Modlitba za sestřelený Boeing, ruského mužika a naše duše

"Proč mají Rusové sklony k nesmyslným expanzím?" zeptal jsem se jednou Lery Novodvorské a ona mi dala tuto odpověď. „Protože v krvi každého Rusa je část mongolské krve. To je rovněž i důvod, proč nejsou schopni pracovat rukama. Pro barbara  nemá smysl každodenně rozvíjet svůj um v jakékoliv činnosti. Pro štěstí Ruska je tedy třeba zabírat stále nové země. Proč? Já nevím." Z internetové diskuse pod článkem, v němž poslanec ruské dumy Michail Děgťarjev navrhuje zahájit vojenské operace proti Evropě a obsadit ji.

Vítězství Ukrajiny - konec Putina. Konec Putina - vítězství Ruska!

Sestřelením malajského Boeingu 777 ruskými teroristy, kterými Kreml vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině, která se rozhodla vymanit se z ruské nadvlády i de facto se opět pozornost světové veřejnosti upnula na onu obrovskou východní říši, která jindy oddělena kulturně, jazykově i nábožensky žije svůj vlastní život, pokud ovšem některé z ramen oné chobotnice "bratrsky" neobejme nějakého souseda a nepočne jej dusit.

Jako je tomu právě nyní s již zmíněnou Ukrajinou. Přičemž i my jsme ono "láskyplné objetí" zažili, když na nás Kreml v roce 1968 vyslal půl milionovou hordu asijských nájezdníků a hrdlořezů doprovázenou vazaly onoho prapodivného impéria stojícího na milionech mrtvých, které zavraždilo. Protože i my jsme pojali onen nápad, že již nechceme být součástí říše chudoby, útlaku a nesvobody, stejně jako nyní i Ukrajinci.

To je třeba říci na počátek, aby bylo zřejmé, že nevane žádný vítr ze západu, ale lidé na Ukrajině již prostě řekli dost byzantskému polofeudálnímu způsobu existence, kdy bohatství země plyne na konta proruských gubernátorů a rozhodli se jít cestou k evropské civilizaci, prosperitě a demokracii.

Že jde o cestu dlouhou a plnou překážek je zřejmé, ale řekl bych, že zároveň se jedná o nezvratný proces, kterému nemohou zabránit ani tlupy přiopilých ruských teroristů potahujících nervózně z machorek nad mrtvými těly svých obětí z malajského letadla, které okrádají o cennosti, peníze i kreditní karty.     

Rusko samo je případem exemplárního omylu západní civilizace. Omylu o tom, že pácháním dobra je možno někoho přivést k lepšímu životu, aniž by to pro něj znamenalo jedinou povinnost, protože on to bude považovat za slabost, neboť nikdy nepoznal nic jiného než násilí.

Rusko, především pokud o jeho kremelskou moc jde, tak připomíná věčně opilého mužika, který poté co v komunistické nálevně propil jak chalupu, tak hospodářství i koně, zůstal ležet pokálený, hladový, pomočený a ve špinavých hadrech v příkopu u cesty, kde se ho zželelo kolemjdoucímu ze západního světa, který jej postavil na nohy. Dal mu jíst. Omyl jej. Oblékl jej. Posadil ho ke stolu a vykládal mu něco o dobrém vychování, a že krást a zabíjet se nesmí a když mužik přikyvoval, nabídl mu své přátelství a pustil jej i do vlastního domu.

Ale v tom se v mužikovi probudily všechny jeho komplexy, když spatřil bohatství západního domu a počal se chovat jako lidoop, vytáhl kyj a začal s ním máchat nad hlavou vyděšené rodině, která jej pozvala k sobě domů, a zatínal svaly a skřeky se počal domáhat, aby dostal ještě víc. A tak mu dali olympiádu, technologie, peníze i válečné lodě, ale mužikovi to začalo být málo. Protože s jídlem roste chuť. A tak zašilhal i jinam. A tragédie na Ukrajině mohla začít.

Toto ruské delirium tremens, kterého jsme svědky již delší dobu a které jsem si dovolil popsat po svém, neboť nalhávání si něčeho není rozhodně můj styl a přístup k životu, je důsledkem onoho vystřízlivění a postavení kremelského otrapy na vlastní nohy a má mnohou analogii i v lidských životech, kdy by například kdekdo mohl vykládat, jak zvedl opilce na ulici, přivedl jej k bytu a tento mu za to dal nakonec přes hubu.

Což se nám právě děje, protože já osobně Ukrajinu považuji za součást Evropy, za pokoj našeho společného evropského domu, kde řádí nezvaný host a chová se jak je mu vlastní, tedy jak to dobře známe z vlastní moderní historie.

Zároveň je vůbec s podivem, že ono počínání neotesaného mužika, může vůbec najít nějakou spřízněnou duši tak, aby k onomu řádění chovala sympatie, nebo jej považovala přímo za následování hodný.

Že je tomu tak u pana profesora a kandidáta věd, není divu. Jeho láska je zcela profesionální a spočívá v podpisu vázacího aktu s KGB a byla a je velmi dobře honorována. Ovšem případy kdy tomu je jaksi z lásky a obdivu, bych označil za klinické.      

Zdá se, že z oné nemoci o kozáckém koni pijícím z Vltavy mnohé nevyléčil ani ten fakt, že ten kůň nakonec pil od roku 1945 do roku 1991 dokud všechen náš uran a staletí budovaný průmysl a ekonomické, kulturní a historické bohatství nevypil a dluhy tři sta miliard korun po sobě zanechal. Ani to, že deset tisíc lidí v jakémsi hrůzném rodeu ušlapal. Že všude kam kopytem šlápl sto let tráva neporoste a že jej sedlá sama smrt.

Inu obejmi se s našimi vrahy, miluj svého otrokáře a hovoř o rozumu s blázny, neboť pro někoho není ani pomoci, ani záchrany.

A jaký asi bude osud vyšetřování ruského válečného zločinu na osmdesáti dětech a ostatních obětech sestřeleného Boeingu 777?   

(Ruský terorista s BUKem, ještě když s ním sestřelovali "pouze" ukrajinská letadla) 

Asi takový jako když zavraždili dvacet tisíc polských důstojníků v Katyni a nakonec z něj obvinili Němce a sami v Norimberku zasedli nikoliv na lavici obžalovaných tam, kam za rozpoutání druhé světové války patřili, ale žalovali.

Což má nakonec svou podobu i v tom, že v Berlíně na rozdíl od Moskvy s Leninem, nestraší vycpaný Adolf Hitler a německým prezidentem není bývalý gestapák, jako Vladimír Putin. 

Svět je vůbec absurdní místo.

Modrá planeta, malá modrá kapka, kterou cosi drží ve vesmíru a nezabije nás to.

A přitom jaká to jen musí být síla.

A stejné je to s vírou.

S vírou v mír, svobodu a bratrství.

A pokud jde o Boha, to je snad jasné.

Johne Lennone, jenž jsi na nebesích.

I imagine…

Jednou budem dál.

Musíme, jinak naše duše zemřou. 

Miroslav Václavek

Šumperk