Miroslav Václavek

Stalingrad, anatomie pravdy

19. 07. 2017 6:15:15
„Nahoře na balkoně řvali strachy jako zvířata. Jeden se přehoupl přes zábradlí a zůstal ležet s roztříštěnými údy na ulici. Ostatní nenašli tolik síly, aby urychlili svůj konec.

Když se zdivo začalo bortit a když se železné nosníky i ve středních patrech již rozpálily a se sténáním se ohýbaly, vyrazil zástup obránců hlavním vchodem a okny v přízemí ven. Vyčerpaný, rozbitý houf, který se únavou sotva držel na nohou. Přicházeli beze zbraní, jejich obličeje byly začerněné od sazí, koupaly se v potu a byly zrůzněné hrůzou. Zvedali ruce, potáceli se, klopýtali a padali ze schodů do volného prostoru. Jen čtyřicet ze tří set jich přežilo. Ještě čtvrt hodiny znělo sténání a šílený křik těch, co byli obklopeni ohněm, zasypáni zřícenými zdmi nebo zraněni našimi výstřely. Pohltil je oheň, aniž jim kdo mohl pomoci.“ Völkischer Beobachter, podzim 1942

Úryvkem z článku německých novin s popisem stalingradské bitvy, ale zároveň jakoby již pojednávajícím o Berlínu o necelé tři roky později si milý čtenáři dovolím uvést článek o stalingradské bitvě poněkud z jiného pohledu. Z pohledu nikoliv opomíjejícího utrpení, hrůzy a příšernosti války, kterých byl svědkem sovětský voják, jak by se ti zprvu mohlo zdát, ale zcela naopak, z pohledu, který by ti měl otevřít oči. Abys spatřil více.

Sedmnáctého července tomu bylo sedmdesát pět let, kdy si svět, kromě České republiky ovšem - neboť většinový český árijec právě vede svůj hrdinný kampf proti dvěma nebožačkám, které se odvážily na plovárnu v burkinách - připomenul začátek stalingradské bitvy. Bitvy opředené mnoha mýty a rovněž i pravdou vítěze, kterým byl Sovětský svaz, tedy obludná diktatura zcela totožná, pokud ne ještě horší, jako ta nacistická.

Jsme právě v nekonečných stepích hluboko v Rusku, kde roste jen pelyněk a na sta kilometrů daleko se rozprostírá pouze monotónní krajina. Krajina tak rozsáhlá, že příslušníci německé armády propadali bezútěšnosti a beznaději při svém postupu, kdy byla Rudá armáda na hlavu porážena a její vojáci byli díky naprostému diletantismu nejvyššího sovětského politického vedení zajímáni po milionech, neboť byli nekonečnou širou Rusí doslova pohlcováni.

Ale přesto za pouhý rok a něco této ofenzivy dosáhli Němci až k Caricynu, jak se původně Stalingrad jmenoval a jeho jiné oddíly se v rámci operace Edelweiss blížily k Baku a němečtí vojáci si pořizovali fotografie s velbloudy a jejich čas je dělil od domova úplně stejně, jako tisíce kilometrů.

Jedna z nejstrašlivějších bitev největšího válečného konfliktu v historii lidstva, ve kterém bylo cílem dobýt město nesoucí jméno sovětského diktátora a přetnout tak i strategickou dopravní cestu, kterou byla řeka Volha, tak mohla začít.

A ze stejných důvodů, jako Wehrmacht prahl po dobytí Stalingradu, tedy z důvodů smíšených, ideologicko strategických, byla vedena i úporná sovětská obrana, na jejímž konci bylo první velké vítězství Rudé armády, které vedlo jak k navrácení výložek na ramena důstojnického sboru, tak k doposud nevídané velitelské autonomii pokud o vedení války šlo. Neboť Stalin na rozdíl od Adolfa Hitlera, nakonec nechal své velitele dělat to, co uměli a k čemu byli vycvičeni.

Ovšem nebylo by vítězství u Stalingradu, kdyby spojenci nedodávali těžce zkoušenému Sovětskému svazu, který přišel ze značné části o svoji průmyslovou a potravinovou základnu, dodávky zbraní, válečného materiálu, potravin, paliva a všeho ostatního, bez čehož nelze moderní pohyblivou válku vést.

A nejenom dodávky zbraní byly na miskách vah, ale i jedna velmi důležitá bitva, kterou svedli spojenci v Severní Africe a která ve svém důsledku znamenala, že druhý hrot strategického útoku na zdroje světa bojujícího s nacistickou válečnou mocí byl ulomen a důležité zdroje byly pro spojenecké armády, tedy i pro tu Rudou, zachráněny.

K pravdě vítěze, kterou nás po celá desetiletí učili, ovšem ale patřil i patos a jakési vypreparování části historie, které byly komunistickému režimu po chuti a na jejichž základě si vítězný Sovětský svaz osoboval pochybné právo na to, učinit ze zemí kam dojely jeho tanky, svoje gubernie.

Tak jak je tomu v Rusku doposud, neboť jeho verze historie začíná červnem 1941, kdy bývalý nacistický spojenec vtrhl na území SSSR a vzájemná družba mezi Adolfem a Josifem vzala za své. A k tomu samozřejmě patří i patřičně ideologicky zúžený pohled na historii po červnu 1941, tak, aby veškerý širší kontext, který je zcela rozhodující pro celkový pohled vůbec nebyl možný.

Neboť pohlédneme-li na válečné operace a bitvy, které v Severní Africe probíhaly jak předtím, tak i v průběhu stalingradské bitvy, zjistíme, že pokud o jejich velikost a válečné nasazení jde, směle se vyrovnají parametrům bojů z východní fronty. A pokud o jejich výsledek jde, pak tu frontu východní i předčí, měřeno počty zajatců a zničeného válečného materiálu, které by jinak v opačném případě mohly být přesunuty na sovětskou frontu, což by zcela zásadně změnilo poměr sil ve prospěch nepřítele.

Protože válečné operace Afrikakorpsu a italských sil v Severní Africe, majících za cíl obsazení a dobytí ropných nalezišť Blízkého Východu, Suezského průplavu a přerušení spojení mezi Evropou a Indií, by v případě úspěchu těchto sil vedly jestli ne ke spojenecké porážce, tak k prodloužení celého konfliktu, což by znamenalo miliony mrtvých navíc.

Ukončení těchto válečných operací po vítězství jednotek britského Commonwealthu u El Alamejnu a po vylodění amerických jednotek v Severní Africe, znamenalo pro síly Osy celkovou ztrátu více než milionu vojáků, 2 500 tanků a nespočet jiného, pro vítězství Osy strategicky důležitého válečného materiálu, který tak nebyl nasazen na východní frontě. To všechno v době kdy u Stalingradu vrcholila bitva, znamenající obrat ve druhé světové válce, pokud o východní bojiště jde.

Rovněž považuji za velmi důležité podotknout, že naši českoslovenští vojáci bojovali proti společnému nepříteli jak na frontě africké, tak na té východní, ačkoli k paradoxu dějin je rovněž nutné podotknout i to, že jich bylo méně než těch Čechů, kteří řízením osudu sloužili ve Wehrmachtu a jejich poválečné osudy, ač nasazovali své životy za naši svobodu, byly poznamenány represáliemi ze strany komunistické diktatury.

Tedy porážka Afrikakorpsu a italských vojsk znamenala, aniž by bylo smyslem článku jakkoli zpochybňovat nebo relativizovat první úspěšnou bitvu Rudé armády, že byla zneškodněna jedna z čelistí obrovitých kleští, jimiž nacistické Německo hodlalo dosáhnout obřího obchvatu a odříznout spojenecké mocnosti od značné části především ropných zdrojů.

Což byla stejná taktika, která nacistické Německo a jeho satelity nakonec přivedla k porážce. Neboť poté, co padly rumunské ropné zdroje a americké letectvo začalo ofenzívu proti rafineriím produkujícím syntetický benzín se německý válečný stroj počal zastavovat, až se zastavil docela.

Historia magistra vitae, praví stará latinská moudrost.

Tedy, že dějiny jsou učitelkou života.

Kéž bychom se z nich již konečně, jednou a provždy poučili.

A přijali ji takovou jaká je.

Tedy pravdu nahou, neoděnou do mundúrů, nezastřelenou v Lidicích, nezavražděnou v plynové komoře, neznásilněnou Rudou armádou, nepověšenou na nádvoří pankrácké věznice, nevykradenou služebníky lži, nevylhanou prostituty komunistické a nacistické ideologie, nezavřenou do kriminálů a lágrů, protože pravda odjakživa zločincům není příjemná.

Což se týká i nás samotných.

Ani naše minulost není hezká, ale musíme se ji dozvědět.

Abychom se z ní konečně vyléčili.

Miroslav Václavek

Šumperk

Zvyšte článku karmu!
Autor: Miroslav Václavek | | karma: 33.28 | přečteno: 2809 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 76 příspěvků.
Poslední z 20. 7. 2017, 1:57

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz