"Pokud si kdokoli v České republice myslí, že Česká republika se může dostat na evropskou úroveň rozvinutím Brna, Ostravy, Břeclavi nebo Krnova, tak je na velkém omylu. Pouze podpora centra, pouze podpora hlavního města, pouze podpora Prahy a pouze samotná aktivita nás obyvatel Prahy může být tím jediným nástrojem pro to, dostat se na evropskou úroveň ve všech ukazatelích, které bychom si přáli," Tomáš Hudeček, primátor Hlavního města Prahy."
Pravda zvítězí...
Dějiny Moravy jsou v České republice interpretovány různě. Moravisté vzývají přízračnou Velkomoravskou říši, která se nicméně rozplynula jako pára nad hrncem, aniž bychom na nějaké kontinuitě s ní mohli něco stavět a Čechisté zase různě gumují a dezinterpretují moravskou historii tak, aby bylo zřejmé, že Morava byla vždy pevnou a nedílnou součástí Čech. Tedy pouze jakousi její provincií.
Tedy nezbývá než pohlédnout moravské pravdě do očí. A to rovněž i v souvislosti s předvolebním záchvatem, který předvedl olomoucký rodák Hudeček v Praze, nepochybně ve snaze zahrát na ublíženou dušičku českého komplexu. I když ten moravský, samozřejmě není o nic menší a takové prostředky vůbec, slouží pouze k rozdělení lidí na voliče a občany tak, že se stanou beztvarou poslušnou hmotou, z níž si mocní napečou daňové subjekty dle svých potřeb.
Abychom vůbec měli jasno, jak to s námi bylo a je, protože jinak vůbec nepochopíme, proč je stav věcí natolik mizerný, jakým je.
Vznik Moravy, jakožto samosprávného celku s přesahem až do dob historicky nedávno minulých, já osobně vidím v roce 1182 kdy římský císař Fridrich I. Barbarossa rozhodl o zamezení snah jemu podřízených českých vévodů, násilím vládnout na Moravě.
Takto vzniklé Moravské markrabství, stejně jako Čechy, se stalo lénem, Římského impéria, spojené rovnoprávnou diarchií v jedno společné soustátí.
Totéž v roce 1311 potvrdil Jan Lucemburský a všechny svobody a práva, které zaručovaly rovnoprávné postavení Markrabství moravského a Čech zůstaly i nadále v platnosti.
V roce 1348 Karel IV., lenní vazbu Markrabství moravského na impérium zrušil a rozhodl, aby Olomoucké biskupství, Opavské vévodství a Moravské markrabství byla do budoucna podle práva vázáno na krále Čech a Korunu Českého království. Nicméně takto vzniklý nový státoprávní útvar byl nadřazen Českému království a nelze jej s ním ztotožnit.
V 1480 byla napsána první moravská ústava, v níž Ctibor Tovačovský z Cimburka píše, že: “ Morava byla vždy svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla.“
Na počátku sedmnáctého století se Morava zcela osamostatnila a vstoupila do konfederace Moravy, Rakous a Uher, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš II, který se stal v roce 1608 i moravským markrabím.
V roce 1628 Římský císař Ferdinand II., potvrdil novou ústavu Moravského markrabství a 140 listin a privilegií Moravy včetně privilegií římského krále Fridricha (1212), Jana Lucemburského (1313), Karla IV. (1348, 1355, 1355, 1366),císaře Fridricha III. (1462), Jiřího z Poděbrad a dalších.
v roce 1749 Moravské markrabství stejně jako jiné země habsburské monarchie bylo v oblasti vojenské, politické, soudní i finanční podřízeno centrálním úřadům ve Vídni. Koruna Českého království pozbyla praktického významu. Čímž byla zahájena doba jejich největšího rozkvětu.
Římský císař Leopold II., král Uher a Čech, markrabí Moravy, atd., ale císařským reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravsko-slezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu tak byla navrácena moc zákonodárná a vládní.
V roce 1848 se Markrabství moravské stalo korunní zemí Rakousko-Uherské monarchie což trvalo až do roku 1918.
Kdy bylo vítěznými mocnostmi rozhodnuto o zřízení mini impéria nazývaného Československo, které jakkoliv hovořilo o obnovení české státnosti, sahalo až po hranice s Rumunskem.
Tudíž tak stejně jako i v případě jiných zemí, které si Československo přivlastnilo se souhlasem především Francie, bylo bez jednání s Moravským sněmem rozhodnuto o připojení Markrabství moravského k Československu bezprávným aktem, aniž by se kdokoliv Moravského sněmu a potažmo tak i příslušníků Markrabství moravského ptal, zda s tím souhlasí.
Tak skončilo sedm set třicet šest let moravské samosprávy a veškerá moc nad právě vzniklým francouzským protektorátem zabezpečujícího francouzské zájmy, se přesunula od jeho občanů do centra moci, tedy do Prahy. Kde se započal proces známý i z dnešních stránek novin. Tedy rozkrádání a tunelování prostředků, k nimž se dříve její protagonisté nemohli dostat. Protože by je císař pán hnal sviňským krokem.
Později vzniklé územně správní celky, které vykonávaly státní správu na území Československa, tak lze považovat za pouhé odlesky oné samosprávy, neboť dřívější svrchovanost Moravy byla nejdříve snížena na úroveň pouhé země a později, poté se moci uchopili komunisté, byl i tento relikt, kdysi s Čechami a jinými zeměmi Římského impéria a Rakousko-Uherska naprosto rovnoprávného území, rozdělen podle sovětského vzoru na gubernie. Tedy kraje, čili sovětské oblasti.
Po roce 1989 se sice vyskytly nesmělé návrhy na znovu obnovení alespoň zemského uspořádání, které by poněkud navrátilo vládu věcí do rukou občanů s respektem na jejich národnostní odlišnosti, ale slovenská reprezentace nechtěla slevit z federace a další vývoj je již znám.
Po rozdělení Československa se zatím o skutečném a rovnoprávném postavení Čech, Moravy a Slezska spojených ve státním svazku České republiky nezačalo hovořit.
Počáteční entuziasmus Moravanů vzešlý po roce 1989 poněkud vyprchal, když byli konfrontováni se separatistickými a nacionalistickými postoji vůdců moravských stran, neboť na rozdělení České republiky nemají ani Češi, ani Moravané, nebo Slezané vůbec žádný zájem (ostatně i dříve byly tyto samosprávné a svrchované celky součástí větších celků) a stav věcí a sovětských oblastí tak zůstal v naší zemi nezměněn. Bohužel pro nás.
Nicméně je nemožné upírat občanům jejich práva.
Jakkoliv je to pro moc výhodné, jak se prořekl pan primátor Hlavního města Prahy, pak zájem občana není totožný s tím jeho, protože jestliže chce moc shromáždit ve svém centru co největší prostředky, aby je měla pod svojí kontrolou a mohla je vyvádět mimo veřejné rozpočty, pak v zájmu občana je nutně to, aby on sám měl co největší podíl a kontrolu na této moci, a té dosáhne pouze její decentralizací.
Zlevnění a zefektivnění správy nad zemí, jakožto jejího rozvoje vůbec dosáhneme nikoliv pumpováním ohromných finančních prostředků do její černé díry, jak navrhuje pan Hudeček - a odkud tyto prostředky odtékají do Monaka, nebo jinam - ale tím, že její občané dostanou právo o nich spolurozhodovat a to na základě svých přirozených kulturních, duchovních a historických cítění, založeného na respektu k cítěním jiných.
Tak jak tomu po staletí bylo a co nám přineslo ono bohatství, kterým se pyšníme celému světu, který k nám jezdí na návštěvu.
Tato země potřebuje zprůhlednit, zeštíhlit a důvěřovat svým občanům.
Zvládnou ji spravovat lépe, než loutky kmotrů, stranických vůdců a jejich kremelských majitelů, neboť těm jsou zákonitě jejich potřeby zcela cizí.
Jestliže kdysi Petr Pithart prohlásil: „To je přece šílené! Vznikly kraje, které vůbec vzniknout neměly, a zničila se tisíciletá zemská hranice mezi Čechami a Moravou. Prorokuju, že to se jednou vymstí - Morava si ještě o tu hranici řekne,“ pak já nyní dodávám, ten čas je zde.
Ostatně i Tomáš Garigue Masaryk se nechal slyšet, že: „Moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz a aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“
Na čemž se vůbec nic nezměnilo a je třeba Masarykovu požadavku vyhovět. Protože pokud se bude politická elita domnívat, že udrží své postavení centralistických a nedotknutelných vládců, nacházejí se v hlubokém omylu.
Neboť jestliže se v roce 2010 akce vyvěšení moravské vlajky zúčastnilo 75 radnic, pak čísla následující vypovídají o tom, že Morava se o svá práva začíná hlásit stále více:
2011 226 radnic
2012 397 radnic
2013 761 radnic
2014 959 radnic
To co mne ale ponechává v klidu je to, že se nejedná o spor národnostní, nýbrž pouze o úsilí navrácení práv těm, kdo na své zemi mají zájem. Protože ji milují a chtějí, aby byla jejich, nikoliv těch, kteří ji pouze využívají ke svým vlastním potřebám.
A protože je takové právo nedělitelné, je třeba jej neupírat ani Slezanům, ani Moravanům, ani mým milovaným Čechům, neboť jak sám pan primátor dokazuje, lidská omezenost není nijak omezena na místo narození, života, nebo vlády.
Jak by se nám to ale on a jemu podobní braši pokoušeli namluvit.
Ať se vláda věcí tvých, lide moravský, český a slezský, zpět se k tobě navrátí.
A autor sám, který se přihlásil v posledním sčítání lidu k národnostem sudetské a evropské a cítí se tak být nacionálně nezatížen a tudíž vůbec být povolán psán takové komentáře, si to přeje z celého srdce.
Neboť nacionalismus toliko pro hovado dobré jest a kleptokratura, kterou bůhví proč stále udržujeme svými hlasy při životě, je našich národů a národností s tisíciletou historií nedůstojná.
Spravovat své země dokážeme sami.
Uměli jsme to po staletí.
Budeme to umět i nyní.
Miroslav Václavek
Šumperk
