Musím se přiznat, že mi recenze či kritiky, příliš vlastní nejsou. Jednak nejsem typ, který by něco rád cupoval na kousky, či pitval něčí tvorbu.
A také proto, že bych ji předtím musel zbavit života, abych ji potom zevrubně prostudoval a posléze ji vycpal, či naložil do konzervačního roztoku.
Já mám rád věci živé a stejně rád se i vyjadřuji k něčemu, co se mi líbí, co mne oslovuje, co mne inspiruje, obohacuje, povznáší, přináší radost a vůbec k tomu s čím se potkám, ztotožním a souzním.
A tedy proto se následujícími slovy a po svém pokusím milý čtenáři vypořádat s tématem recenze i když vlastně vůbec nemám na mysli něco hodnotit, jako se spíše podělit se svými pocity a reflexí vůbec.
Vždycky jsem byl fanoušek a jestli ne úplný stoprocentní fanoušek, tak příznivec a posluchač budějovického Oceánu. Zaujal mne nejenom tím, jak se zde zjevil v tuhých dobách terminálního stádia normalizace, ale i tím, že se rozlil jako světlo do let již svobodných, tedy devadesátých, kdy tvořil významný pilíř tuzemské hudební scény.
Záměrně nepíšu pop music, protože do této škatulky u nás většinou patřily různé kolotočově estrádní projekty pochybného obsahu a hodnoty, kterým se ale Oceán vždy vymykal. Již jen od pohledu samého. Natož pak od poslechu.
Když Oceán zanikl a stal se čímsi jako mořem na Měsíci, tedy sice viditelným a světlým bodem na hudebním nebi, ale jinak tichým, nesl jsem jej v paměti i nadále jako vzpomínku. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zaregistroval, že vydává novou desku. A to po několika desetiletích. Což mne vedlo k tomu, že jsem předminulý pátek zabrousil na iTunes, který žertovně nazývám iŠunes (ano je to romsky a vlastně ono slovo mnohem lépe popisuje podstatu Tunesu) a ještě se novotou chvějící dílo zakoupil a stáhl do svého kompjútru, abych následně oněměl, užasl a ztratil řeč.
Protože jsem si jej zcela lehkovážně a nikým nevarován pustil do reproduktorů.
Tím varováním mám na mysli to, že by na obalu cédéčka s nevinně vypadajícím leknínem a majícího název Ve smíru, mělo stát: Pozor, již při prvním poslechu tohoto alba se můžete stát na jeho další konzumaci beznadějně závislými.
Což se mi přihodilo.
Protože po vcelku očekávatelném intru se mi otevřel prostor tak velký, hluboký a široký, že na jeho zkoumání vám prostě jeden poslech nemůže stačit. A to ani další a další. Protože s každým objevem uslyšíte na obzoru ten následující a zamíříte k němu. Vedeni stejnou touhou, která vedla k obeplutí Země Fernaa de Magalhaese, nebo která byla příčinou vyplutí Kryštofa Kolumba pro změnu do oceánu atlantského.
Jak taky jinak v případě hudby, která nejdříve pořeže a zraní, ale jen proto, aby do ran vpravila lék a vzápětí zhojila duši posluchačovu hlasem Jitky Charvátové, která je součástí Oceánu natolik přirozeně, že mne to naprosto vůbec nenutilo, ani nenutí k přemýšlení, zda někoho nahrazuje, či ne. A vůbec, ženský element, křehkost, něha, jemné odstíny hlasu, kterým nám ženy sdělují to za slovy, Oceán velmi obohacuje.
V zásadě mohu říci, že jsem se musel v polovině desky štípnout do ruky, abych zjistil zda nesním, protože hudbu takových kvalit jsem již dlouho neslyšel. A to myslím v měřítku globálním, a to toho poslouchám poměrně hodně a to z toho nejlepšího, co na této planetě vzniká a je. A vůbec s podobnými konstatováními šetřím a užívám jich jako šafránu.
A s každým štípnutím jsem se opět znovu a znovu přistihl, že jsem zcela zde, i když jsem vstoupil dovnitř prostoru tvořeného syntezátory, bicími, kytarou a hlasem a má duše se kolébá ve vlnách onoho nekonečného oceánu jako mořská tráva a řasy a je skutečně ve smíru jak s tím, co poslouchá, tak sama se sebou, protože na něco jiného nemá ani čas, ani myšlenky.
Asi po týdnu jsem si povšiml občasných pochybných pohledů kolemjdoucích vůči mé osobě, neboť jsem jednak vzhledem ke svým tělesným proporcím nepřehlédnutelný a druhak zhusta užívám času za chůze k poslouchání hudby a tudíž na vině bylo to, že si na ulici společně s Oceánem zpívám jak refrény, tak text vůbec, nebo si jen tak za chůze střihnu nějaký ten vokál, který podmalovává pozadí do barev, jejichž název ještě nemám a je mi to fuk, co na to oni. Což je v této zemi prozatím svrchovaně divné. Zpívat si jen tak.
A vůbec, celou dobu kdy píšu tuhle nerecenzi hledám slova, kterými tomu tak učinit protože se obávám, aby nebyla příliš malá na to popsat mé pocity, které jsou skutečně velké a opravdové jako už dlouho ne. To, že je deska nyní na špici v prodejích je již pouze jen nevyhnutelné, protože taková deska prostě musí být nejprodávanější. Něco jiného by bylo čímsi proti vesmíru i tomu, co v lidech činí, že jsou ve smíru.
A tak přeji dobrý vítr do plachet nejenom Bludnému Holanďanovi, což je píseň číslo dvě, která mi nejdříve vzala dech a poté mne vystřelila kamsi ke břehům doposud neznámého kontinentu, ale všem písničkám o nichž se nechci příliš rozepisovat. A to proto abyste mne nezabili, že vám všechno prozradím ještě předtím, než si je sami poslechnete. Tak jako tomu sám chci učinit někomu, kdo mi vykecá obsah filmu, na který chci jít do kina.
Ale mohu vám pouze zaručit jediné – že se v téhle muzice spolu potkáme. A že když se na vás budou lidi na vaší procházce městem divně koukat, že v tom nejste sami. Že jsme jen ve smíru. I když ono jen znamená úplně něco jiného. Prostě všechno.
A vlastně tak na závěr chci říci pouze jediné.
A to děkuji.
Jak autorům hudby i textu, který bych rovněž chtěl ocenit.
Neboť se vůči hudbě nijak nevymezuje, souzní s ní, aniž by ztratil cokoliv ze svého sdělení, kterým je můj pocit a ponechává mi k němu přesto dostatek volnosti.
Tak jak tomu v případě poezie, která je stejné tajemství jako hudba sama, má být.
Tedy šalom Oceáne, jdu si tě pustit ještě jednou :-)
Miroslav Václavek
Šumperk
