„Rusko není ani Evropa, ani Asie, nýbrž zvláštní kulturní svět, nacházející se mezi Asií a Evropou, který se historicky rozvíjel tu za spolupráce, jindy za boje i s Evropou i s Asií.“ G. Vernadskij
Z knihy Třetí impérium: Rusko, jež musí být. Michail Jurjev
Myšlenka eurasijství, kterou v říjnu 2011 oživil Vladimír Putin, není ničím novým. Ruské impérium, které si podmanilo obrovská území a porobilo mnohé národy si i v dobách kdy bylo ovládáno komunisty zachovalo tuto svoji podobu i když jí nazývalo internacionalismem.
Odvěký sen ruských vládců proniknout do Evropy se podařilo naplnit armádám Josifa Džugašviliho vulgo Stalina, který v bratrovražedném boji s původně spojeneckým nacismem dosáhl až na Berlín a na celou východní a střední Evropu, včetně velké části Balkánu.
Sice většinou těmto zemím ponechal oficiálně samostatnost, ale jejich vlády byly vládami loutkovými, které podléhaly vůli Kremlu a pokud se lid některé země rozhodl, že již dále nechce žít v komunistické tyranii, byla jeho touha po svobodě utopena v krvi.
Od povstání v DDR v roce 1953, po revoluci v Maďarsku v roce 1956, přes všechen téměř nepřetržitý a masový odpor v Polsku, po rozdrcení nesměle reformního pražského jara v srpnu 1968.
Když ale okolnosti přivedly tuto obludnou říši zla a bídy ke všeobecnému krachu, po celém táboru míru a socialismu zbyly jen hluboké panelákové jizvy na tvářích měst, naprosto neproduktivní, neživotaschopná a zoufale technologicky zaostalá ekonomika, a co je nejhorší, miliony pokřivených lidských duší a charakterů a desítky milionů mrtvých.
Zatímco se národy zotročené východní a střední Evropy zvedaly z prachu a bídy, prošlo Rusko dramatickými změnami. Bývalé svazové republiky prchaly jedna za druhou z dosahu kremelské moci, až byl tento rozpad říše zastaven čečenskou válkou, kterou ruský medvěd řekl, že už nikoho dalšího, ze svých spárů nepustí.
200 000 mrtvých a z toho 40 000 dětí je cena, kterou Čečenci zaplatili za svoji touhu nebýt již součástí jakéhosi cizího impéria, které je vojensky anektovalo v devatenáctém století, protože se mu zachtělo jeho území a bohatství.
A potom se zdánlivě odnikud zjevil Vladimír Putin.
Poté co se skončila jeho kariéra v politické policii Sovětského svazu, tedy v KGB, počal zastávat nejdříve funkce na úrovni města Petrohradu, kdy mimo jiné byl u podpisu partnerské smlouvy mezi Prahou a tímto městem v roce 1992 aby jeho hvězda začala stoupat vzhůru.
Po počátečním rozvratu bývalého SSSR se stal symbolem stabilizace poměrů, které pověrčiví Rusové přičítali zázraku, ale já jej spatřuji v rostoucích cenách plynu a ropy, jejichž předchozí pokles byl mimo jiné příčinou bankrotu SSSR.
A tak když z ulic zmizeli hladovějící a peníze přicházející ze západu vytvořily všechna ta zdání, která Putinův režim vystavěl jak pro lid, tak pro zahraničí, vyvřely na povrch všechny sny, o nichž se zdálo, že byly již nadobro opuštěny.
Myšlenka euroasijství, která vznikla v kulturním prostředí porevoluční ruské emigrace, měla dát odpověď na to, co teď. Když carský režim padl a všechny dosavadní zdánlivě neotřesitelné jistoty se rozplynuly jako ranní mlha.
Tehdy byl narýsován koncept euroasie, jakožto oceánu na pevnině, který se rozlije Evropou i Asií a jehož středem bude Rusko spasitel, jež se zřekne jak kulturních, tak i všech ostatních vazeb na západní svět, který považuje za zkažený a nepřátelský.
Tedy je nutno říci, že překvapení kolem Krymu je překvapením pouze pro ty, kteří neznají ani historii, ani všechny konsekvence, které jsou s jeho anšlusem spojeny.
Že nyní Kreml zálibně hledí přes hranici i na Ukrajinu, je pouze jen součástí realizace euroasijského snu.
I když Rusko je již na pohled nepříliš inteligentní obr s kyjem, který jím nejdříve předmět své lásky umlátí na kaši a poté mu vyzná lásku objetím, při němž praskají kosti, pak přes všechny úsměvy, které svojí úrovní vzbuzuje, bychom měli cítit i strach.
Neboť po Bělorusku, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Kazachstánu a Arménii, které již Kreml součástí euroasie učinil, lze slyšet úvahy, že by v budoucnu měly být připojeny jak bývalé svazové republiky Sovětského svazu, tak i země historicky blízké, (jak hrůzný termín) tedy Finsko, Maďarsko, Česká republika, Bulharsko, Vietnam, Mongolsko, Kuba a Venezuela.
Zajisté namítnete, že se v našem případě jedná o zemi ukotvenou jak v EU, tak v NATO, nicméně je třeba si uvědomit, že koncept euroasie je starý téměř sto let a přesto vlastně nikdy nebyl opuštěn a ztrátu ve druhé světové válce dobytých území, považuje Rusko pouze za přechodnou.
A tak jsme svědky toho, jak nezvaný host z východu neustále žadoní jako jezinky o ohřátí svých prstíčků a hned, že zase půjde a má zde rovněž i své kádry, kteří ať z pozice hlavy českého státu, nebo z pozic vrcholných manažerů naši zemi destabilizují, aby spadla do klína opětovně utvářené euroasie jako zralá hruška.
A nejenom země naše. Jde o Evropu jako takovou. Celou a úplnou. Kdo to nechápe je odsouzen k záhubě.
Že se jedná o fakt, lze vypozorovat mimo jiné i z oficiální i lidové rétoriky, kdy jsou v souladu s ideologií euroasijství za nepřátele pokládáni Anglosasové a NATO a národy dosavadní Evropy za změkčilé, zdegenerované a svojí liberální podstatou opovrženíhodné, které budou přetaveny v jeden imperiální lid, jemuž bude vládnout nadřazený ruský národ.
Stačí pohlédnout na ruskojazyčné davy volající po válce a ruské intervenci na Ukrajinu, freneticky a hystericky ječící jedno jediné slovo, tedy: Rusko, aby i jen průměrně informovanému čtenáři došlo, jakou, že má autor tohoto článku bohužel pravdu.
Jedinou možností jak se ruskému obrovi bránit a ubránit, je vzít mu jeho klacek, kterým se kolem sebe ohání jako šílenec a navrátit jej tam kam patří. Tedy do jeho izolace, kde po staletí spočíval.
Je nutné s ním přerušit jakékoliv ekonomické vazby, je nutno stát se naprosto energeticky na Rusku nezávislými, je potřeba odříznout jej od nejmodernějších technologií, které mohou být využity v jeho vojensko průmyslovém komplexu a poté stačí jen čekat, neboť Rusko nemá žádné jiné peníze, než ty naše.
Rusko, jakkoli se staví do pozice velmoci je v podstatě chudá, zaostalá a stovkami miliard dolarů zadlužená země, která nemá svůj průmysl, který by mu dovoloval exportovat výrobky s vysokou přidanou či technologickou hodnotou a tak existuje jenom díky tomu, že drancuje své přírodní bohatství.
Je třeba si uvědomit, že s každým ekonomickým, nebo technologickým kontaktem posilujeme svého odvěkého nepřítele a to nikoliv proto, že bychom mu opravdu nepřítelem byli, ale proto, že nás za nepřítele považuje.
A to se v dohledné době několika set příštích let nezmění.
Budování Třetího ruského impéria započalo, je jen na nás, zda se střetne s Čínou, nebo jej vpustíme do našeho společného evropského domu.
Osobně jsem pro první možnost.
Protože jestli být něčeho součástí, tak součástí civilizace euroatlantické.
Civilizace svobody, lidských práv a prosperity.
Se Spojenými státy na věčné časy a nikdy jinak!
Miroslav Václavek
Šumperk
