Šalom Oceán

16. 06. 2016 6:15:15
Musím se přiznat, že mi recenze či kritiky, příliš vlastní nejsou. Jednak nejsem typ, který by něco rád cupoval na kousky, či pitval něčí tvorbu.

A také proto, že bych ji předtím musel zbavit života, abych ji potom zevrubně prostudoval a posléze ji vycpal, či naložil do konzervačního roztoku.

Já mám rád věci živé a stejně rád se i vyjadřuji k něčemu, co se mi líbí, co mne oslovuje, co mne inspiruje, obohacuje, povznáší, přináší radost a vůbec k tomu s čím se potkám, ztotožním a souzním.

A tedy proto se následujícími slovy a po svém pokusím milý čtenáři vypořádat s tématem recenze i když vlastně vůbec nemám na mysli něco hodnotit, jako se spíše podělit se svými pocity a reflexí vůbec.

Vždycky jsem byl fanoušek a jestli ne úplný stoprocentní fanoušek, tak příznivec a posluchač budějovického Oceánu. Zaujal mne nejenom tím, jak se zde zjevil v tuhých dobách terminálního stádia normalizace, ale i tím, že se rozlil jako světlo do let již svobodných, tedy devadesátých, kdy tvořil významný pilíř tuzemské hudební scény.

Záměrně nepíšu pop music, protože do této škatulky u nás většinou patřily různé kolotočově estrádní projekty pochybného obsahu a hodnoty, kterým se ale Oceán vždy vymykal. Již jen od pohledu samého. Natož pak od poslechu.

Když Oceán zanikl a stal se čímsi jako mořem na Měsíci, tedy sice viditelným a světlým bodem na hudebním nebi, ale jinak tichým, nesl jsem jej v paměti i nadále jako vzpomínku. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zaregistroval, že vydává novou desku. A to po několika desetiletích. Což mne vedlo k tomu, že jsem předminulý pátek zabrousil na iTunes, který žertovně nazývám iŠunes (ano je to romsky a vlastně ono slovo mnohem lépe popisuje podstatu Tunesu) a ještě se novotou chvějící dílo zakoupil a stáhl do svého kompjútru, abych následně oněměl, užasl a ztratil řeč.

Protože jsem si jej zcela lehkovážně a nikým nevarován pustil do reproduktorů.

Tím varováním mám na mysli to, že by na obalu cédéčka s nevinně vypadajícím leknínem a majícího název Ve smíru, mělo stát: Pozor, již při prvním poslechu tohoto alba se můžete stát na jeho další konzumaci beznadějně závislými.

Což se mi přihodilo.

Protože po vcelku očekávatelném intru se mi otevřel prostor tak velký, hluboký a široký, že na jeho zkoumání vám prostě jeden poslech nemůže stačit. A to ani další a další. Protože s každým objevem uslyšíte na obzoru ten následující a zamíříte k němu. Vedeni stejnou touhou, která vedla k obeplutí Země Fernaa de Magalhaese, nebo která byla příčinou vyplutí Kryštofa Kolumba pro změnu do oceánu atlantského.

Jak taky jinak v případě hudby, která nejdříve pořeže a zraní, ale jen proto, aby do ran vpravila lék a vzápětí zhojila duši posluchačovu hlasem Jitky Charvátové, která je součástí Oceánu natolik přirozeně, že mne to naprosto vůbec nenutilo, ani nenutí k přemýšlení, zda někoho nahrazuje, či ne. A vůbec, ženský element, křehkost, něha, jemné odstíny hlasu, kterým nám ženy sdělují to za slovy, Oceán velmi obohacuje.

V zásadě mohu říci, že jsem se musel v polovině desky štípnout do ruky, abych zjistil zda nesním, protože hudbu takových kvalit jsem již dlouho neslyšel. A to myslím v měřítku globálním, a to toho poslouchám poměrně hodně a to z toho nejlepšího, co na této planetě vzniká a je. A vůbec s podobnými konstatováními šetřím a užívám jich jako šafránu.

A s každým štípnutím jsem se opět znovu a znovu přistihl, že jsem zcela zde, i když jsem vstoupil dovnitř prostoru tvořeného syntezátory, bicími, kytarou a hlasem a má duše se kolébá ve vlnách onoho nekonečného oceánu jako mořská tráva a řasy a je skutečně ve smíru jak s tím, co poslouchá, tak sama se sebou, protože na něco jiného nemá ani čas, ani myšlenky.

Asi po týdnu jsem si povšiml občasných pochybných pohledů kolemjdoucích vůči mé osobě, neboť jsem jednak vzhledem ke svým tělesným proporcím nepřehlédnutelný a druhak zhusta užívám času za chůze k poslouchání hudby a tudíž na vině bylo to, že si na ulici společně s Oceánem zpívám jak refrény, tak text vůbec, nebo si jen tak za chůze střihnu nějaký ten vokál, který podmalovává pozadí do barev, jejichž název ještě nemám a je mi to fuk, co na to oni. Což je v této zemi prozatím svrchovaně divné. Zpívat si jen tak.

A vůbec, celou dobu kdy píšu tuhle nerecenzi hledám slova, kterými tomu tak učinit protože se obávám, aby nebyla příliš malá na to popsat mé pocity, které jsou skutečně velké a opravdové jako už dlouho ne. To, že je deska nyní na špici v prodejích je již pouze jen nevyhnutelné, protože taková deska prostě musí být nejprodávanější. Něco jiného by bylo čímsi proti vesmíru i tomu, co v lidech činí, že jsou ve smíru.

A tak přeji dobrý vítr do plachet nejenom Bludnému Holanďanovi, což je píseň číslo dvě, která mi nejdříve vzala dech a poté mne vystřelila kamsi ke břehům doposud neznámého kontinentu, ale všem písničkám o nichž se nechci příliš rozepisovat. A to proto abyste mne nezabili, že vám všechno prozradím ještě předtím, než si je sami poslechnete. Tak jako tomu sám chci učinit někomu, kdo mi vykecá obsah filmu, na který chci jít do kina.

Ale mohu vám pouze zaručit jediné – že se v téhle muzice spolu potkáme. A že když se na vás budou lidi na vaší procházce městem divně koukat, že v tom nejste sami. Že jsme jen ve smíru. I když ono jen znamená úplně něco jiného. Prostě všechno.

A vlastně tak na závěr chci říci pouze jediné.

A to děkuji.

Jak autorům hudby i textu, který bych rovněž chtěl ocenit.

Neboť se vůči hudbě nijak nevymezuje, souzní s ní, aniž by ztratil cokoliv ze svého sdělení, kterým je můj pocit a ponechává mi k němu přesto dostatek volnosti.

Tak jak tomu v případě poezie, která je stejné tajemství jako hudba sama, má být.

Tedy šalom Oceáne, jdu si tě pustit ještě jednou :-)

Miroslav Václavek

Šumperk

Autor: Miroslav Václavek | čtvrtek 16.6.2016 6:15 | karma článku: 21.39 | přečteno: 934x


Další články blogera

Miroslav Václavek

Vítězem komunálních voleb je pan prezident Václav Havel

Je pár dnů po komunálních volbách a v Čechách na Moravě i ve Slezsku vládne podivný klid. Jen nad krajinou zahalenou do hávu babího léta a zářícího listí stoupá prach z toho, jak volič vyprášil kabát komunistům a okamurovcům

12.10.2018 v 6:15 | Karma článku: 24.52 | Přečteno: 943 | Diskuse

Miroslav Václavek

Padesát syrských sirotků versus miliardář, který ukradl slunce

Jen málokdy lze v poměrně pochmurném světě domorodého politického života spatřit cokoliv pozitivního a cokoliv, co lze přirovnat k záblesku světla v temnotách.

16.9.2018 v 6:15 | Karma článku: 42.60 | Přečteno: 10281 | Diskuse

Miroslav Václavek

Běž domů Ivane – a vezmi s sebou i Miloše

Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, to je text jedné velmi známé písničky, která vznikla jako reakce na ruskou válečnou agresi ze srpna 1968 a ve které se zpívá o tom, že Ivan byl hodnej hoch, ale poslali ho do úplně cizí země,

21.8.2018 v 6:15 | Karma článku: 35.40 | Přečteno: 1291 | Diskuse

Miroslav Václavek

Říjen 1918? Osudová chyba v historii našeho národa

Je rok 2018, rok několika významných výročí, z nichž jedno se odehraje 21. srpna a bude to den padesátého výročí válečného napadení naší země našimi údajnými spojenci sdruženými v agresivním paktu takzvané varšavské smlouvy,

14.8.2018 v 6:15 | Karma článku: 38.85 | Přečteno: 5024 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Eva Šamánková

Lži, dokud můžeš

Šťastní manželé, jimž se právě narodilo druhé dítě. Spokojený život ale náhle a nečekaně, v jedné jediné vteřině, končí, když manžel umírá při dopravní nehodě. Jenže... Co když je to všechno jinak? Co když nehoda nebyla náhoda...?

21.10.2018 v 11:14 | Karma článku: 4.17 | Přečteno: 95 | Diskuse

Karel Sýkora

Brooklyn Street Art

Street art je výtvarné umění vytvářené na veřejných místech („street“ = ulice). Motivy a objekty street artu jsou rozmanité. Street art může být nalezen kdekoliv na světě. Street umělci proto často cestují do ciziny.

21.10.2018 v 7:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 |

Milan Prokš

Kráska přichází

Egypt, faraoni, starověk... Z téhle doby si ve své chabé paměti dokážu vykřesat opravdu pouze pár vědomostí, nabytých kdysi v dost nudných hodinách dějepisu na základní škole.

20.10.2018 v 17:37 | Karma článku: 7.09 | Přečteno: 212 | Diskuse

Karel Sýkora

Jarek Nohavica – To jste mi neřekli

Natočeno na koncertě v amfiteátru obory v Hukvaldech 12. 8. 2016. Jaromíra Nohavicu doprovází na akordeon Robert Kuśmierski. Video je součástí internetového projektu Jaromír Nohavica - Písně od A do Z.

20.10.2018 v 9:45 | Karma článku: 18.30 | Přečteno: 1028 |

Karel Sýkora

Wolfgang Amadeus Mozart – Credo In Unum Deum

Nicejské nebo nikajské vyznání je společné vyznání víry (krédo) vyznávající božství Ježíše Krista, přijaté na Prvním nikajském koncilu (325 AD). Je přijímáno naprostou většinou křesťanských církví.

19.10.2018 v 21:57 | Karma článku: 5.51 | Přečteno: 77 |

Najdete na iDNES.cz