Díra u Hanušovic, jejíž nerecenzi jsem si dovolil uvést úvodem mé knížky Člunky je film, na jaký místní obecenstvo - vychovávané po desetiletí laskavými pojednáními o nedávné brutální a krvavé historii či zlodějské současnosti uplakanými rozumbrady, kteří se snaží z lejn plésti biče, nebo mají podobu v pokleslých zločinech na kultuře, které vycházejí vstříc vkusu nemrtvých z nákupních center – není zvyklé.
Protože ačkoli se v anotaci o filmu hovoří o komedii, pak smích, který vychází z diváka ven, je doprovázen mrazivými pocity kdesi v zádech. Díra u Hanušovic je film nikoliv o tanci, smíchu, slunci, senu a jahodách, ale o tom, jak směšné je počínání těch, kteří se shodou jakýchsi podivných okolností, stali vetřelci v krajině, kterou nepřijali, a která nepřijala je samotné.
Je to mistrovský film o tom, jak velké je ticho Sudet a jak hluboký je ten kraj. Natolik hluboký, že člověk cizí v něm zmizí jako v bažině, která se nachází hned v předsíních ukradených domů těch vyhnaných a v jejich zahradách a hřbitovech, a že zmizet pod hladinou jakési řeky, která bere vše, je vlastně tak snadné. A jediné co zůstává, jsou tak kruhy tohoto filmu, které se točí tam nahoře, v tůních a zátočinách času.
Je to film o zaniklém světě těch, kteří museli odejít, nebo byli zavražděni a o těch, kteří museli přijít a občas se vraždí navzájem. A já mu rozumím, protože jsem se zde narodil a ten svět je opět můj. Což z těch, o nichž příběh je, nikdo nemůže říci. Neboť jsou jen jeho trosečníky, nebo již jen pouhými návštěvníky, či mrtvými.
Pan režisér Miroslav Krobot v tempu zničujícím svou mučivou pomalostí, jíž se vyznačuje ten vystěhovaný a vylidněný kraj, který ve filmu ostatně hraje hlavní roli, stejně jako život těch, kteří v něm ztroskotali, vyšívá s filigránskou jemností a důkladností toho, koho onen kraj kdysi vytvaroval, obrazy uvnitř.
Uvnitř domů, místností a kuchyní, tedy tam, kde odkládáme své masky a vystupuje z nás buď ono nic, nebo všechno, co jsme.
Není třeba blíže popisovat a vysvětlovat všechny postavy, postavičky a figurky filmu, které by s jiným režisérem a scénáristou lehce mohly sklouznout do estrádovité podoby komunálních Chalupářů, aniž by karikovaly nás samé, tak jak si to zasloužíme, protože ty jsou skutečné, reálné a ze života, a tvoří tak jeho kouzlo.
Ostatně sám film je sekvencí životů paralelně se odehrávajících v majestátních Jeseníkách a dialogy plynoucí z úst herců nás rodilé Sudeťany nijak nezaskočí, nepřekvapí ani neurazí, protože jejich vulgární úspornost je reflexí na každodenní přítomnost dřiny, obecného nedostatku a zašlého času, který teprve počínáme objevovat.
Protože dříve byli naši němečtí předci, kteří kdysi postavili dnešní zpustlé vesnice a města do krásy a prosperity, ocejchováni svojí národností jako zločinci s návratem nežádoucím.
Aby ironií osudu nejenom jedna z hrdinek filmu nacházela světlo, kulturu, slušnost a kvalitu života v Mnichově, díky příjezdu staršího německého pána, kterému v oné díře - jak naše sudetská města a vesnice s nádechem pohrdání nazývají občané z protežovaných center - zemřela jeho sestra, která nebyla po válce zařazena a odvezena v dobytčáku transportem pryč.
Protože takových, kteří po návratu z Německa, jako zdravotní sestra Jaru, konstatují se stydlivým pohledem do talíře: „Majó to tam hezky, iny než u nás,“ je vlastně mnoho. Což je dobře. Protože to znamená, že jsme ještě všichni neoslepli. Jen zatím nevíme co s tím.
Odpověď na to proč tomu tak není i u nás, proč to taky nemáme „iny a hezky,“ dává i film Díra u Hanušovic. Dává ji záběry na zpustlá města, vesnice a již neexistující vísky, které si vzala zpět jesenická příroda, abychom se tak dověděli, že zločin na kraji, kraj neodpouští.
Ani nám, ani budoucím.
A to tak dlouho, než pochopíme, že jednou z věcí mezi nebem a zemí je odpuštění a smíření.
Neboť odpuštěním je nám odpuštěno.
A smířením nacházíme mír a cestu k sobě samým.
Nejsem soudcem ani jedněch, ani druhých. Jako pan režisér Miroslav Krobot,
Jen vím, že každý kruh se musí uzavřít. A to mnoha způsoby, jako právě teď, třeba filmem.
Protože žádný kruh nemá ani počátku, ani konce.
Jen svých pokračování.
Už dlouho jsem neviděl tolik diváků, tak dlouho sedět v křeslech i po skončení filmu, ačkoli paní uvaděčka dávno otevřela dveře a dovnitř se valilo světlo, jako ráno po večírku kdesi uprostřed našich milovaných Sudet.
Nechť je to příslibem toho, že člověk opět počal přemýšlet, vidět a slyšet.
A tak snad jediné co bych filmu vytkl, je to, že se v něm mluví hanáckým nářečím.
I když na tuto licenci má pan režisér právo a respektuji ji, musím to podotknout.
Protože u nás doma v Sudetech se mluví tou nejspisovnější češtinou, byť občas prokládanou moravismy, čechismy, germanismy, polonismy, slovakismy, maďarismy, romismy, rusismy, nebo rumunismy, jež jsou relikty paměti na odchozí, příchozí i narozené.
A kdyby ani tak přesto někdo filmu nerozuměl, pak nechť ví, že jeho nejvyšší řečí je ticho.
A tou film ke mně promlouvá nejvíc.
Však uslyšíte.
Miroslav Václavek