Sobota 16. října 2021, svátek má Havel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 16. října 2021 Havel

Z Humenného do Przemyślu na kole, den třetí - Bieszczady a ukrajinské roviny

9. 07. 2021 17:00:00
Je brzy ráno po noční bouřce a venku je velmi příjemně. Slunce, které nám ztrpčovalo předchozí dva dny jízdy horami je kdesi v šedých mracích a vzduch je mokrý, že by se dal ždímat.

Konečně chládek, říkám si a pomalu spouštím nohy z postele na podlahu pokoje, kde jsme spali. Protahuji se a zívám tak nahlas, že budím ostatní dvě spolubydla, tedy Standu a Martina, protože Honza s Martinou mají jako obvykle svůj vlastní pokoj.

Což je v případě smíšeného složení cestovních výprav velmi důležité. Protože oni mají svůj klid a my zase můžeme mluvit sprostě, hovořit o neslušných věcech, chrápat, škrábat se necudně, vypouštět plyny horem i spodem a prkýnko na záchodě mít permanentně nahoře. Prostě toť lahoda :-)

A protože zívám fakt nahlas, spolubydla jeví známky života a posílají mě někam a to ještě sprostěji, ale já, coby leader se nenechám ani vykolejit ani vytočit a počínám si prozpěvovat, což je vyhání z pelechů a raději se na chvíli zamykám na záchodě.

Je pátek Anno Domini 24.6.2021 a ptáci venku otevírají oči a začínají nesměle švitořit, ale musíme vstávat. Jednak jsme se na tom včera dohodli, že vyrazíme co nejdřív. A to kvůli rannímu chládku a pak taky paní majitelka říkala, že musí brzy odjet do Krakova a že snídaně bude v sedm ráno.

A tak se něco po sedmé scházíme v prostorné hale penzionu a nasáváme již důvěrně známé vůně Polska. Vajíčka jsou žlutá, domácí a pažitka na nich je taky ze zahrádky a voní tak, že neváháme, vrháme se na talířky a nabíráme si. Inu, kdo zaváhá, nežere. Smečka si nandává na talířky všeho, co je libo a běda, kdyby se tam nachomýtl někdo cizí. Roztrhala by jej na kusy a naložila na talířky. Takový hladový cyklista, to není žádná legrace milánkové! A já, já nemám žádný problém se syrovým masem :-)

Paní majitelka nás z bezpečné dálky pozoruje a tváří se spokojeně a je ráda, že nám chutná. Pak se podívá na hodinky a říká, že už musí vyjet, do Krakova to je daleko říká a ještě dodává. Jen jezte a kdyby państwo ještě něco chtělo tak si v kuchyni vezměte, co budete chtít. A kávu si udělejte a čaj taky.

Tak se paní majitelky ptám, co s penzionem, až vyrazíme na cestu i my. A paní se na mě zase podívá jako na malé dítě, pohladí mě očima a říká. Co by, jen za sebou zavřete. A tak tedy dojíme, dopijeme, řekneme směrem ke Krakovu paní majitelce své děkuji, sebereme své saky paky s cházíme se před penzionem. Rozhrnuji zahradní stan a kola, kola jsou tam. V Bieszczadech se opravdu nekrade a my nemusíme jít na stopa do Przemyślu, ale dorazit tam po svých, kvůli čemuž jsme tady.

Zavírám za sebou dveře a ony se měkce zavřou a ponecháváme úplně prázdný penzion bez zamčení a s klíči v zámku a nasedáme na kola. Příroda dnes voní jakoby vylezla právě ze sprchy a asfalt se leskne jak je vydrhnutý nočním deštěm Vyjíždíme na cestu a necháváme penzion za sebou a ještě jednou děkujeme, inu nocleh se snídaní za 480,- Kč, to je prostě exotika zase pro nás a pod nohama nám začínají ubíhat první metry, ze kterých dnes bude sedmdesát kilometrů a opět téměř ten litr výškový.

Projíždíme Myczkowem a pak Uherce Mineralne a chvíli jedeme po hlavní, ale po opravdu krátké cestě odbočujeme směrem ke kopcům, zeleni a lukám. Jedeme celé kilometry nádhernou přírodou z níž se vylupují malé vesničky zdánlivě ztracené v hlubinách Bieszczad a pak si nás zase berou hory.

Jsou již sice povlovnější, ale i tak nás čekají čtyři kopce na jejichž úpatí je výstražná cedule s automobilem překlápějícím se dozadu a vůbec nekecají :-) Ale jak říkám, je to i o psychice a tak se na ně duševně připravuji, ale strach nemám. Protože, kdo se bojí, nesmí do Bieszczad :-)

V Ropience zastavujeme u sklepa, což je obchod, neboť ten se polsky řekne sklep, protože si chceme dát něco energetického a tak si kupuji dva chlazené ovocné soky, které do sebe házím jeden po druhém. Jsou tak dobré a plné ovoce, že jsem i po jídle a zakoupenou zmrzlinu do sebe valím jen z povinnosti. Inu Polsko a jídlo, to je kapitola sama pro sebe. Kdyby český domorodec zpracovaný domorodou propagandou jednou vešel do polského supermarketu tak se bude tvářit jako vyoraná myš. Protože takovou nabídku potravin nikdy neviděl a doposud ani netušil jak pestrá a široká může být a až zjistí ceny, budou ho "vomejvat."

Ale o tom zase třeba někdy jindy, protože my nenakupujeme, ale děláme přejezd slovenskými a polskými horami a konzum je právě to poslední, proč jsme tady. Protože na nit asfaltky navlékáme jednu vesničku za druhou a přidáváme do náhrdelníku zeleň i stromy a louky jakbysmet. Dnešní etapa je řekl bych nejšťavnatější, nejpřírodnější a nejstinnější, protože ji téměř celou jedeme ve skrytu lesa.

Polské lesy jsou jiné než u nás. Jsou už na pohled zdravější, neprostupnější a hlubší, protože polské lesy nejsou smrkové monokultury, ale poctivý prales složený ze stromů smíšených a tak kůrovec v Polsku nepochybně vyhynul hlady. Což je jen dobře, protože slunce už vypálilo do mraků díru a mlsně nás olizuje pokaždé, jen co vyjíždíme ze skrytu na mýtinu.

Ale lesy jsou nám dnes ochránci a přímo nad námi drží ochrannou ruku, jako kobra svou kápi nad Buddhou a roztahují své listoví, protože slunce už máme fakt plné brejle :-) A je tady první ze čtyř kopců. A je tam dole ta značka, nakláním se tedy dopředu, abych se nepřevrátil vzad a jdu na to.

Nabírám své tempo a zapínám tempomat a vypínám tělo, co to jde, protože teď je zhola zbytečné a nechci se zatěžovat tím jak bolí, lapá po dechu, potí se a nadává mi, kam jsem ho to zatáhl. Už, a je mi krásně jak jsem se oprostil od jeho prchavé pozemskosti a má mysl se tetelí blahem a vstřebává tu krásu vůkol.

A jsme nahoře a ani to nebolelo, tedy asi bolelo, ale tělo je ještě na stand-by :-) Je zajímavé, že nahoře je taky taková výstražná značka, jen je opačně a varuje před tím, aby automobil při sjezdu zase nepadl na hubu. Tedy se příliš nenakláním dopředu a užívám si sjezdu, pravda, od té doby, co jsem si rozbil tlamičku jsem velmi zvolnil, ale i tak to příjemně sviští okolo a vzduch mne ochlazuje takže si připadám jako vzduchem chlazený motor :-)

Kolem ubíhají bukolické výjevy, jako jsou pastviny a tam pasoucí se stáda a tady se mihne malinká dědinka a tady prolítneme kolem výhledu do údolí, ale už se to narovnává a já zpomaluji a zase zapínám tělo, aby začalo šlapat a ono kupodivu ještě poslouchá a míříme zase kousek po hlavní, kde nás hned po odbočení čeká další skřipec kopce, na který budeme nataženi.

A taky, že jo :-) Jen jsem se zapnul tak se opět vypínám a šplhám pomalu nahoru a shledávám, že tenhle krpál je ještě delší než ten předchozí, ale i když tam dole byla zase ta značka, zdá se mi povlovnější. Že by Bieszczady začaly měknout? Asi, ony se taky po pár kilometrech přihlásí ukrajinské roviny a tak si jich ještě musíme užít a tak se zamilovávám do vrchařiny a namlouvám si, že to je to vlastně úžo :-)

Ale lesy nás prozatím neopouští a tak když začíná sjezd užíváme si úchvatných představení, když se na okamžik rozestoupí do polonin. To si nahlas jak je mým zvykem zpívám a je jen dobře, že spolubydla jsou někde přede mnou :-) Ale co, já když jsem šťastný tak si zpívám, tedy, kdybyste mne někde v Jeseníkách potkali jak jedu a zpívám si, nelekejte se, jsem neškodný :-)

A lesy jsou čím dál hlubší a přibývá smrků, což znamená, že se zvyšuje naše nadmořská výška a vskutku, chvílemi se cítím jako u nás. A to včetně toho, že je téměř nulový provoz. Cesta se vlní vzhůru a říkám si, že jestli ten poslední kopec bude takový, jako ten předposlední, bude to pohodička.

Vesnic začalo přibývat a jsou větší, ale krása krajiny, která se pozvolna začíná měnit v krajinu kulturní je pořád nesmírná. Jedeme kolem senoseče, kdy rezavý echt vidlácký traktor za sebou vláčí lištu sekačky a kolem něj poskakuje čáp a loví hlodavce a kdesi na Ukrajině je vidět bouřkový mrak, kterým prosvítá slunce, do nějž právě vjíždějí kamarádi. Jako kýčovitý záběr z amerického westernu pomyslím si a nasávám do sebe všechnu tu několikanásobnou krásu a je tady rovina. Jedeme a jedeme, když tu, straší dnes již poslední již tolik známá značka.

Plivám si do dlaní, samozřejmě pouze obrazně, stejně mám na rukou cyklistické gelové rukavice a pevně naposled sevřu řídítka, přihrbím se a jedu. Kopec je to ze všech dnes ten nejdelší, ale tak to má být, je třeba složit poslední zkoušku, než nás Bieszczady vyplivnou do rovin tam u Przemyślu. Abychom jich byli hodni, protože projet je, rozhodně není zadarmo. Ale cenu, kterou jsme se rozhodli zaplatit platíme rádi a to každou krůpějí potu, každou bolestí ve svalech, každou žízní i každou námahou, protože jen takhle si člověk může něco malinko o sobě začít myslet.

A je tady vrchol a tam je cedule - Przemyśl 28 km. Zastavujeme, prohlížíme si sami sebe a myslím, že je to tady. Ta radost, že už to téměř máme. Že jakkoli se toto město na samém počátku naší cesty zdálo éterické, neskutečné a vzdálené, pak nyní jej máme na dosah a vidíme, že opravdu existuje. Dopíjíme tedy poslední vodu a shodujeme se, že jdeme na to, na ten poslední a definitivní kousek, kterým uděláme za přejezdem Polonin a Bieszczad tečku.

Nabíráme rychlost na sjezdu a je tady poslední les, ještě poslední stín, ještě jeho poslední pohlazení a políbení na rozloučenou a šero se rozestupuje a Bieszczady nás propouštějí a kynou nám větvemi na shledanou.

A jsou tady široširé roviny, které se rozbijí a zastaví až o Ural. Na Ukrajinu je to deset kilometrů a my pojedeme podél hranice. Na mobil se připojují ukrajinští operátoři a ukrajinská bouřka jen zlehka olizuje cestu po níž jedeme a občas sem dolétne i trocha vody z toho ukrajinského mraku tam na obzoru.

Vzduch voní šíleně po obilí a není divu. Mírňounce zvlněná krajina okolo Przemyślu je jeden velký obilný lán a obilí svítí do dálky jak dozrává. Krajina je již definitivně podmaněná člověkem, je taková jako u nás, ale přesto je z ní cítit jakousi starozákonnost. Je to směs pokory a celých věků a také velkého utrpení, protože pevnost Przemyśl nás po celá staletí bránila před dobyvateli Evropy, přicházejícími z východu.

Město samo ve dvou světových válkách velmi utrpělo a ani roky následující nevedly nijak k jeho rozkvětu. Przemyśl má obličej starého zjizveného válečníka a je do ní vepsána dlouhá a divoká historie a začínám se velmi těšit, až mu pohlédnu do tváře. A nejen to, v Przemyślu sloužil za první světové války i můj prastrýc, plukovník polské armády zavražděný v Katyni, původně Rakousko-Uherský důstojník, který po jejím konci vstoupil do armády polské a v bojích u Varšavy, jako velitel pluku lvovských střelců proti bolševické invazi hrozící dobýt celou Evropu, byl mezi těmi, kteří ji zastavili. Však řád Virtuti Militari, nejvyšší polské vyznamenání se nadává jen tak pro nic za nic.

A už vidím na obzoru první příznaky toho, že Przemyśl je na dosah. Vidím televizní anténu jak vyrůstá z kopečku přímo přede mnou, takže jsou to už jen poslední metry, které nás čekají po této zemi, nyní doslova nasáklé krví a válkami, ale i nesmírnými krásami a historií.

A najednou, úplně bez varování čtu bíle na zeleném, protože takové barevné složení mají v Polsku cedule u cesty: Przemyśl. Zastavujeme na malém plácku u cesty a opět začínám plnit své navigátorské povinnosti, díky nimž jsem provedl výpravu až sem a dívám se kudy, protože jen kousek od nás již pulsuje několikapruhá výpadovka přivádějící do města dopravní ruch.

Jo, takže doleva, ověřuji si své tušení a přejíždíme cestu a nacházíme cyklostezku. Napojujeme se tedy na ni a přijíždíme na kruháč, kde se to všechno míchá v jeden barevný koktejl osobáků, náklaďáků a autobusů a vyplivuje jej do všech světových stran. Rozjíždím se a nechávám se vcucnout a vzápětí zase vyplivnout a jsem na rovince před Przemyślem.

Do Przemyślu je dlouhá míle, je to jedna několik kilometrů dlouhá rovinka, ale město se blíží a najednou začíná první ulice. A ta ulice je úplně zašpuntovaná stojícími auty, stali jsme se součástí pořádného traffic jamu, ale to tedy ne, nejel jsem tak dlouho, abych se nechal hned po příjezdu zotročit civilizací a najíždím na chodník a zbytek výpravy mne následuje, takže připomínám kachnu, za níž se kolébají její káčátka :-)

Ale pořád lepší než ještě doteď poskakovat Przemyślem a vidím pachatele. Semafor, jehož rudé oko Kerbera střeží vstup do města a jež nás jen díky tomu, že jej bleskurychle uplácím obolem propouští dál a my vjíždíme do uliček a jednosměrek, protože ještě musíme na tamní nádr koupit jízdenky na mezikus mezi hranicemi a taky pořídit snímek nádraží pro Radovana.

Neboť ten objevil, že nádraží v Šumperku bylo postaveno podle plánů toho v Przemyšlu a opravdu je to tak.

Takže teď už jen na ubytko, které je opravdu luxusní a z jeho pokojů a terasy je nádherný výhled na střed města a pak na něco dobrého a samozřejmě i na piweczko a pak ráno bez jediného přesedání, až do Zábřehu na Moravě :-)

Projeli jsme 221 kilometrů, jak nakonec ukázal Martinin cyklokompjútr, se všemi měřenými i neměřenými úseky, nastoupali dva a půl tisíce výškových metrů, viděli jsme vlka přeběhnout přes cestu, orla zaútočit na zajíce a minout, slyšeli jsme ticho, cítili tu nejsilnější vůni v životě, dobyli průsmyk Ruského sedla, sjeli hory a zase je vyjeli zpět, překonali jsme bolest i únavu a to všechno proto, abychom prolomili klec, rozťali kruh a dosáhli toho, čemu se říká svoboda.

Protože bez svobody není života, jen živoření a žrádlo z misky na řetězu povinností.

A ta žebírka byla Stando, co?

Už jen kvůli nim by to stálo za to :-)

Loučí se tedy s tebou můj milý čtenáři Martina, Honza, Martin, Standa a já, který to všechno spískal, natočil a napsal o tom a jestli se někdo vydá v našich stopách, přejeme jediné - Good Luck!

Miroslav Václavek

Šumperk

Autor: Miroslav Václavek | pátek 9.7.2021 17:00 | karma článku: 13.58 | přečteno: 300x

Další články blogera

Miroslav Václavek

Neliberální Orbánova maďarská demokracie je Orbánův maďarský liberální fašismus

Země bývalého sovětského bloku mezi nimiž je i ta naše s sebou táhnou vězeňskou kouli na noze ještě třicet dva let po pádu komunistických diktatur.

30.9.2021 v 17:00 | Karma článku: 21.23 | Přečteno: 672 | Diskuse

Miroslav Václavek

Jeseníky, nejkrásnější hory České Republiky

Lidský život je velmi krátký. Každý z nás má dán počet úderů svého srdce, počet nádechů a výdechů a také to, kolik zrníček písku má ve svých přesýpacích hodinách.

23.9.2021 v 17:00 | Karma článku: 21.79 | Přečteno: 431 | Diskuse

Miroslav Václavek

Jak se v Jeseníkách jezdí na kole? Krásně, ale je to dřina...

Pomalu se blíží podzim, ptáci odevzdávají klíče od letních bytů a hledají kurs na jih, listí na okrajích začíná měnit barvu a vrcholí sezóna horské cyklistiky.

17.9.2021 v 17:00 | Karma článku: 13.62 | Přečteno: 307 | Diskuse

Miroslav Václavek

Afghánistán, výlet pana Broučka do XV. století

Když v únoru 2020 Donald Trump podepsal dohodu mezi USA a teroristickou a zločineckou organizací Tálibán, halasně o tom vykřikoval do médií jakožto o kroku, kterým přivede své chlapce po dlouhých letech domů.

18.8.2021 v 17:00 | Karma článku: 21.28 | Přečteno: 738 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Kamil Kristen Brzák

Ty staré dobré cesty...

Cyklisté se dělí na časovkáře a romantiky, tedy podle mě. Ta první skupina mnohdy ani neví kudy sviští, hlavní je čas a forma. Stovka za den nic moc.

16.10.2021 v 17:31 | Karma článku: 6.62 | Přečteno: 91 | Diskuse

Jaroslav Babel

Deník pozdního léta (13.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

16.10.2021 v 9:22 | Karma článku: 10.14 | Přečteno: 154 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Švýcarský Stechelberg u Lauterbrunnenu a naše vandrování

Kamarád Harry s chotí tam už léta jezdili i třikrát ročně. Z Karlsruhe to neměli moc daleko. Já, zvyklý jezdit do hor jen v zimě na lyžování, jsem se od nich nechal přemluvit tam vyrazit i v létě. Byla to tenkrát naše první

16.10.2021 v 8:01 | Karma článku: 7.48 | Přečteno: 156 | Diskuse

Jan Vaverka

Arménie - 1.díl: Kdy a jak do Arménie

Arménii periferně zná každý, nicméně vždy měla trochu punc nedostupnosti, což navíc přiživila válka na podzim 2020. Stojí za to sem vyrazit?

15.10.2021 v 8:20 | Karma článku: 14.49 | Přečteno: 252 | Diskuse

Jaroslav Babel

Deník pozdního léta (12.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

14.10.2021 v 22:22 | Karma článku: 12.19 | Přečteno: 139 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz