„Ve vedlejší vesnici si vojáci také propůjčili několik domů, z kterých se doslova stala soustava nevěstinců. Ženy však znásilňovali i na veřejnosti, dokonce i v zahrádce naproti našeho domu. Jejich manžele nutili se na celý akt dívat a ještě se jim smáli do obličeje, často si schytali i pár ran pěstí nebo byli zastřeleni. Lidem pak sebrali, co se jim líbilo. Například budíky a kola, které pak skončily hozené na pokraji silnice. Budíky odhodili hned, jak začaly tikat, protože si mysleli, že jsou to bomby a kola odhodili následně také, protože nejela sama, ale muselo se na nich šlapat. Přestože se může zdát, že se jednalo o primitivy první kategorie, s lidmi si žádné servítky nebrali. Kdo nedržel hubu a krok, ten byl zastřelen nebo dostal co proto, aby si příště dal pozor na to, co řekne nebo provede.“ Z článku o osvobození Jižní Moravy Rudou armádou v květnu 1945, sepsaného na základě očitých svědectví pamětníků.
Já jsem pro ticho...
Je měsíc máj a lásky čas. Všechno po dlouhé zimě ožívá a kvete a barvy ještě nejsou vyrudlé sluncem, jako tomu je později v létě, kdy se v odpoledních mezi nás vkrádá horko, aby ženám pletlo hlavy a nám mužům kreslilo mapy potu na šaty.
Ale dosti poezie, máj není jenom měsícem oslavy nového života, ale ještě před několika málo lety byl i obdobím hysterických přísah a ujišťování o nehynoucí a věčné lásce k sovětskému vojáku osvoboditeli, který vyveden v mnoha sousoších, tu celoval mladou dívku v rozevlátém plášti, či byl rozjásaně objímán dělníkem, rolníkem, případně pracujícím inteligentem.
Legenda o automatčíkovi, který přijel v záři vycházejícího slunce zachránit Prahu tonoucí v záplavě kvetoucích stromů a šeříků byla udržována při životě jak profesionálními pamětníky, tak i umělci, kteří se upsali ďáblu a tvořili a tvořili, až ji utvořili.
Jistě, radost z konce války a jejich hrůz byla obrovská. Byla natolik velká, že si málokdo vůbec všímal, že s Rudou armádou nepřichází konec jednoho zla, ale začíná zlo jiné. O nic horší než to, které znamenal hákový kříž.
Jak mi říkal můj otec, kterému to řekl zase otec jeho, když přišla Rudá armáda, tak u nich v domě bydlel štáb tvořený vyššími důstojníky. Jejich kuchaře Vasju, který vařil skvělý boršč nejen pro sovětské důstojníky, ale i pro obyvatele domu kde se ubytovali, dávali jeho nadřízení pravidelně zavírat do sklepa, protože Vasja si rád přihnul samohonky a za dlouhých, již mírových večerů se povídalo o všem možném.
„Moc se neradujte,“ zaznělo jednoho takového večera z úst sovětského důstojníka. „S námi nepřišlo nic dobrého,“ dodal ještě a namísto tečky do sebe obrátil stakan vodky a pevně se zadíval přítomným mužům do očí.
Tak uzavřel pro mě neznámý a nepochybně vzdělaný a inteligentní sovětský důstojník na jaře 1945 debatu o časech příštích a zároveň mé prarodiče zbavil včas jakýchkoliv iluzí, které by v oné době snad ještě někdo mohl mít. O časech, které byly předznamenány již tím, jakým způsobem se Sovětský svaz zmocnil naší země a nazval to osvobozením.
Protože svoboda, ta zůstala čtyřicet čtyři let za ostnatým drátem a mír, který nastal se velmi rychle změnil ve válku, naštěstí již jen studenou.
Sama druhá světová válka, která je dodnes devátého května na Rudém náměstí v Moskvě oslavována ryčnými marši, včetně toho kdo byl nakonec prohlášen za vítěze a kdo za poražené, je jednou obrovskou a hrůznou absurditou.
Stačí jen pohlédnout na fakt toho, že ji samu zahájilo nacistické Německo a klerofašistické Slovensko útokem na Polsko, aby se k nim po několika dnech připojil komunisty vedený Sovětský svaz a dostál tak svému závazku o spojenectví a přátelství s nacisty.
(Společná přehlídka Rudé armády a Deutsche Wehrmacht po porážce Polska, Brest Litevský 22.9.1939 Přehlídce velí sovětský generál Semjon Krivošejn a německý generál Heinz Guderian)
Po dva roky Sovětský svaz podporoval nacistické Německo v jeho boji proti osamocené Velké Británii, když mu dodával tisíce vlaků potravin, strategických surovin, ropy a také odpůrců nacismu a Židů, uprchlých z Německa.
Komunisty pečlivě opatrovaný Hitler, kterého nazývali Ledoborec, neboť měl razit cestu pozdějším sovětským jednotkám západní Evropou, však sovětského vůdce Stalina v červnu roku 1941 asi o čtrnáct dní předešel a udeřil na vysunuté útočné hroty Rudé armády, které zbaveny výhody obranného postavení, upadaly do nacistického zajetí po milionech vojáků.
Následující roky porážek a nevýslovných hrůz, vystřídaly roky sovětských ofenziv, kdy se karty obracely, a spoluhráči o světovládu se přesouvali u karetního stolku od Hitlera ke Stalinovi.
Tak se například z rumunského kanonenfutru hnaného proti sovětským pozicím stal kanonenfutr sovětský, hnaný proti pozicím německým a fronta běsnící jako nenasytná lidojedská furie se posouvala čím dál hlouběji do Evropy.
Poté co si Stalin vyřídil za pomoci nacistů účty s polským odbojem, kdy nechal vykrvácet varšavské povstání (kde na straně ruské divize SS bojoval otec Vladimíra Putina), dosáhl výpad Rudé armády Berlína a za cenu hrůzných obětí jej dobyl.
(Vladimír Smiridonovič Putin, první zleva. V troskách Varšavy po potlačení povstání.)
Nyní konečně přišla řada i na zbytek Československa.
Americká armáda, která kdyby nedbala na vzájemnou dohodu se Sovětským svazem a postupovala, mohla být již druhého května na demarkační linii u Bruntálu, nečinně stála a se skřípěním zubů se podvolila rozkazům z nejvyšších míst a nesměla přijít na pomoc ani pražskému povstání.
To rovněž nepřišlo sovětskému vedení vhod, protože utrhnout vavřín vítěze bylo určeno jen a pouze Rudé armádě a to z politických důvodů. Proto byli jeho velitelé po nástupu komunistů k moci perzekuováni vězením, vyhazováni z armády a mnozí před komunistickým terorem raději emigrovali.
Když symbol naší země, již osvobozenou Prahu předali Rudé armádě příslušníci Ruské osvobozenecké armády, kteří ji zachránili před zkázou a zachránili tak i nespočet životů našich občanů, byli těmito z velké části na místě postříleni a zbytek byl odvezen v dobytčácích do lágrů.
Rudá armáda tvořená mnoha národy Sovětského svazu s mizivou úrovní kultury a vzdělanosti vůbec, obsadila celou naši zemi a po prvotní euforii z míru se začaly dít podivné věci.
Loupeže, vraždy, krádeže, opilecké násilnosti, znásilňování, rabování, odvoz válečné kořisti a vůbec chování nikoliv osvoboditele, ale okupanta.
O čemž vypovídají teprve v dnešní době opatrně zveřejňované úřední záznamy a vzpomínky pamětníků z oněch dob.
„Dne 19.10.1945 o 11.45 hod. v ulici K nádraží ve Znojmě byli hlídkou SNB zastiženi dva ruští vojáci, kteří se rvali a vyčítali jeden druhému, že jeden odcizil jízdní kolo a druhý, že zavraždil neznámou ženu. Jeden z nich vytáhl kapesní nůž proti prap. Šmerdovi členu SNB. Tito byli přemoženi a dodáni na ruské velitelství ve Znojmě.
Dne 24. října 1945 dopustili se příslušníci Rudé armády v obci Perná, okres Mikulov, různých nepřístojností, zejména rabování, střílení, krádeží, přičemž střelnou zbraní ohrožovali místní usedlíky. Tito neuposlechli rozkazu svých důstojníků, napadli tyto a hrozili jim, že je postřílí. Do obce Perné byl vyslán zvláštní oddíl příslušníků SNB. V Mikulově, četa vojáků čsl. a 10 mužů voj. z Brna a pak s 1 podporučíkem NKVD. z Brna. O 19 hod. přijel na místo pan podplukovník Černakov z Brna. Byl sjednán pořádek tím, že 45 vojáků rudé armády pod vedením 1 důstojníka opustilo o 23 hod. obec Pernou a později území ČSR. 17 vojáků Rudé armády, kteří uprchli do vinohradů byli druhým důstojníkem dne 25.10.1945 v ranních hodinách převedeni panu vel. Rudé armády v Brně. Řáděním vojáků přišlo nazmar asi 500 litrů vína. Jinak klid v noci nebyl porušen.
Dne 28.10,1945 o 19.30 hod. byli na silnici u Grešlového Mýta, obvod stanice Blížkovic, přepadeni manželé Miloslav a Františka Váňovi, dvěma muži ve stejnokrojích Rudé armády s pistolemi a oloupeni. Miloslav Váňa o šaty a Františka o prsten a náramkové hodinky.
Ředitelství Národní bezpečnosti Znojmo“
Další vývoj událostí, které k nám přivezla Rudá armáda, armáda znásilňovatelka, je průměrně inteligentnímu a vzdělanému občanovi dobře znám a není nutno jej příliš rozvádět.
Stejně jak primitivní a brutální byla armáda, která nečinila rozdílu mezi osvobozenými a poraženými, byla stejná i moc, kterou sem na zkosených pancířích tanku T 34 přivezla.
Norimberským procesem, jehož se na straně oběti zúčastnil i Sovětský svaz, obludná komunistická diktatura, která zahubila mnohonásobně více lidských bytostí než tam souzený nacismus, se tak ona absurdita završila.
Vyšetřování skončilo, zapomeňte.
Ze spolupachatele hrůz druhé světové války je vítěz a hrdina. Za tak strašlivou cenu, že nám ještě pořád její obsah uniká.
Za tak katastrofální selhání a způsob jakým Sovětský svaz válku vedl, pokud pomineme fakt toho, že ji i rozpoutal, jeho vůdci a velitelé měli být postaveni před tribunál, nikoliv na podstavce soch kde jsou dodnes opěvováni.
A tak protože nelze v prostoru jednoho blogu vyčerpávajícím způsobem tuto historickou událost jakou je konec války v Evropě pojmout, spočívá odpověď na to, proč vlastně píši tuto úvahu v tom, že si myslím, že jak osmého května v západní Evropě, tak devátého května v Evropě východní by namísto oslav, pochodů, řečnění a výstřely slepými pánubohu do oken, mělo nastat hrobové ticho.
A to na památku všech obětí oné hrůzné tragédie nazývané Druhá světová válka, protože jak ani válka tato, tak žádná jiná vítěze nemá, neboť na jejím konci jsou jen její oběti.
Ať už nosili jakoukoliv uniformu, nebo žili v jakékoliv zemi a válečný či ideologický mlýnek na maso je semlel v jednu bezejmennou kaši spolu se zemí, která nás na tento svět vydává i bere zpět.
A tak, již nic než pravdu.
Musíme vědět i to, že takzvaný osvoboditel začal v Polsku využívat nacistický koncentrační tábor Osvětim kde sotva stačily vychladnout kremační pece, když v něm internoval a vraždil příslušníky polské Armije Krajowy.
Nemůžeme změnit minulost.
Ale musíme nedopustit její opakování.
My lidé.
Nikdo jiný to za nás neudělá.
Miroslav Václavek
Šumperk
