ČSSD a její kandidáti na velezradu

"Přijel jsem vlakem do Prahy na hlavní nádraží v roce 1978." Tolik Vladimír Zubov, narozen 29.2.1956, na odpověď k dotazu, směřujícího k objasnění okolností jeho zjevení se v Československé socialistické republice. Tou dobou dle svého tvrzení již absolvent Vysoké školy pedagogické v Moskvě, obor historie, společenské vědy a dějiny umění. Jak prosté. Spadl z oblaků mimo prostor a čas.  

Ani nyni neni Paroubkuv hlas. Je hlas Kremlu a jeho imperialnich zajmu.

Na to, že mu bylo pouhých dvacet dva let, se jedná o velmi prapodivnou záležitost, obsahující závažnou časovou nekonzistentnost. Jedná se o nepozornost při interpretaci zpravodajské legendy? Nebo jenom spoléhání se na mdlý rozum místního obyvatelstva, i bezpečnostních struktur? Asi o obé.

Stihnout totiž vystudovat pětiletý studijní obor, odbýt si povinnou dvouletou vojenskou službu v Sovětské armádě (v námořnictvu nebo letectvu tříletou), poté požádat Sovětského úředního šimla o povolení studia v ČSSR, přihlásit se ke studiu na Karlově Univerzitě, být přijat, vyřídit všechny byrokratické náležitosti s takovou velkolepou událostí spojené, a poté vystoupit mýrnyxtýrnyx na Hlavním nádraží v Praze za pouhé čtyři roky života, je možné pouze ve zpravodajské legendě.

Nebo, že by v SSSR opravdu byli nejmenší trpaslíci a nejrychlejší hodinky na světě?

Ale dosti vtipů. Řeč je o Vladimíru Zubovovi, někdejším občanu SSSR, jehož obyvatelé se nesměli volně pohybovat ani po jeho území, natož aby kdy směli vycestovat do téměř kapitalistického zahraničí (ČSSR), nebo tam nedej bože žít - kromě příslušníků okupační armády a výzvědných složek. Ale v jeho případě se pravděpodobně zázraky dějí. Přišel, viděl, zvítězil. Tedy přijel, vystoupil, vystudoval. Žili byli. Pohádky pro malé děti.

Jeho nynější kariéra kdy se vydává za malíře, přičemž se jedná o prachobyčejný podvod na umění, spočívá v technice takzvaného printerství, kdy se na plátno digitálně převede podobizna z fotky a poté se zaplácá barvami. Netřeba podotýkat, že ona „malířská technika" sem přišla ze Sovětského svazu a její produkty zaplavily okolí Karlova mostu.

Ostatně to, že „namaloval" více než pět set "obrazů" (tedy mazanic, jejichž umělecká hodnota je rovna nule) za pět let, vypovídá spíše o manufaktuře a průmyslovém pojetí výroby barvotiskových slátanin, než o malování.

Jako učitel ruštiny z Kutné Hory by se rovněž těžko dostal ke známým osobnostem s vlivem, včetně politické reprezentace této země, a nemohl by tak svoji manželku díky těmto předivům a kontaktům, dát vystřelit do poslaneckých lavic, a užívat ji posléze coby hlas Ruských imperiálních zájmů.

Užívat krytí malíře není v této souvislosti již ani příliš originální. Ale účinné, osvědčené a efektivní rozhodně.

Viljam Genrichovič Fisher byl dítě Ruských revolucionářů emigrovavších do Anglie. Narodil se roku 1903 v Newcastlu. Poté co bolševici v Rusku převzali moc, vrátili se jeho rodiče i s ním zpět. Viljam Fisher se poté stává překladatelem Kominterny (Komunistické internacionály - mezinárodní podvratné a teroristické organizace). V době své vojenské služby v letech 1925 až 1926 byl vycvičen jako radista a po krátké službě ve 4. odboru (Vojenská rozvědka) přechází do služeb OGPU. Zločinecká organizace komunistického státu - jeho tajná služba.

Jako radista sloužil ve výzvědných rezidenturách - tedy velvyslanectvích Sovětského impéria, v Norsku, Turecku, Velké Británii a ve Francii. V roce 1936 se stává náčelníkem Výcvikového střediska radistů nelegálních rezidentur.

Jako zázrakem přežívá i období Stalinského teroru směřovaného do vlastních řad, a během války, kdy přátelé Sovětského komunismu nacisté, zaútočili na SSSR, slouží u jednotky pro výcvik radistů pro jednotky za německými liniemi.

Přerod radisty Fishera v nelegála, začíná roku 1946 pod osobním dohledem Korotkova, náčelníka sekce MGB (tak se mezitím OGPU přejmenovala) pro nelegály. Ke vstupu na Americkou půdu kam je vyslán, aby tam vyhledával potencionální sovětské agenty a rovněž řídil ty stávající, je využit pas jistého Andreje Kajotise. Litevce jež emigroval do USA, a který v roce 1947 žádá Sovětské velvyslanectví v Kodani o povolení k návštěvě svých příbuzných. To mu vyhovuje, vystavuje mu zvláštní doklady umožňující tuto návštěvu, a jeho Americký pas, který velvyslanectví zadrželo, využívá komunistická tajná služba.

Fisher, nyní Americký občan Kajotis, projíždí Československem a poté i Švýcarskem do Francie, kde vyplouvá z Le Havru do Quebecu, dále cestuje do Montrealu, a následně 17. listopadu 1948 vstupuje na půdu USA. Coby Andrej Kajotis.

26. listopadu 1948 se v New Yorku setkává s dalším Sovětským nelegálem J.R.Grigulevičem, (krycí jméno MAX) šéfem skupiny provádějící sabotáže v Jižní Americe, a přebírá od něj 1 000 US$ a tři dokumenty na jméno Emil Robert Goldfus. Jednalo se o pravý rodný list, (dítě zemřelé ve čtrnácti měsících svého života) a dva zfalšované dokumenty. Americký pas Andreje Kajotise je odevzdán, a přeměna Sovětského Fishera na Amerického Goldfuse je dokončena.

Legenda sloužící ke krytí vytvořená centrálou Sovětské špionážní služby říkala, že Fisher, tedy Goldfus je synem německého malíře pokojů z New Yorku a jeho dětství se odbylo mezi 120. východní a 87. ulicí, přičemž poté pracoval v Detroitu. Ovšem i tato legenda nebyla dokonalá, a k tomu aby Fisher/Goldfus nebyl ohrožen tím, že by se o jeho minulost zajímal případný zaměstnavatel, bylo mu ústředím doporučeno aby se stal výtvarníkem. Malířem.

Aby si pronajal ateliér a tvrdil o sobě, že je umělec na volné noze.

To se i stalo. Fisher/Goldfus, se po nějaké době stává členem New Yorské malířské komunity a jeho technika se postupným vylepšování stala docela slušnou. I když poněkud konvenční. Abstraktní malba mu příliš nešla a tak ji odbýval slovy: „Myslím, že většina současného umění je ve slepé uličce."

To o co šlo, nemělo s uměním samozřejmě nic společného. Fisher/Goldfus řídil skupinu agentů, která získávala nejnovější Americké vědecké poznatky o atomové bombě. Což se jim beze zbytku podařilo. Jejich výzvědná agenturní síť tvořená fyziky komunisty, a naivními hlupáky věřícími v Sovětský svaz, získala ta nejhlubší Americká tajemství.

V roce 1949 byl v srpnu, za své vyzvědačské zásluhy Fisher/Goldfus vyznamenán Řádem Rudého praporu. Zcela zaslouženě. Již nic nestálo v cestě tomu aby Sovětští komunisté snící o světovládě, získali nukleární zbraň. Po zatčení manželů Rosenbergových, kteří byli součástí této sítě, byla činnost této nelegální rezidentury narušena, a spousta jejích členů se poté krkolomnými způsoby dostávala zpět do říše zla, které sloužili.

Snad ona historická paralela zmíněná výše, ledaskomu otevře oči.

Pokud jde o „malíře" pocházejícího ze Sovětského svazu, který se oženil s hlasem proti Americkému radaru. S hlasem, který vykonává podvratnou činnost vůči vlastnímu národu psaním zrádcovských dopisů prezidentu Obamovi.

Pokud jde o bývalého občana SSSR Zubova, majícího ve své moci hlas pro znovuzvolení ruského místodržícího Václava Klause (tedy přesněji stačí v pravý okamžik „onemocnět"), hlas pro pád vlády a následnou destabilizaci země a Evropské unie, hlas sloužící zájmům agresivní Ruské východní říše, tedy hlas jeho manželky v parlamentu České republiky.

Pokud tedy jde o tohoto mazala je zřejmé, že ani v tomto případě nejde o umění.

Jestli dříve ona paní, členka ČSSD a poté Zelených, a nyní zase za ČSSD kandidující do Poslanecké sněmovny nosila tričko s nápisem: Nejsem hlas Jiřího Paroubka, měla pravdu.

Je tomu tak je zajisté i nadále. Není hlasem Jiřího Paroubka, i když si tato naivní osoba posedlá touhou po moci myslí opak.

Správně vzato, by totiž měla nosit tričko s nápisem: Jsem hlas Vladimíra Putina a KGB.

Miroslav Václavek
Šumperk