„Dalším důležitým rysem masové psychologie ruské společnosti – je agresivita. V mnoha ohledech je to důsledek rozšířeného komplexu méněcennosti, generovaného chudobou na jedné straně, a bezmocí v jednání s úřady - na straně druhé. Psychologové již dávno zjistili, že lidé, kteří pociťují svoji vlastní méněcennost a ubohost, mají tendenci to kompenzovat násilím nebo ponižováním druhých. Jedním slovem: normální zdravá mysl nemůže Rusko pochopit. Abychom ho pochopili, potřebujeme psychiatra.“ Fjodor Tjučev.
Co nám jenom naordinovat?
Hovořit o Rusku jakožto o normální zemi a příkladu, k němuž bychom měli shlížet a inspirovat se jím předpokládá buď značnou míru nevědomosti, nebo velmi silný žaludek, pokud jde o osobu vzdělanou.
V případě prvním se většinou jedná o produkty masového působení komunistické předškolní a školní výchovy, včetně vlivu panslovanského snu, který má u nás značně hluboké kořeny, sahající až do dob národního obrození.
V případě druhém můžeme hovořit o příslušnících páté kolony ruského impéria, kteří bezostyšně a vědomě slouží zlu, výměnou za podíl na moci, s níž souvisí jak peníze, tak jiné statky, kterých se tak domohou.
Čechy a poněkud méně Morava, ale už vůbec ne Francouzi Praze darovaná slovenská kolonie se vždycky nějak vymykaly okolnímu kulturnímu evropskému prostředí, v jehož geografickém srdci leží. Ať už to bylo šílenstvím husitské revoluce, které nás na staletí uvrhlo do izolace a úpadku, rozpoutáním třicetileté války, rozbitím Rakousko-Uherského soustátí, jehož plnoprávným členem jsme byli, nebo jediným známým příkladem z historie lidstva, kdy jsme si sami a dobrovolně vybrali hrůzy komunismu ve svobodných volbách roku 1946.
Zároveň nás pánbůh obdařil zvláštním druhem slepoty, který nám zabraňuje poučit se ze svých chyb a tak neustále žijeme v mnoha lžích, které se staly oficiálními pravdami a které tvoří základní kameny našeho státu.
Nelze se proto potom divit, že ačkoliv závistivě pošilháváme po bohatých německy mluvících sousedech, nejsme schopni ani ochotni následovat jejich příkladu, ale hledíme neustále k východním stepím, aniž bychom si uvědomovali, že právě to je příčinou stavu věcí v našich zemích, který považujeme za špatný.
Je hrůzné sledovat, jak z bývalého nejvyššího představitele státu vylézá ven jeho pravá podoba kremelského poskoka, přičemž jeho bývalá strana si z této hanby vytvořila doktrínu a politický program.
Čím hůře tím lépe, to bylo kdysi komunistické heslo, kterým se komunisté snažili destabilizovat zemi a kterého se nyní drží i ODS. Což bylo patrné na jejich společném hlasování s komunisty proti 1 500 pracovních míst v Brně, kde chtěla americká firma Amazon vystavět své distribuční centrum.
To všechno proto, aby bylo co nejvíce lidí bez práce a zoufalých a tím i ještě více náchylnějších naslouchat vábení z východu, kam bychom se národně měli opět vydat, poté co opustíme údajně špatnou Evropskou unii, která nás brzdí v rozletu.
Jestliže úryvek z jednoho článku pojednávajícího o současném Rusku a jeho ekonomických a politických aspektech vysvětluje, proč se na území jeho sousední suverénní země, tedy Ukrajiny, nacházejí tlupy ruských banditů a násilníků, které páchají všechny možné a myslitelné násilnosti, včetně rabování, loupeží a vražd, pak naší diagnózou je nejenom komplex malosti, ale i závisti a nenávisti.
Ať již rasové, národnostní, nebo sociální, přičemž důsledky naší kompenzace s takovými komplexy jsou patrné volby co volby.
Myslím, že s konstatováním toho, že Rusko potřebuje psychiatra je možno jen souhlasit.
Ovšem s tím, že Česko rovněž.
Dovolím si tvrdit, že něco takového jako je na Hradě, by si totiž nezvolili ani v Rusku.
I když ani tento produkt svobodné vůle sovětizovaného voličstva ve své pokleslosti nepředčí toho pána, který tam strašil doprovázen svými pošuky předtím.
V čemž spatřuji světlo na konci tunelu a vývoj směrem k lepšímu, abych neukončil svoji povelikonoční úvahu nějak pesimisticky. K pesimismu se totiž stačí rozhlédnout kolem sebe. Proč jej tedy ještě rozvíjet i slovy.
Ještě pár prezidentských voleb a budeme alespoň v Africe.
Odkud je to do Evropy, na rozdíl od SSSR, kde se ještě pořád většinově mentálně nalézáme, ačkoliv si to odmítáme jako každý správný duševně nemocný pacient přiznat, už jenom kousek.
I když mnohem rychlejší by bylo přijmout léčbu civilizací a ze svého onemocnění procitnout.
A třeba začít slavit nejvýznamnější státní svátek prvního ledna, nikoliv dvacátého osmého října.
Miroslav Václavek
Šumperk
