Cesta od penzionu Pelikán v Koutech je sice nejkratší, ale jen pro otrlé mountain bikery. I když ty výhledy za tu dřinu prostě stojí.
Mlčky postojí před památníkem těch, jejichž srdce zůstalo v horách a naslouchá, jak na jejich památku zvoní vítr ve zvoničce.
Očima pohladí jména na bronzových deskách, hodí za kravatu poslední energeťák, poklekne a poprosí dobrého vládce hor o přízeň a vítr v zádech, pokřižuje se a vyrazí.
A pak, ještě zbývá dobýt druhou polovinu kopce. Zatnout zuby, nedívat se před sebe a už je to jen kousek a ještě za sebou nechat cyklistu z něhož se valí oblaka páry jako ze zavařeného chladiče a, rozestoupí se mlha před očima a je to tady.
Tak šampione, dokázal jsi to a můžeš si i trochu zamachrovat a hodit to na blog, ale opatrně, léta běží :-)
A že jste byly děti hodné a u mých fotek jste ani nedutaly, tož tady máte screenshot z apky, která to všechno změřila, spočítala a zvážila :-)
Miroslav Václavek
P.S. Jak jsem tak za ranního kuropění projížděl našimi líbeznými sudetskými vesnicemi, vískami a osadami, všiml jsem si dvou vlajek vyvěšených na domech. Každé v jiné obci. Ta první byla vlajka Tibetu a ta druhá zase vlajka Evropské Unie. Musím se přiznat, že mi to učinilo nefalšovanou, hlubokou a upřímnou radost, o kterou se s vámi dělím. Ono prostě není tak zle. Tak shalom všem lidem dobré vůle. On ten život je fakt jinde, než na internetu :-)