Sobota 16. října 2021, svátek má Havel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 16. října 2021 Havel

Z Humenného do Przemyślu na kole, den první - Poloniny

7. 07. 2021 17:00:00
Musím se přiznat, že jsem tenhle nápad nosil v hlavě už dlouho. Vždycky tak nějak vybublal pod povrch a chvilku byl již plánem, ale pak zase přišlo něco čemu říkáme něco důležitějšího a tak zase zmizel dovnitř mysli.

Ale pořád někde to tam bylo. To tajemné jméno Bieszczady. Nejodlehlejší kout EU, rozkládající se v cípu mezi Slovenskem, Polskem a Ukrajinou. Poslední ostrov svobody v našem jinak až příliš dokonalém světě, který se právě zahleděl do takových hloupostí, až to hezké není.

A tak, když roztál poslední letošní sníh pomyslně jsem udeřil pěstí do stolu a rozhodl jsem se. Letos nebo nikdy. Letos nebo nikdy je projedu. A začal jsem plánovat. Doba koronavirová tomu zajisté nijak nepřispívala, ba právě úplně naopak. Když jsem počal vábit parťáky ochotné vydat se do lůna Polonin a Bieszczad, nebylo vlastně vůbec jisté, zda vyrazíme, ale vsadil jsem všechno na jednu kartu.

A tak, velmi zavčas jsme si nás pět, co jsme vyrazili, zakoupili jízdenku na vlak i s kolem, protože dopravit se tak daleko na území jiného státu je poměrně zapeklitý logistický úkol. Ale Mirek našel spoj, sice s přesedáním, ale co už a první krůček na cestě byl vykonán.

Nu a tak jsem pln lehkomyslnosti počal rezervovat ubytování, což nebylo o nic méně jednoduššího, protože koronavirový lockdown nebyl ani zdaleka zažehnán a tak mi dalo nemalé úsilí všechno domluvit.

Až se mi to zdálo podezřele lehké. Že by přece jen snad všechno šlo jako po drátkách?

Víc jsem se můj milý čtenáři však mýlit nemohl, protože čtrnáct dní před odjezdem přisvištěl účastníkům výpravy e-mail, že společnost Leo se omlouvá dopředu i dozadu, ale spoj, na který máme zakoupeny lístky se ruší. Tečka. Inu, smlouvat se společností Leo je totéž jako smlouvat se smrtí a výprava se zdála být odsouzena k záhubě ještě dříve než započala.

Ale tu ve mě zahlodal červíček vlaku Praha - Humenné, který jezdil před lockdownem a tak jsem se obrátil na ČD s dotazem, jestli třeba tento vlak nevstal z mrtvých. Nevstal, ale 13. června vstane, dostalo se mi infa a vozí kola, takže, zarezervujte si prosím jízdenky co nejdříve.

Tedy počaly se horečně online nakupovat jízdenky, ale jízdenku na kolo bylo nutno zakoupit v pokladně mezinárodních jízdenek. Vydal jsem se tedy na druhý den na šumperský nádr a překvapil jsem paní za přepážkou mojí podivuhodnou žádostí.

Začala datlovat do klávesnice, aby mi po chvíli oznámila, že tento vlak kola nevozí a není tedy ani možno na něj přepravu kola zakoupit. Přiznám se, poklesl jsem mírně v kolenou, ale vyzbrojen informacemi od zdroje ČD, zahájil jsem ofenzívu. Paní jsem přesvědčoval všemi jen myslitelnými způsoby o tom, že to možné je a vrazil jsem jí pod nos e-mail ČD, kde to měla černé na bílém a vytočil jsem telefon kamsi do Prahy a vrazil jí to dovnitř.

Paní chvíli naslouchala, pak opět datlovala, vrátila mi telefon a najednou - heuréka - já to našla! A počala mi tisknout lístek na kolo k vlaku, kterým jsme hodlali vyrazit směr východ. Zburcoval jsem ostatní členy výpravy, aby nelenili a též vyrazili na nádr a koupili si to, protože je tam paní, kterou jsem to naučil a která to umí a že mi to trvalo hodinu.

Utřel jsem si tedy čelo orosené potem a počal se zajímat o cestu zpět. Kupodivu, v Polsku lze na internetu dopředu online koupit lístek, ale nikoli lístek mezinárodní. Tedy vymyslel jsem, že si koupíme lístek do poslední stanice v Polsku a první v Česku a dál a ono to klaplo. Mohli jsme balit.

Vyrazili jsme se Standou dříve než zbytek výpravy, protože jsme chtěli v Olomouci urvat ještě nějaké to pivo než přisviští půlnoční vlak Praha - Humenné a jen se to rozjelo tak přijde průvodčí a chce jízdenku. Tedy podávám mu jízdenku koupenou dopřed na netu ze Šumperku do Olomouce a on, že prý chce vidět občanku.

Přidrzle jsem se pousmál a suverénně otevřel sportovní peněženku, kterou si brávám, když vyrážím někam pryč a úsměv mi ztuhl na rtech a kdyby mě někdo pižlal nožem tak se ve mě krve nedořeže, protože občanka zůstala v té druhé peněžence doma.

Mozek začal horečně produkovat všechny obrazy zkázy výpravy, která skončila hned v Bludově - protože bez papírů se nedá vyjet za hranice, to dá rozum. Když tu ale náhle skončil s projekcí hororu a kupodivu navrhl poměrně rozumné řešení. Zavolali jsme Honzovi a Martině, kteří vyjížděli o hodinu později, aby se k nám cestou na nádr stavili a vyzvedli mi kýžené doklady a pak jsem se na poněkolikáté dovolal manželce a všechno dobře dopadlo.

Bůh je :-)

Nuže, jak jsem pak konstatoval, vybrali jsme si veškerou smůlu hned na začátku a také to tak i bylo. Nezažili jsme ni defektu, ni odřenin, ni potíží a když jsme spokojeně popíjeli se Staníčkem pivečko tak mi právě dorazivší Honza podával občanku a svět byl zase v dokonalém pořádku.

A pak přilítl půlnoční humeňák, kde byl již Martin, který vyjížděl z Práglu a nasál nás dovnitř a začala naše deseti a půl hodinová cesta na východ. Normálně to ten vlak jezdí osm a půl hoďky, ale něco se tam mezi Košicemi a Humenném opravuje a tak nás táhli úplně jinudy a pomalu, takže jsme si prohlédli pořádný kus Slovenska.

Což vůbec není k zahození, protože vlak to bere kolem Fater i Tater a člověk si může hlavu ukroutit jak se dívá po těch velikánech a když ho to zmůže tak se natáhne a spí, takže jsme to přežili.

V Humenném jsme vystoupili do ohnivé výhně a jak jsme byli rozmlsaní z klimatizace ve vlaku, bylo to poměrně krušné. Zároveň bylo zapotřebí vyřešit i potřebu občerstvení, ale já jsem věděl, že v Humenném je nádražka a tak jsme se tam napáskovali.

Polévka, točená kofola, bravčový guláš se šesti knedlíky, za 125 ,- Kč. Naprostá pohoda. Pojedli jsme tedy a vydali se vpřed.

Projeli jsme Humenném a počali ukrajovat první kilometry v poloninském údolí řeky Cirochy a míjeli jednu vesnici za druhou. Projeli jsme Sninou, kde jsme si dali ledovou limonádu a zmrzlinu - stejně to ničemu nepomohlo, ale koneckonců i taková iluze ochlazení má placebo efekt, takže jsme do toho zase šlápli.

Přijeli jsme do Stakčína a tam u ruského tanku, který tam stojí jsme odbočili z hlavní a zamířili doleva na Ruské sedlo a Poloniny. Poloniny, tak se na Slovensku nazývají hory, kterým se v Polsku říká Bieszczady a které na nás už čekají. Ale hezky popořádku.

Musíme nejdříve dorazit k Beskydskému panteonu, tam odbočit z cesty a kousek rovně a pak. Pak doprava a začíná první krut. Protože musíme vyjet nahoru k vodní nádrži Starina a cesta k ní je opravdu hodně nahoru. A když říkám nahoru tak myslím nahoru.

Nu což, dali jsme se na vojnu, musíme bojovat, tedy šlapat. Slunce nemilosrdně praží jak je něco po poledni a vzduch se ani nehne, kola se snad lepí k cestě, jako kdyby je tam někdo přilepil neviditelným lepidlem a batohy a všechno to, co máme na kolech s sebou váží snad metrák.

Ale už tu jsou poslední metry krutu a je tady strážní domek a v něm sympatický strážce přehrady, který ačkoli hlídá obrovskou přehradu plnou pitné vody pro celé východní Slovensko, nemá jí pro nás ani hlt, byť bychom rádi doplnili zásoby.

"No tam hore u Ruského sedla tam je studánočka a tam možtě nabrať vody," moc nás nepotěšil, protože do sedla je to ještě perných 17 kilometrů a to kilometrů hodně perných. Nedá se svítit, začíná šetření s vodními zdroji a vyrážíme dál kolem přehrady.

Voda v ní je průzračná a čistá, ale běda se přiblížit. Kolem neustále patrolují jak ochránci přehrady tak Polícia, ale ta nádherná příroda okolo nám utrpení alespoň trochu vynahrazuje. A tak se chladíme alespoň u řeky, což pomáhá víc než zmrzlina a zase pokračujeme.

Míjíme místa zaniklých osad, které musely ustoupit přehradě. Na jejich místech jsou jen louky, které voní tak, že jsem nikdy nic podobného nezažil a je hluboké ticho, které přerušuje jen ševel trávy tančící ve věčném poloninském větru.

Projíždíme kolem křížů, které tam zbyly u cesty a kolem válečného hřbitova z první světové války, který je připomínkou válečných hrůz a těžkých bojů, které se odehrávaly právě v místech kudy projíždíme.

Cesta je právě po rovině a po asfaltu a začíná se mě zmocňovat euforie, což je neklamným příznakem toho, že krajina okolo se podobá ráji na zemi.

Ale ráj má svůj protipól Mirku. A ten se jmenuje peklo a za chvíli se s ním taky seznámíš :-)

Protože již jsme v zaniklé osadě Ruské, kde se potkáváme se zeměměřiči zaměřujícími plánovanou asfaltovou cestu tam nahoru, kam právě míříme. Stačím ještě vyprosit láhev minerálky, která mi, poté co dojíždím žíznící cyklisti přináší kratičkou slávu. A jen to zasyčí. Je po minerálce. Ale lepší jak drátem do oka.

Vedro vrcholí a vzduch je těžký jako kamení. Začínáme se drát po rozbité cestě k serpentinám na Ruské sedlo a se Standou vidíme mladého vlka přeběhnout cestu. Ostatně těmto horám se říkalo Vlčí hory.

A vlci a nejen vlci, ale i rysi a medvědi zde žijí poměrně hojně, což na polské straně dokládají cedule u cesty - Uwaga niedzwiedzi! Tedy pozor medvědi! A rysa má polský národní park Bieszczady ve svém znaku. Zatím na mne ale neútočí hladové šelmy nýbrž hovada, která se prokusují i skrze mé tlusté kompresní ponožky a vykusují do mne hluboké otvory, z nichž chčije krev, kterou zapíjejí mé maso.

Inu přidávám tedy na výkonu, jako tažné zvíře pobízené bičíkem a hovada zatínají ostruhy do mých slabin neboť jim evidentně chutnám. Ale cesta se proti nám vzbouřila a je rozsekaná od strojů na padrť a jízda po ní se rovná mučení, zvláště, prchá-li člověk z dosahu létajících piraní a má tudíž naspěch.

Ale již jen malý kousek a tam, tam nahoře již z okolního pralesa vystupuje pleš Ruského sedla! A jsem tady. Na vrcholu. Pot se ze mě jen řine a cítím, že se o slovo hlásí i inkriminované partie těla, které jsou v tom nejtěsnějším styku se sedlem, ale to nic. Teď si jen otřít brýle a lidské výpečky se mohou pustit dolů do Polska, které již otevírá dokořán svoji pohostinnou náruč a již co nevidět nás přivine k sobě.

A taky, že jo. Frčíme to krásným sjezdem po luxusním polském asfaltu a ochlazujeme se a z údolí k nám prosvítá Cisna. To je vesnice, ve které budeme spát první noc. A skutečně. Je to jako rozevřít lasturu zeleně a hor a najít perlu. Tak krásné ubytování máme. A tak úžasné jídlo, že jsou na to má slova malá. A tak nádherné ticho, že zasloužené pivo po večeři pijeme mlčky a noříme se do něj, až po uši.

Tedy, máme za sebou první den, projeli jsme Poloniny, ujeli sedmdesát kilometrů a nastoupali tisíc metrů a zítra nás čekají Bieszczady.

Tak jde se na kutě.

Spánek se nad námi zavírá jako hladina tůně a my usínáme a ani nás nebudí chrápání spolubydel.

Tedy jestli jsem budil, tímto prosím o odpuštění :-)

Tak zítra zase On the Road!

Miroslav Václavek

Šumperk

Autor: Miroslav Václavek | středa 7.7.2021 17:00 | karma článku: 18.03 | přečteno: 438x

Další články blogera

Miroslav Václavek

Neliberální Orbánova maďarská demokracie je Orbánův maďarský liberální fašismus

Země bývalého sovětského bloku mezi nimiž je i ta naše s sebou táhnou vězeňskou kouli na noze ještě třicet dva let po pádu komunistických diktatur.

30.9.2021 v 17:00 | Karma článku: 21.23 | Přečteno: 672 | Diskuse

Miroslav Václavek

Jeseníky, nejkrásnější hory České Republiky

Lidský život je velmi krátký. Každý z nás má dán počet úderů svého srdce, počet nádechů a výdechů a také to, kolik zrníček písku má ve svých přesýpacích hodinách.

23.9.2021 v 17:00 | Karma článku: 21.79 | Přečteno: 431 | Diskuse

Miroslav Václavek

Jak se v Jeseníkách jezdí na kole? Krásně, ale je to dřina...

Pomalu se blíží podzim, ptáci odevzdávají klíče od letních bytů a hledají kurs na jih, listí na okrajích začíná měnit barvu a vrcholí sezóna horské cyklistiky.

17.9.2021 v 17:00 | Karma článku: 13.62 | Přečteno: 307 | Diskuse

Miroslav Václavek

Afghánistán, výlet pana Broučka do XV. století

Když v únoru 2020 Donald Trump podepsal dohodu mezi USA a teroristickou a zločineckou organizací Tálibán, halasně o tom vykřikoval do médií jakožto o kroku, kterým přivede své chlapce po dlouhých letech domů.

18.8.2021 v 17:00 | Karma článku: 21.28 | Přečteno: 738 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Kamil Kristen Brzák

Ty staré dobré cesty...

Cyklisté se dělí na časovkáře a romantiky, tedy podle mě. Ta první skupina mnohdy ani neví kudy sviští, hlavní je čas a forma. Stovka za den nic moc.

16.10.2021 v 17:31 | Karma článku: 6.62 | Přečteno: 80 | Diskuse

Jaroslav Babel

Deník pozdního léta (13.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

16.10.2021 v 9:22 | Karma článku: 10.14 | Přečteno: 150 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Švýcarský Stechelberg u Lauterbrunnenu a naše vandrování

Kamarád Harry s chotí tam už léta jezdili i třikrát ročně. Z Karlsruhe to neměli moc daleko. Já, zvyklý jezdit do hor jen v zimě na lyžování, jsem se od nich nechal přemluvit tam vyrazit i v létě. Byla to tenkrát naše první

16.10.2021 v 8:01 | Karma článku: 6.73 | Přečteno: 152 | Diskuse

Jan Vaverka

Arménie - 1.díl: Kdy a jak do Arménie

Arménii periferně zná každý, nicméně vždy měla trochu punc nedostupnosti, což navíc přiživila válka na podzim 2020. Stojí za to sem vyrazit?

15.10.2021 v 8:20 | Karma článku: 14.49 | Přečteno: 252 | Diskuse

Jaroslav Babel

Deník pozdního léta (12.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

14.10.2021 v 22:22 | Karma článku: 12.19 | Přečteno: 139 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz