Účetní uzávěrka takzvaného osvobození v roce 1945

S tím jak z ruské strany kulminuje oficiální běsnění rozpoutané kolem toho, že jsme si dovolili odvézt na smetiště dějin jednu ze smutných postav stalinistického režimu, tradičně vyváděné v aparátčických kabátech a s tolika řády 

a metály, že by jí nepohrdla žádná sběrna druhotných surovin, tedy v tomto případě maršála Sovětského svazu Ivana Koněva, nezbývá než uzavřít ono téma i jistým druhem účetní uzávěrky.

Pomiňme prosím všechny projevy kopání kobyly umírajícího ruského impéria, zevnitř požíraného hospodářským úpadkem, chudnutím společnosti, alkoholismem, pandemií AIDS, narkomanií, emigrací a čím dál menší porodností a vezměme všechna má dáti i dal a zůstaňme na pevné půdě faktů, přičemž je zapotřebí zároveň i říci, že právě probíhající umírání Ruska je pravou příčinou kremelského vzteku a tanečky kolem Koněva jsou pouze vítaným prostředkem k odvedení pozornosti od skutečných a v zásadě i neřešitelných ruských problémů. Stejně jako tomu byla i okupace Krymu, ale pojďme dál. 

Jistě, jako tradičně se ozvou jak ti placení Kremlem tak i ti, jejichž indoktrinace z dob minulých jim nedovolí odepnout se z obojku a sundat si náhubek, ale to nevadí, je to zcela v pořádku a i když nejde o oponenturu, ale o projevy psa lísajícího se k pánově botě, která jej předtím zkopala, nebudu jako oni a nebudu jim brát slovo. Ať se vyjádří v diskusi pod článkem. Ostatně jako vždy.

Jsme asi jedinou zemí ze spolku těch, na které si v roce 1945 došláplo baganče sovětského vojáka, která slaví den osmého května formou státního svátku a nazývá jej osvobozením. V Polsku například příchod Rudé armády neslaví nijak, neboť pro Poláky a jejich boj za svobodu nešlo o nic jiného než o výměnu vnějších symbolů zločineckých ideologií, přičemž polští odbojáři byli pronásledováni a vražděni stejně Rudou armádou, NKVD a SMERŠ, jako předtím SS, SD a Gestapem.

Ale u nás měla nejdříve panslavistická a poté i komunistická propaganda úplně jiné pole působnosti. Osobně to přikládám tomu, že panslavistické pomatence devatenáctého století trápilo dobré bydlo naší velké rakouské vlasti a tak sedli na lep ruské vábničce o všeslovanské vlasti, o níž se děly bajky a byliny coby o ráji na zemi a ani zápisky Karla Havlíčka Borovského, který tehdejší Rusko procestoval a popsal jako zaostalou, špinavou, chudou, zanedbanou a beznadějně prohnilou, tehdejší slavjanofily neprobudily ze snu o ruském kozákovi napájejícího koně z Vltavy.

A tak jsme se tohoto výjevu ale stejně nakonec dočkali a to hned dvakrát. Nejdříve v roce 1945 a poté o dvacet tři let později v srpnu 1968, kdy již ruští koně nepili vltavskou vodu, ale naši krev. Ale nepředbíhejme a držme se merita článku.

Když si tak kolikrát pročítám ruské noviny a internetové portály, vždy se zvláště pečlivě zastavuji u článků o demontáži normalizačního vděku kremelským okupantům z roku 1980, ve kterém sám Koněv hraje zcela vedlejší roli, a beru zvláště zavděk diskusemi pod články.

Neboť obsah článků je na jedno brdo a působí, jako by je v Kremlu psal nějaký ruský Prchal a následně prošly mediální množírnou a naklonovány zaplavují ruský veřejný prostor. Člověk by pak očekával, že i diskuse se ponesou ve znamení spílání nevděčným Čechům, ale opak je spíše pravdou.

Jistě, občas se vyskytne komentář napsaný buď ze skutečné nenávisti, nevzdělanosti, nebo hlouposti a občas probleskne i produkt některé z ruských trollích farem, ale ruský vox dei je kupodivu poměrně vyvážený, objektivní a oficiální ruské dělostřelecké palbě vedené vůči naší zemi se spíše vysmívá.

Inu také, když se dočtete, že jsme například v Rusku rozpoutali občanskou válku, odvezli jsme ze Sibiře celé fabriky, bojovali jsme na straně Hitlera, nebo že nám Rusko odpustilo miliardy dolarů dluhu, smějí se tomu i sami Rusové.

A tak abychom se podobným hloupostem produkovaným ruskou propagandistickou mašinérií, které se dnes říká hybridní válka mohli zasmát i my, začněme s uzávěrkou.

1.) Pokud ruská šeptanda tvořená profesionálními ideology tvrdí, že jsme byli spojenci Hitlera, lze říci jediné. Československo na rozdíl od Sovětského svazu na svém území Německu neumožnilo obejít versailleskou smlouvu a vystavět tam vojenské základny a vybudovat vojenskou doktrínu blitzkriegu. Československo nenapadlo spolu s Německem Polsko a nerozpoutalo tak druhou světovou válku, Československo nenapadlo Finsko, Československo nezabralo pobaltské republiky a nerozpoutalo tam genocidu, Československo nezabral Besarábii, Československo nepovraždilo deseti tisíce polských důstojníků v Katyni a statisíce etnických Poláků na svém i zabraném polském území, Československo nepodporovalo nacistické Německo, když Deutsche Wehrmacht útočila na západní Evropu, Československo bylo okupováno nacistickým Německem, spojencem SSSR, přičemž SSSR na jeho podporu nehnul prstem. Naopak, byli to českoslovenští vojáci, kteří po svém vysvobození ze sovětských koncentráků, kde byli uvězněni a kde jich tisíce zemřely na otrockých pracích vytvořili 1. Československý armádní sbor a v roce 1943 jako první osvobodili Kyjev. A nejen oni, ale českoslovenští zahraniční vojáci a domácí odbojáři bojovali za svobodu jak doma tak i na všech světových válčištích. A to od prvního do posledního dne. Na rozdíl od Rudé armády, která vstoupila do boje až v červnu 1941, kdy se bývalí spojenci pustili do sebe navzájem.

2.) Pokud nejen ruská, ale i domácí kolaborantská ruská pátá kolona tvrdí, že prý nás SSSR v roce 1945 osvobodil, není větší lži. Osvobozením totiž rozumíme to, že osvoboditel osvobozenou zemi nevyrabuje, nevykrade, neznásilní, nezotročí a neodveze z ní i to, co je přitlučeno. Jako tomu učinil SSSR se zemí naší. Konec druhé světové války nebyl osvobozením, ale dobytím naší země na bývalém nacistickém spojenci a jejím začleněním do sovětského impéria, přičemž o letech následujících nemůžeme coby o svobodných hovořit ani, kdybychom trpěli bájnou lhavostí. Neboť spolu s Rudou armádou k nám přitáhl i sovětský komunismus a stalinismus což znamenalo pouze přechod od jedné diktatury k druhé. O čemž svědčí více jak deset tisíc mrtvých československých občanů, statisíce lidí v kriminálech a komunistických koncentrácích, statisíce těch, kteří museli uprchnout na svobodu, aby prožili důstojný život, statisíce profesně a lidsky zlikvidovaných spolu s celými jejich rodinami včetně dětí, naprostá devastace celé naší společnosti a to jak po ekonomické tak i morální, kulturní a hodnotové stránce, rozpad po staletí budované společnosti a její nahrazení novou společností, která je zoufale neúspěšná ve všech svých aspektech a činí život nesnesitelným. Tudíž tyranii, která přijela spolu se sovětskými tanky v roce 1945 nemůžeme svobodou nazývat ani náhodou a pokud tomu tak někdo činí, je to totéž jako by chtěl, abychom osvobozením nazývali nacistickou okupaci z března 1939 či tu sovětskou ze srpna 1968.

3.) Finanční stránka takzvaného osvobození znamená, že naše země byla po roce 1945 ze strany SSSR vysána úplně stejně, jakoby její hrdlo prokousl nestvůrný upír, vypil všechnu její krev a nakonec nám po roce 1989 ponechal jen polomrtvé tělo kdysi nádherné, bohaté a vyspělé země udávající tón v mnoha průmyslových odvětvích, přičemž je na finančních transfúzích z EU životně závislá dodnes. Je třeba si uvědomit, že za takzvané osvobození jsme draze zaplatili. A to nejen ztrátou národní nezávislosti a suverenity, ale i po ekonomické stránce, neboť z naší země SSSR ukradl prostě všechno, co potřeboval. A to od uranu z jáchymovských dolů těženého otroky podle sovětského vzoru, tak i po přizpůsobení se ekonomiky celé země ruskému vzoru a naprostému podřízení se vůle Moskvy, která rozhodovala i o tom, zda a jaké se u nás budou vyrábět automobily a motocykly a naprostému přechodu a orientaci na ruský trh a přizpůsobení se jeho potřebám, což znamenalo zánik vývoje a rozvoje našeho průmyslu, naprostý a kompletní nedostatek věcí denní potřeby, tedy ošacení, bot, toaletního papíru, dámských vložek, elektroniky, potravin, služeb, kvality bydlení a kvality života vůbec, neboť naše země se propadla do bídy, beznaděje, chudoby, špíny a trvalého a všeobecného nedostatku naprosto všeho. Přičemž jsme Sovětskému svazu za náklady spojené s boji našich vojáků na východní frontě, stejně jako s poválečným pobytem Rudé armády na našem území do listopadu 1945 platili a to v US dollars a to do posledního centu. A pokud o dluhy jde, tak jsi moje milé Rusko u nás zaťalo sekyru ve výši dnešních tři sta miliard korun, z nichž jsme viděli pouhý zlomek, když ti jej tvůj vlivový agent Miloš Zeman, tehdejší ministerský předseda velkoryse odpustil. Coby závěrečnou třešničku na dortu a coby tečku za sovětským socialismem.  

Z čehož vyplývá, že takzvané osvobození naší země Rudou armádou v roce 1945 patří mezi tragické, nikoliv mezi oslav hodné výročí a nynější odstraňování symbolů stalinistické moci, mezi které patří i socha Ivana Koněva, válečného zločince, který zmasakroval maďarské protikomunistické povstání v roce 1956, aniž by hnul brvou, je pouze zcela legitimním zúčtováním s mýty minulosti, kterými jsme Moskvě a tamním režimům vyjadřovali oficiální podřízenost a ničím nepodmíněné vazalství a které nám dosud leží u nohou jako vězeňská koule.

Protože úcta se milé Rusko nedá ani vynutit, ani vyvztekat, ani nařídit, ani naučit, ani vykecat, ani vylhat, úcta se vyjadřuje sama od sebe, je-li komu ji vyjádřit. A milé Rusko, tvým krvavým maršálům přinášejícím smrt a otroctví rozhodně nenáleží.

Náleží těm, kteří se stali oběťmi a leží po milionech v zemi, náleží těm, kteří šli na smrt s vlastními kulomety v zádech, náleží těm dosud žijícím veteránům, o které se Rusko nestaráš ani dnes a necháváš je živořit v bídě, náleží těm, kteří věděli, že přestože jsou v uniformě zločinecké diktatury, porazili tu stejně hrůznou nacistickou, a když k nám v květnu 1945 přišli, říkali, moc se neradujte, s námi nic dobrého nepřišlo. Jak mi o těchto sovětských důstojnících vyprávěl můj táta. Můj táta pétépák, který dostal černé výložky jen proto, že chtěl hrát rock and roll.

A jestli letos na Rudém náměstí namísto břeskných pochodů, nabubřelých projevů, velkopanského vyřvávání a vyhrožování a lži zavládne ticho, bude to konečně poprvé, kdy budeme moci těm, o nichž v závěru článku hovořím projevit skutečnou úctu. Neboť jen ticho nám umožní to, aby k nám přišly vlastní myšlenky a my tak mohli začít počítat.

Má dáti, dal.

Miroslav Václavek

Šumperk