Válka

Až dopíšu Zudétnland, tedy moji novou knížku, po pravdě kratochvilnou, rozvernou a vůbec ke všemožným lidským slabostem shovívavou, dá-li ovšem nejvyšší vydavatelství na nebesích, pustím se do sci-fi. Mám spoustu skvělých, ale opravdu skvělých nápadů (ale víc než tohle už neřeknu). Tak si toho holenkové važte :-)  

Vesmír byl dnes ještě krásnější než jindy, tisíce sluncí jako pátrací světlomety pročesávaly prostor. Bitevní loď Germania byla zavěšena v prázdnotě a nanoplášť lodi na sebe vzal ten správný odstín černi a posypal se zlatými tečkami galaxií, které měly být vidět na tomto místě hlubokého vesmíru, aby byla důkladně zamaskovaná. Günter, jeden z deseti členů posádky se uvelebil v kontrolním centru a naladil své přenašeče myšlenek na frekvenci komunikace s bojovým mozkem křižníku. Usmál se při vzpomínce na školní léta kdy probírali dějiny, nad heslem - Dnes nám patří Německo a zítra celý svět.

Kdyby tak první vůdce věděl, že německé lodě budou křižovat za 400 let křížem krážem vesmírem jako po Atlantiku a že země je Německu dávno malá. Válka na zemi skončila 19.8.1965 příměřím mezi Německem a Spojenými státy, když obě strany viděly, že atomové zbraně jimi téměř současně vynalezené nelze použít, aniž by byly obě strany zničeny. Ze Sovětského svazu zbyli pouze otroci žijící za Uralem a Německo rozšířilo své hranice od Velké Británie přes Afriku až do Indie. Japonsko zůstalo izolované jako sanitární kordon mezi oběma hegemony poté co dobylo většinu Tichomoří i s Austrálií.

Začala válka o vesmír. Měsíc se změnil v německou základnu poté co si Wernher von Braun splnil svůj sen a Američané zase první obsadili Mars aby jej změnili v nedobytnou pevnost, které se německé lodě zdaleka vyhýbaly. Günter držel svoji týdenní hlídku nad sektorem, který byl Germanii přidělen velením flotily SS-Sternnacht, umístěnou v radiačních pásech u Jupiteru.

„Důstojníku studená jaderná fůze probíhá normálně, v blízkém vesmíru se nenacházejí žádné nepřátelské lodě, naše zbraně jsou v pohotovosti, gravitační komunikátor je naladěn na amplitudu Jupiter,“ přetekly myšlenky z neuronového bojového počítače do Günterovy hlavy. “Danke,“ poděkoval úsečnou myšlenkou SS-Sturmbannführer Günter Straubach počítači a přehlédl pohledem svoji bezchybně oblečenou a upravenou uniformu, aby pak jeho pohled osaměle sklouzl kamsi do kouta a na setinu vteřinu tak byl téměř lidský.

“Důstojníku, jestli chcete mohu vám pustit vizuální záznam pozorování sektoru B-T-E647-N-Hlava koně, je tam krásná supernova,“ vcítil se do pocitu Straubachova osamění počítač.  

“Ja,“ vydal povolení Günter a počítač začal uvnitř operační místnosti generovat trojrozměrný kvantový obraz hořící hvězdy. “Schön,“ vydechl v duchu myšlenku důstojník a počítač začal obraz natáčet ze všech možných úhlů a pohledů, aby dojem byl ještě dokonalejší. "Kousek vesmíru uvnitř lodě daleko ve vesmíru," promluvil mozek důstojníka Güntera k umělému mozku řídícímu loď.

„Nic není pružnější a ohebnější než časoprostor, jen si ho hezky namodelovat podle schizmatické transfokace do bodu průniku a místa plánovaného setkání s časem a nechat je splynout v jedno prostorové pole. Generace trojrozměrného obrazu je pro mě velmi jednoduchá,“ blýskly se syntetické neurony umělé inteligence bojového křižníku svými znalostmi o cestování mezi hvězdami.

„Počítači otevři záznam paměti Claudie Höffnerové a zapoj holografii,“ zavelel náhle SS-Sturmbannführer, který se po konfontaci s velebnou krásou a nekonečností vesmíru ocitl v sentimentální náladě. Místo supernovy se tak před Günterem zjevila jiná hvězda, jakoby z masa a kostí. Krásná zpěvačka Claudie zemřela už před více než sto lety, ale její vědomí bylo ještě za jejího života zaznamenáno do schránky odkud bylo možné mysl kdysi slavné Claudie opět zregenerovat a zasadit do holografického těla.

Claudie tak žila věčný život v mnoha kopiích po celém známém vesmíru a jak říkala, každá regenerace vědomí byla jako probuzení ze spánku. „Ahoj Güntře,“ usmála se koketně. „Nezávidíš mi trochu moji nekonečnou existenci?“ promluvil hologram. Günter si odložil svoji čepici se znakem smrtihlava na kolena, počal si prstem v zamyšlení hrát s jeho lebkou a tiše promluvil. “Claudie, až nebude možné implantovat můj mozek do dalšího těla, protože jeho buňky začnou nevratně ztrácet své schopnosti, chci být ve schránce vedle tebe,“ pronesl ke Claudii fluoreskující jako polární záře Günter.

„Ty mě umíš vždycky potěšit,“ koketoval přízrak. „Až budeš to co já, vmísíme svá těla ze světla do sebe a prolneme se,“ prohrábla si vlasy Claudie a snivě pohlédla do esesákových modrých očí. „Vydržíš na mě čekat ještě dalších padesát let?“ zeptal se naléhavě Günter. „Blázínku, můj čas nic neznamená, vždyť já jsem věčnost sama.“

„Claudie, zazpívej mi prosím tu píseň o usínání na Proxima Centauri, víš, že ji mám moc rád,“ pronesl s vlhkýma očima důstojník SS ztracený v pustině nekonečnosti a uvelebil se v křesle.

Kabinou se rozlehl podmanivý Claudiin hlas a zpíval sentimentální píseň o dvou, kteří i když jsou miliony miliard světelných let daleko od sebe, přesto usínají jakoby spolu. Günter zavřel oči a naprosto se ponořil do poslechu.

„Důstojníku, zahájil jsem únikový manévr skokem do slepého místa v meziprostoru, čidlo horizontu budoucích událostí vypočítalo očekávaný průnik nepřátelského narušitele za deset vteřin, neočekávaný odliv energie zamezil umístění hologramu zpět do schránky, je mi to líto, ale váš oblíbený záznam byl smazán, pímezonové dělo a střelec antihmoty byly zaměřeny na místo hroutícího se fragmentu prostorového pole, nečekám na váš povel k palbě, americká loď zničena, typ Star Killer, posádka sedm geneticky nepřátelských, nestačili se ani podělat strachy sturmbannführere.“

Günter Straubach oběma rukama v bezmocném vzteku svíral madla levitační židle a nechtěl, nemohl uvěřit tomu co se stalo jeho milované Claudii. Počítač vypustil myšlenku: „Důstojníku, Claudia padla za führera v boji, je to hrdinka, Heil Hitler, ale my musíme být tvrdí, mimochodem jestli budete chtít můžu sem přenést gravitačním komunikátorem její kopii.“

„Počítači, Claudií je mnoho, ale žádná z nich už není ta má, každé opakovaně regenerované vědomí se rozvíjí jinak v jiném prostředí, ta Claudie, kterou mi nabízíš je pro mě naprosto cizí koncentrát přenesené alfa energie,“ hlesl nešťastně mozek esesmana a doprovodil onu myšlenku prudkým gestem ruky. „Počítači, až přijde doba kdy i moje já bude přeneseno do schránky, vypusť moji alfa energii právě tady, v tomto sektoru, chci jí být tak blízko jak je to jen možné“. Straubach se napřímil a vztyčenou pravicí pozdravil památku teutonské krasavice.

"Důstojníku, vaše přání se splní velmi brzy, pět vteřin poté co se ukončí můj myšlenkový tok bude Germania zasažena pozitronovým urychlovačem přesně usměrněných tachyonů, obrana štíty neúčinná, Star Killer byl jenom vábnička. Mezitím co jsme ji zničili, jiná americká loď, typ Space Destroyer, posádka 31 osob, schovaná v dimenzi 5 mylně určené jako plazmatická porucha prostoru nás zaměřila s cílem zničit Germanii, čidlo horizontu budoucích událostí upřesnilo konec za osm vteřin celkem, myslíte, že počítače mají duši důstojníku?“

„Dobrá práce hoši,“ ozval se kapitán Space Destroyeru fázovaným vnitřním spojením posádce. „Někdy není od věci prolézt muzeum a vytáhnout něco tak neuvěřitelně jednoduchého jako je laserový sonar.“ „To máte pravdu kapitáne,“ ozval se Kevin od sonaru a ušklíbl se, protože byl na árijskou sentimentalitu přímo alergický. „Ale zazpívala nám jako kanárek.“

Text © Miroslav Václavek 
All rights reserved

Šumperk