosti a svobodě. Čečensko se zachovalo stejně. V roce 1991 vyhlásilo samostatnost. V roce 1992 nepodepsalo „přidružovací smlouvu" s Ruskou federací. O dva roky později, 11. prosince 1994 zahájilo Rusko špinavou imperiální válku za obnovení velikosti říše.

Nejšpinavější válku v dějinách. Válku vedenou způsoby vymykajícími se lidskému chápání. Válku, která Čečenský národ vyvrátila z jeho kořenů a téměř jej vyhladila. Stejně jako vedli svoji válku nacisté proti židům a jiným pro ně méněcenným rasám i současné Rusko provedlo své KONEČNÉ ŘEŠENÍ.

Byl jsem svědkem , jak dvě pološílené ruské důchodkyně křičí na vysoko letící letadlo: „Nebombardujte. My jsme naši. Naši." Groznyj, prosinec 1994

 Po novoročním útoku na Groznyj kdy 1.1.1995 Ruská armáda ztratila v největším tankovém útoku v dějinách, vedeném v ulicích města přes tři sta tanků bylo nakonec město dobyto. 

„Mrtví ve městě byli v začátku první války běžným zjevem. Jel jsem jakýmsi autobusem vezoucím uprchlíky na sever směrem k Urus Martanu. K hlavní trase Vladikavkaz - Baku se projíždí několik kilometrů lesem. Jen v tomto úseku jsem napočítal osm mrtvých těl podél silnice. Byli to všechno civilisté. V lednu jsem viděl poblíž bývalého hotelu Kavkaz tři ohořelé ruské tankisty. Leželi na chodníku nepodobní lidským tělům. Všichni tři shořeli na škvarek. Byli tam tři dny. Pak je někdo pohřbil nebo odvezl."

Odhadovaný počet ztrát na ruské straně tou dobou byl asi deset tisíc.

„Jejich (ruská) vojenská nemocnice shromaždovala mrtvá těla, která se nedala rozpoznat. Koncem roku 1995 jich v mrazících vagonech na zeleninu držela přesně 999. Tisícovka ohořelých, rozdrcených lidských zbytků. Do Rostova často přijížděli rodiče zmizelých vojáků. Personál jim mrtvá těla vyvážel na nosítkách a rodiče se snažili své syny identifikovat podle oblečení, zbytků dokumentů, dopisů atd. Byli jsme svědky návštěvy otce, který poznal zničené tělo svého syna podle jizvy na koleni. „Do smrti budu litovat, že jsem mu to kolo, na kterém si koleno odřel, kdy koupil," řekl nám otec vojáka. Už jsme tenkrát byli válkou takřka okoralí, ale na tohle shledání otce a syna nikdy nezapomenu."

A na dobytém území dle nacistického vzoru začínají vznikat první „filtrační tábory." Ach ano jde samozřejmě o koncentráky. Vyhlazovací koncentráky. V nich se mučilo, znásilňovalo, ubíjelo, svazovaly se tam ruce drátem a po tom všem brutálním týrání páchaném na Čečenských civilistech byli mnozí zavražděni. Jen se nám ruští soudruzi jakoby styděli nazývat věci pravými jmény. Ten nejznámější tábor se jmenoval PAP 1 a vznikl v traktorové stanici v Grozném.

„Poprvé jsme získali přímá svědectví od lidí, kteří prošli filtračním táborem v době mezi první a druhou čečenskou válkou, kdy ruská armáda na čas opustila Groznyj. Především to bylo několik dřevěných beden s lidskými kostmi, zřejmě ze spálených těl, které mně a kolegyni Petře Procházkové ukázali lidé ze štábu plukovníka Maschadova. Odhadem to mohly být pozůstatky několika desítek lidí. Čečenci tvrdili, že to byli bývalí vězni jednoho z grozněnských filtračních táborů. „Mrtvé polili benzínem a spálili," řekli nám lidé z Maschadovova štábu. Ti nás také upozornili na existenci několika masových hrobů, kam jsou zabití a umučení ve filtračních táborech pohřbíváni. Jeden z nich jsme nedaleko grozněnské čtvrti Staropromyslovskaja s Petrou našli. Byla to podlouhlá jáma , která měla šířku bagrové radlice. Její hloubka se nedala odhadnout, protože jáma byla asi tak jeden metr pod svůj okraj zaplněná směsicí hlíny a lidských těl. Všechna mrtvá těla byla oblečená v civilu, převažovali muži. Podrobně jsme s Petrou betacamem hromadný hrob zdokumentovali. Jeden z posledních mrtvých, který sem byl vhozen, přičemž se nikdo nenamáhal jej alespoň poprášit hlínou, byl muž, který měl ruce svázané drátem a ústa přelepená lepící páskou."

Začala guerillová válka Čečenského lidu za svoji svobodu a proti bezohledné ruské okupaci a vyhlazování celého národa. V roce 1996 se Čečencům podařilo dobýt své hlavní město zpět. V mezidobí kdy byli ruští vrazi zahnáni do defenzívy a kdy se jejich činnost omezovala na provokace typu vražd zahraničních pozorovatelů agenty FSB (Ruská bezpečnostní služba, pokračovatel KGB) s cílem diskreditovat Čečence jako takové, se ruský medvěd napřahoval k druhému máchnutí tlapou. Roku 1999 začala druhá válka v Čečensku.

„Na úbočích nad námi hořely lesy zapálené napalmem, shazovaným ruskými letadly. Několik kilometrů dlouhý horský hřbet rudě sálal, jakoby odněkud z nitra hory vytékala žhavotekutá láva." Čečensko 1999.

„Druhá válka byla ještě surovější než první. V září začalo nové bombardování Grozného i celé země. Desítky a desítky tisíc lidí prchaly z Čečenska do Dagestánu, do Ruska a do Ingušska, kde se soustřeďovali v uprchlických táborech. Pokračoval morální rozklad ruské federální armády. Důstojníci, kteří byli obvykle odvelováni do Čečenska na několik měsíců se snažili „služební cesty" využít ke svému vlastnímu prospěchu. Metod, jak se obohatit je k dispozici hned několik. Především to jsou přímé loupeže. Vojenská jednotka pod záminkou vyhledávání teroristů (vojáci používají pro tuto činnost úžasné slovo začistka) přepadne vesnici. Několik lidí zastřelí nebo výstražným způsobem zmrzačí. Jednu z přístupových cest do vesnice přitom nechají otevřenou. Zděšení obyvatelé uprchnou a mohou nastoupit nákladní vozy. Nakládá se všechno: televizory, koberce, ledničky, nábytek. Vozy s kořistí pak odjíždějí do samotného Ruska. Byl jsem, někdy v roce 1996 svědkem vyloupení západočečenské vesnice Sernovodsk. Podařilo se mi do ní projít v převlečení za gruzínského starce (gruzínského proto, abych při případném zadržení vysvětlil svůj neruský přízvuk). Měl jsem na sobě starou šubu, papachu a v ruce sukovici. Dobelhal jsem se do centra. Několik kamazů nakládalo zařízení z opuštěných domů a odváželo do meziskladu v místním technickém učilišti."

Zvládli to i bez plamenných výzev Ilji Erenburga jako svého času v Německu. Loupeže, vraždy, pošlapávání lidských práv, drancování, genocida. Výsledkem toho kam ruská armáda šlápne je pustina, řeky slz, beznaděj a řady hrobů. Je to rovněž výsledek komunistického zla v jehož duchu byli vojáci této armády vychováváni.

„Bojujeme proti komunistické nákaze. Vzali jsme na sebe celou tíhu boje proti komunismu, který u nás skrytě pokračuje," řekl. Věděl, co říká. Už několik let bojoval proti armádě, která představuje v Ruské federaci jednu z nejregresivnějších složek společnosti. V Čečensku se to za první války projevilo mnohokrát. Sám jsem viděl střílet do vesnice plné civilních obyvatel tanky na nichž nevlála ruská trikolóra, ale rudá vlajka se srpem a kladivem. Často bylo možné v Čečensku vidět obrněné transportéry s portréty Leonida Iljiče Brežněva." Aslanbek Ismailov.

Závěrečný účet této hrůznosti nemající obdobu v dějinách je 200 000 mrtvých Čečenců, spálená a zdevastovaná země, města v troskách a desetitisíce uprchlíků. Člověk jenž zná pravdu o tomto ruském válečném zločinu jenž pokračuje v Gruzii nesmí mlčet. Když lidé zavírají před realitou oči jako tomu bylo v Evropském parlamentu jenž zakázal výstavu Čečensko - konečné řešení, je to začátek našeho konce. Možná, že právě ve slovech Aslanbeka Ismailova se skrývá klíč k tomu proč Evropa a její parlament nesměl vidět ruské peklo. Takzvaní socialisté, kteří nařídili její odstranění stále věří ve zvrácené Marxovy myšlenky a udělají všechno proto aby Evropa a její obyvatelé došli stejného osudu jako Čečenský lid. Na nás je to abychom to nedopustili. Stačí nezapomínat. Protože.

„Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost."
George Orwell

Výstava Čečensko - konečné řešení, začne v neděli 19.10.2008 v 17.00 hod. vernisáží zahájenou senátorem Jaromírem Štětinou a novinářkou Petrou Procházkovou v Alšově kabinetu, v budově úřadu městské části Praha - Suchdol, Suchdolské náměstí 3. Vstupné je dobrovolné. Autor výstavy nedoporučuje vstup dětem do 16 let.

Děkuji panu senátorovi Jaromírovi Štětinovi z jehož zprávy jsou tučně zvýrazněné úryvky, paní Petře Procházkové a panu Janu Šináglovi jež onu výstavu pořádá za jejich neutuchající snahy o demaskování zločinného režimu jež vládne v Rusku.