Paroubkův thermidor

"V Meudonu vydělávali lidskou kůži. Mužská kůže je pevná a kvalitní, lepší než kamzičí. Ženská je měkčí, ale méně odolná." Saint Just (kůži ze svých obětí používali Francouzští revolucionáři na vnitřní stranu jezdeckých kalhot) "My bolševici jsme jakobíni dvacátého století". Vladimír Iljič Lenin  

Kuze stazena jmenem revoluce z lidske bytosti.

Francie osmnáctého století. Měl se tam narodit zářný nový svět a ráj na zemi. Ovšem skončilo to hrůzně. Dodnes obecně přijímané představy a výklady o tom jak Francouzský král utiskoval své poddané a oni hladověli je součást socialistickokomunistického folklóru. Uměle vyvolaný nedostatek potravin (to samé se dělo Michailu Gorbačovovi při jeho pokusu reformovat komunismus) skupováním obilí vévodou Orleánským jež sloužil silám zla jakožto užitečný idiot neboť jednak byl představitelem takzvané liberální opozice vůči panovníkovi a jednak pošilhával po královské koruně, kterou získá poté co bude svržen král stávající a následné zdražování vedlo nejenom k hladovění ale i k inflaci a k hospodářskému úpadku. Dovedně šířené dezinformace kdy bylo veškeré zlo připisováno králi Ludvíku XVI. vedly k nepokojům. Nebylo to ovšem živelné povstání lidu, které na barikády vede dívka s odhalenými ňadry jak to malovali později režimní malíři, ale naprosto chladnokrevná konstrukce. Cílem bylo zničit třídy - šlechtu a střední třídu - a ponechat si lůzu s níž budou experimentovat. To vše ukryto za slovy o rovnosti, volnosti a bratrství. Stejně jako to říká dnes komunista a socialista přikyvuje. Zlo je univerzální a jedno se inspiruje od druhého přičemž se mění jen názvy organizací usilujících o světovládu. Principy zůstávají stejné.

"Děsivou věcí na Francouzské revoluci není vřava, ale její konstrukce. Skrze všechen oheň a kouř jsme postřehli důkazy o propracované organizaci. Manažeři zůstali pečlivě ukryti a zamaskováni, ale není pochyb o jejich přítomnosti od samého začátku." Lord Acton.

Zákonitě potom taková revoluce při níž nezůstal kámen na kameni včetně dnů a měsíců v roce a jež je pouze zabalena do vznosných slov ale realizována terorem musí vyvolávat odpor. Ne všichni se nechají obelhat žvásty o tom, že když vládne Výbor veřejného blaha znamená to blaho, protože ulicemi za jásotu lůzy tečou potoky krve. Nebo, že když nová ústava zakotví právo na práci neznamená to nic jiného než galeje. Nebo když lidem vezmou víru a nahradí ji zcela oficiálním pohanským kultem nejvyšší bytosti přičemž se takový zločinec jako Robespierre prohlásí za jejího velekněze. Popraví ho později za to, že se chtěl stát bohem. Stalin se nechával svého času nazývat svatým komunismu.

„I. Národ francouzský uznává existenci Nejvyšší bytosti a nesmrtelnost duše. II. Uznává, že kult důstojný nejvyšší bytosti jest konání lidských povinnosti. V III. čl. klade se za přední z těchto povinností bojovati proti tyranům a zrádcům, podporovati nešťastné, hájiti potlačených atd. IV.-VIII. čl. mluví o svátcích, určených kultu, jež měly připadati na dni dekadické. Mezi jinými měly to býti tyto svátky: Nejvyšší bytosti a přírodě, pokolení lidskému, národu francouzskému, dobrodincům lidstva, mučedníkům svobody, svobodě a rovnosti, republice, svobodě světa, lásce k vlasti, nenávisti tyranů a zrádců, pravdě, spravedlnosti, studu, slávě a nesmrtelnosti, přátelství, plodnosti, odvaze, heroismu, nezištnosti, lásce otcovské, něžnosti mateřské, mládí, věku dospělému, stáří, orbě, průmyslu, předkům, potomstvu atd. Dne 20. prairialu konala se proslulá slavnost ku poctě Nejvyšší bytosti, v níž Robespierre fungoval jako nejvyšší kněz nového kultu."

Ve Francii stále ale existovaly oblasti, které ani trochu netoužily po gilotině, teroru, ničení, rozpadu a rozvratu jež Francouzská revoluce obyčejným lidem přinesla. Jako tomu bylo v kraji Vendée. Když tato revoluce chtěla roku 1792 expandovat do Evropy (jaká podobnost s revolucí komunistickou) a roznášet své poselství smrti dál, znamenalo to první nepokoje a vyjádření nesouhlasu vůči vládě revolučního teroru. Prostí sedláci a obyvatelé tohoto kraje sestavili ze svých řad královskou katolickou armádu a vytáhli do boje proti nenáviděným tyranům pod korouhví Bourbonů bílé barvy a za pokřiku, Vive le Roi! Tohle byla skutečná revoluce. Skuteční obyčejní lidé jež se začali spontánně bránit proti hrůzovládě vytvořili čtyřicetitisícovou armádu jež zpívala: „Nemáme čas žít, život dáváme všanc cti. Za jejím praporcem musíme jít, abychom dosáhli pravého štěstí. Bůh nás povolal k boji, za něho, k jeho poctě a k poctě našim králům, zemřeme-li pro syna Jindřicha IV., ctili jsme jeho zákony."
Jak museli mít vládnoucí jakobíni stínající desetitisíce hlav a provádějící ta nejstrašnější zvěrstva proti svobodě a lidskosti nahnáno. Po celé řadě střetů jak partyzánského charakteru tak řádných bitev v nichž katolíci vítězili došlo ale ke zvratu. Katolická armáda, jež se nedočkala pomoci od zbytku Evropy byla 17. října 1793 u Choletu poražena. Revoluce již neskrývala cudně své vlčí zuby, ale zaťala je do bezbranného krku poraženého lidu. Začaly revoluční orgie smrti.

„Občané, už není Vendée. Zhynula pod naším mečem svobody, i se svými ženami a dětmi. Přihlížel jsem, když je zakopávali v bažinách a lesích u Savenay. Dle vašich rozkazů jsem dal děti udupat koňskými kopyty, ženy zabít, aby už alespoň nemohly porodit žádného banditu. Nemohu si vyčítat, že jsem ušetřil jediného zajatce. Všechny jsem je zničil." Revoluční generál Westermann.

A to všechno byl jen začátek.

Aby se ušetřilo na střelivu (jako v Kambodži) byli obyvatelé kraje Vendée topeni. Le baptême patriotique, „vlastenecký křest", se prováděl především v Nantes a Angers, kde se oblečení a spoutaní zajatci vyváželi na řeku Loiru a tam byli utopeni. Kdo se pokoušel uniknout toho na místě ubili. Také se tam oddávalo. Taková revoluční svatba spočívala v tom, že k sobě přivázali mladého chlapce s mladou dívkou a svrhli je do vody. Tyto zrůdnosti byly prováděny veřejně za přihlížení lidových mas opilých těmito orgiemi. Jednou tady máme revoluci tak ať nás baví. Zabili takto přes pět tisíc lidí.

Ale ani to nebyl konec. Ani to nejhorší. Vendée se měla stát pustinou a „hřbitovem Francie"; zmizet mělo dokonce i její jméno, v budoucnu měla oblast dostat název Vengé - pomsta. Oddíly revolučního generála Turreaua vtrhly do kraje.

Jeho rozkaz zněl: „Každého banditu, na kterého natrefíte se zbraní v ruce, anebo který patrně zbraň vlastní, zabijte bajonetem. Stejným způsobem zacházejte s ženami, dívkami a dětmi. ... Nešetřete ani ty, kdo jsou jen podezřelí. Všechny vesnice, tržiště, všechno, co hoří, vydejte ohni." Celý maršál Tuchačevský.

Mezi lednem a dubnem 1794 kraj Vendée a jeho obyvatelé zažili inferno. „Tito vojáci, kteří si říkají republikáni, se oddali prostopášnosti, marnotratnosti a krutosti, jichž nejsou schopni ani kanibalové. Jeden z důstojníků colones infernales (pekelných kolon) dal do žhava rozpálit pekařské pece a pak do nich házel ženy a děti. Důrazně jsme mu to rozmlouvali; odpověděl nám, že tak peče republika chléb. Zpočátku tímto způsobem usmrcoval ženy banditů, a k tomu jsme nic moc neříkali; ovšem pak křik těch nešťastnic Turreauovy vojáky tak pobavil, že ve své zábavě chtěli pokračovat. Protože už nebyly ženy roajalistů, sáhli po ženách vlastenců. Pokud je nám známo, zahynulo touto strašlivou smrtí třiadvacet osob, které se neprovinily ničím jiným než láskou k národu. Když jsme se snažili uplatnit vlastní autoritu, vyhrožovali nám vojáci stejným koncem." Napsal ve své zprávě president tohoto distriktu v lednu 1794 jednomu z velitelů těchto jednotek. Pomstě revoluce padlo za oběť 117 257 lidí. Většinou takovým způsobem jaký si dnes ani nedovedeme představit.

Ale ani teď revoluce ještě neřekla své poslední slovo.

Vojáci generála Crouzata spálili v Clissonu na kovovém roštu sto padesát žen, přičemž odkapávající lidský tuk zachycovali k dalšímu využití. Při nejrůznějších příležitostech se mrtvoly také stahovaly z kůže; již ve zprávě ze srpna 1793 to konstatoval Robespierrův věrný nohsled Saint-Just jehož výrok zmiňuji v úvodu článku.

Teprve teď byl démon revoluce na chvíli uspokojen.

Závěrečný účet toho kdy lidstvo ztratilo poprvé rozum zněl na více než milion mrtvých. Těm se revoluční heslo o rovnosti naplnilo. Ve smrti jsou si všichni rovni. A nelze neopomenout supy, kteří dodnes přilétají k této hromadě umučených lidských bytostí vyklovávat oči a krákat dál do světa své lži. Máme takové i doma. Mají poslání od nejvyšší bytosti a jejich slouhové jsou dodnes opilí tímto běsněním zla přičemž plameny v nichž jsou po tisících upalováni lidé považují za osvícenství.

"Francouzská revoluce zůstává jedním z velkých osvobozovacích činů v dějinách lidstva, Robespierre mužem obdařeným nevídanou prozíravostí a nejvýznamnějším představitelem občansko-demokratické revoluce, „mužem, který si za svou poctivost dodnes zaslouží úctu".
Michel Vovell, historik, člen Komunistické strany Francie

„Proč Sociální demokracie? Vychází z ideálů osvícenství a ideálů Francouzské revoluce v roce 1789. „Volnost, rovnost, bratrství". Z těchto ideálů vycházeli nejen čs.legionáři, I.republika ale i Sociální demokracie. Chci aby ČSSD tyto ideály i nadále rozvíjela"
PhDr. Jaromír Jermář, senátor za ČSSD pro Mladoboleslavsko a Turnovsko.

Velmi dobře přívržence bestiálních revolucí jakož i jejich následovníky charakterizuje Hippolyte Taine.

„Vyděděnci a zvrhlíci ze všech vrstev obyvatel, závistiví a nenávistní nižší úředníci, zadlužení obchodníčci, potulné námezdní síly, hrdinové kaváren a výčepů, tuláci silnic, pouliční povaleči a prostitutky, zkrátka veškerá asociální mužská a ženská lůza, v této směsi pár důvěřivých bláznů, jejichž choré mozky prosákly nadšením z moderních teorií; většina však jsou skuteční dravci, kteří jen využívají nový režim a k revoluční víře se přimkli jen proto, aby mohli ukojit své choutky".

O levicových voličích jakožto i o jejich vůdcích toto konstatování platí absolutně.

Osobně si myslím, že ČSSD se ohání těmito hrůzami coby předvolebními vějičkami na něž mají usednout mouchy jejich voličů jenom ze své hlouposti. Že to skutečně nemyslí vážně. Ale na druhou stranu obyčejný člověk z toho má strach, čert jim věř. Až Jiří Paroubek po vyhraných volbách začne páchat dobro v zájmu veřejného blaha.