Díra u Hanušovic - nerecenze o skvělém filmu Miroslava Krobota

6. 08. 2014 9:15:15
„Člunek není malá loď. Je to dřevěná kolébka, v níž namotaná nit, kterou dřevěné páky tkalcov­ského stavu přehazují tam a zpět, tká látku jako osud, když kdosi nahoře tahá za osnovu. Jestli něco nemá kontinuitu, je to můj život. Stále něco začínám, stále něco končím, a přitom jsem. Stejně jako v tomto povídání, na jehož za­čátku právě stojím. Jak jinak, když člověk přijde na svět v Su­detech. V kraji vyvráceném z kořenů, který je i není a nejvíc je tím, čím dávno přestal být. V prostoru vykloubeném ze staletého řádu, kte­rému na jeho tvář nasadili masku odvrácené strany Měsíce a v tichu, které je v Černobylu a tady. Když zapomeneš, že je noc, je slyšet spous­ta hlasů, které komusi před půlnocí šeptají šva­bachem. Mluví jakoby zbaveny slov. Hovoří rez i rané jeřabiny, a ani opuštěná ptačí hnízda nejsou taková, jaká by měla být. Jsou stejná jako míst­ní města. Studená a prázdná. Sudety symbolizuje nejvíce ze všeho nuda a polovičatost. Takhle by to asi vypadalo na celém svě­tě, kdyby ho dobyli a kolonizovali Hanáci. Stej­ně jako moravské Sudety, kam vyrazili s povozy a peřinami v poválečném stěhování národů. Na Madagaskaru by mohli se všemi pepřovníky zato­pit, protože Hanák zná jen sůl, kmín a majoránku. Jak jsem jednou slyšel toho pána s dřevěnou no­hou – nahlas někomu říkal, že stačí majoránka, sůl a kmín, a že „ty všecky ostatní voňavky, všecko koření co měla stará ve špajzce, jí spláchl do haj­zla!“ Když přišli, lehli si do ještě teplých postelí a na plotně bublal nedělní oběd těch náhle zmize­lých a čas se zastavil. Dodnes. Celé Sudety jsou jako ohromná loď nalezená v Bermudském trojúhelníku, jejíž lidská posádka se záhadně rozplynula jako ranní opar.“
"Kam jdeme nevíme, požehnej duši mé." Bohuslav Reynek

Díra u Hanušovic, jejíž nerecenzi jsem si dovolil uvést úvodem mé knížky Člunky je film, na jaký místní obecenstvo - vychovávané po desetiletí laskavými pojednáními o nedávné brutální a krvavé historii či zlodějské současnosti uplakanými rozumbrady, kteří se snaží z lejn plésti biče, nebo mají podobu v pokleslých zločinech na kultuře, které vycházejí vstříc vkusu nemrtvých z nákupních center – není zvyklé.

Protože ačkoli se v anotaci o filmu hovoří o komedii, pak smích, který vychází z diváka ven, je doprovázen mrazivými pocity kdesi v zádech. Díra u Hanušovic je film nikoliv o tanci, smíchu, slunci, senu a jahodách, ale o tom, jak směšné je počínání těch, kteří se shodou jakýchsi podivných okolností, stali vetřelci v krajině, kterou nepřijali, a která nepřijala je samotné.

Je to mistrovský film o tom, jak velké je ticho Sudet a jak hluboký je ten kraj. Natolik hluboký, že člověk cizí v něm zmizí jako v bažině, která se nachází hned v předsíních ukradených domů těch vyhnaných a v jejich zahradách a hřbitovech, a že zmizet pod hladinou jakési řeky, která bere vše, je vlastně tak snadné. A jediné co zůstává, jsou tak kruhy tohoto filmu, které se točí tam nahoře, v tůních a zátočinách času.

Je to film o zaniklém světě těch, kteří museli odejít, nebo byli zavražděni a o těch, kteří museli přijít a občas se vraždí navzájem. A já mu rozumím, protože jsem se zde narodil a ten svět je opět můj. Což z těch, o nichž příběh je, nikdo nemůže říci. Neboť jsou jen jeho trosečníky, nebo již jen pouhými návštěvníky, či mrtvými.

Pan režisér Miroslav Krobot v tempu zničujícím svou mučivou pomalostí, jíž se vyznačuje ten vystěhovaný a vylidněný kraj, který ve filmu ostatně hraje hlavní roli, stejně jako život těch, kteří v něm ztroskotali, vyšívá s filigránskou jemností a důkladností toho, koho onen kraj kdysi vytvaroval, obrazy uvnitř.

Uvnitř domů, místností a kuchyní, tedy tam, kde odkládáme své masky a vystupuje z nás buď ono nic, nebo všechno, co jsme.

Není třeba blíže popisovat a vysvětlovat všechny postavy, postavičky a figurky filmu, které by s jiným režisérem a scénáristou lehce mohly sklouznout do estrádovité podoby komunálních Chalupářů, aniž by karikovaly nás samé, tak jak si to zasloužíme, protože ty jsou skutečné, reálné a ze života, a tvoří tak jeho kouzlo.

Ostatně sám film je sekvencí životů paralelně se odehrávajících v majestátních Jeseníkách a dialogy plynoucí z úst herců nás rodilé Sudeťany nijak nezaskočí, nepřekvapí ani neurazí, protože jejich vulgární úspornost je reflexí na každodenní přítomnost dřiny, obecného nedostatku a zašlého času, který teprve počínáme objevovat.

Protože dříve byli naši němečtí předci, kteří kdysi postavili dnešní zpustlé vesnice a města do krásy a prosperity, ocejchováni svojí národností jako zločinci s návratem nežádoucím.

Aby ironií osudu nejenom jedna z hrdinek filmu nacházela světlo, kulturu, slušnost a kvalitu života v Mnichově, díky příjezdu staršího německého pána, kterému v oné díře - jak naše sudetská města a vesnice s nádechem pohrdání nazývají občané z protežovaných center - zemřela jeho sestra, která nebyla po válce zařazena a odvezena v dobytčáku transportem pryč.

Protože takových, kteří po návratu z Německa, jako zdravotní sestra Jaru, konstatují se stydlivým pohledem do talíře: „Majó to tam hezky, iny než u nás,“ je vlastně mnoho. Což je dobře. Protože to znamená, že jsme ještě všichni neoslepli. Jen zatím nevíme co s tím.

Odpověď na to proč tomu tak není i u nás, proč to taky nemáme „iny a hezky,“ dává i film Díra u Hanušovic. Dává ji záběry na zpustlá města, vesnice a již neexistující vísky, které si vzala zpět jesenická příroda, abychom se tak dověděli, že zločin na kraji, kraj neodpouští.

Ani nám, ani budoucím.

A to tak dlouho, než pochopíme, že jednou z věcí mezi nebem a zemí je odpuštění a smíření.

Neboť odpuštěním je nám odpuštěno.

A smířením nacházíme mír a cestu k sobě samým.

Nejsem soudcem ani jedněch, ani druhých. Jako pan režisér Miroslav Krobot,

Jen vím, že každý kruh se musí uzavřít. A to mnoha způsoby, jako právě teď, třeba filmem.

Protože žádný kruh nemá ani počátku, ani konce.

Jen svých pokračování.

Už dlouho jsem neviděl tolik diváků, tak dlouho sedět v křeslech i po skončení filmu, ačkoli paní uvaděčka dávno otevřela dveře a dovnitř se valilo světlo, jako ráno po večírku kdesi uprostřed našich milovaných Sudet.

Nechť je to příslibem toho, že člověk opět počal přemýšlet, vidět a slyšet.

A tak snad jediné co bych filmu vytkl, je to, že se v něm mluví hanáckým nářečím.

I když na tuto licenci má pan režisér právo a respektuji ji, musím to podotknout.

Protože u nás doma v Sudetech se mluví tou nejspisovnější češtinou, byť občas prokládanou moravismy, čechismy, germanismy, polonismy, slovakismy, maďarismy, romismy, rusismy, nebo rumunismy, jež jsou relikty paměti na odchozí, příchozí i narozené.

A kdyby ani tak přesto někdo filmu nerozuměl, pak nechť ví, že jeho nejvyšší řečí je ticho.

A tou film ke mně promlouvá nejvíc.

Však uslyšíte.

Miroslav Václavek

Šumperk

Autor: Miroslav Václavek | středa 6.8.2014 9:15 | karma článku: 22.64 | přečteno: 1875x

Další články blogera

Miroslav Václavek

Českoslovenští generálové, zapomenutí hrdinové naší země

Československo, navzdory všem tvrzením, kterým se nám i v poslední době dostává, nebylo v době svého vzniku skutečnou demokracií, ale dobytým územím.

5.11.2018 v 6:15 | Karma článku: 18.72 | Přečteno: 362 | Diskuse

Miroslav Václavek

Pohádka o Československu

A tak k nám přišlo jedno velké výročí, jak se nám ze všech stran snaží nakukat všechna média. V nich se papaláši všech služebních postavení zaklínají říjnem 1918, kdy prý odvěké snahy Čechů našly své zhmotnění

28.10.2018 v 6:15 | Karma článku: 29.23 | Přečteno: 1474 | Diskuse

Miroslav Václavek

Vítězem komunálních voleb je pan prezident Václav Havel

Je pár dnů po komunálních volbách a v Čechách na Moravě i ve Slezsku vládne podivný klid. Jen nad krajinou zahalenou do hávu babího léta a zářícího listí stoupá prach z toho, jak volič vyprášil kabát komunistům a okamurovcům

12.10.2018 v 6:15 | Karma článku: 25.09 | Přečteno: 1004 | Diskuse

Miroslav Václavek

Padesát syrských sirotků versus miliardář, který ukradl slunce

Jen málokdy lze v poměrně pochmurném světě domorodého politického života spatřit cokoliv pozitivního a cokoliv, co lze přirovnat k záblesku světla v temnotách.

16.9.2018 v 6:15 | Karma článku: 42.62 | Přečteno: 10329 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Příběh paní Květy

Psal se začátek devadesátých let minulého století, Květa s Martinem byli dva roky spolu a chystali se založit rodinu. Domek na okraji pošumavského městečka byl čerstvě dobudován svépomocí a s přispěním jejích rodičů.

21.11.2018 v 20:41 | Karma článku: 7.40 | Přečteno: 80 | Diskuse

Jana Slaninová

Přeprogramované biorytmy aneb Umím ještě vstávat do práce?

Včera mi skončila pracovní neschopnost. Po šesti týdnech, jsem se maličko bála, že už neumím chodit do práce. Taky že jsem už možná zapomněla i to, kam se vkládá čipová karta a co hůř. Že nebudu vědět, jak pracovat.

21.11.2018 v 19:35 | Karma článku: 11.24 | Přečteno: 255 | Diskuse

Martin Faltýn

Historie jednoho talíře

Jednou za čas jej vyndám ze skříně a věnuji mu veškerou péči spolu se vzpomínkami, kterou na něj mám. Je vysněný, vytoužený. A je tak trochu jako důkaz, že jsou věci mezi nebem a zemí...

21.11.2018 v 13:26 | Karma článku: 12.44 | Přečteno: 221 | Diskuse

Libuše Palková

Ženská obřízka

V souvislosti s kritikou jiných kultur velmi často zaznívá, a zcela právem, že nejodpornějším způsobem násilí na ženách je právě nucená obřízka. Ale věděli jste, že před zhruba 150 lety něco podobného navrhoval anglický psychiatr?

21.11.2018 v 12:25 | Karma článku: 22.43 | Přečteno: 3808 | Diskuse

Pavel Hewlit

Raději třikrát zazvoním než vás jednou škrábat

Víte, co má tramvaják největšího? Nějaké odhady? Ne, ne, ne, ne Vy sprosťáci, ale fuj. Tramvaják má přeci největší palec. Od toho, jak pořád zvoní.

21.11.2018 v 10:52 | Karma článku: 26.58 | Přečteno: 626 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz