Sobota 13. srpna 2022, svátek má Alena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 13. srpna 2022 Alena

Maďarsko, moje země zaslíbená

24. 05. 2022 17:00:00
Musím se přiznat, že Maďarsko mám velmi rád. Je to moje země mytická a zaslíbená. A stejně jako Rumunsko je krajinou mého dětství.

A nejen dětství, když jsem Maďarskem projížděl až k rumunskému pobřeží, ale i věku dospělého, když jsme tam jezdili s dětmi. Prostě je to země, které vám zůstane hluboko pod kůží a v srdci, protože tady jsem nalezl cestu a poznávání.

A tak, když jsme tak jezdívali na dovolenou do Mezőkövesd, což je malé městečko v Severním Maďarsku a zároveň nádherné termální lázně, vždycky jsem se, když jsem si na terase pronajaté vilky prohlížel obzor, díval na jakési pohoří, majestátně vystupující do výšky z maďarské roviny.

Tedy nedalo mi to a pídil jsem se po tom, jak se ono pohoří vlastně jmenuje a dostalo se mi odpovědi, že je to pohoří Bükk, tedy Bukové hory a usmyslel jsem si, že se tam prostě jednoho opravdu velmi krásného dne musím podívat.

A ten krásný den přišel minulý týden ve čtvrtek, kdy jsem za ranního kuropění vyrazil ze Šumperku prvním vlakem do Brna, kde jsem měl sraz s kamarádem Martinem, který se tam vydal se mnou a nastoupili jsme do vlaku směr Budapešť.

Cesta i se čtyřicetiminutovým zpožděním uběhla jakoby nic, přes řeku Moravu se totiž opravuje most a my jsme vystoupili na Budapest-Nyugati pályaudvar, tedy na budapešťském západním nádraží a počali jsme se Budapeští přesouvat na nádraží Keleti, odkud nám to jelo dál do Egeru.

Protože Budapešť znám lépe než Prahu, prolítli jsme to na kolech po körútu a pak uličkami a dali si něco k snědku ve stínu Keleti a tamtéž jsme doplnili i Arany Fácanem tekutiny a vlak vyjel na minutu přesně a unášel nás rovinou dál Severním Maďarskem.

A najednou, je tady Eger, tedy vystupuje se panstvo. Vypáskovali jsme se tedy z vláčku ven na egerský perón a pak z nádraží doprava a ještě jednou doprava a pak doleva do parku a u fontány doprava k říčce, která nás dovedla cyklostezkou do centra, kde projedeme kolem minaretu a jsme na ubytku.

A pak už je jen dobíjení baterií v egerských uličkách u kávy, piva a vína a jídla, protože ráno nám to začíná. A než bys řekl švec, je tady ráno a my vstáváme a bloumáme uličkami, kde bychom posnídali, ale všechno je ještě zavřeno a v první hospodě, kde personál máchá ubrusy nad stoly se otevírá až za hodinu v devět a to se nám čekat nechce, když vtom vidím malý krámek s nápisem nyitva, což znamená otevřeno a pan majitel se s námi ochotně dává do řeči a vaří nám kávu a nakupujeme si něco na snídani a na světě je zase fajn.

A tak můžeme za chvíli vyrazit, proplést se egerskými uličkami a zamířit k obzoru, kde už po miliony let je pohoří Bükk a vjet do tamního pralesa a zmizet z tohoto světa, ale najít svět jiný, krásný a voňavý a divoký, jako je Maďarsko samo.

Tedy opouštíme Eger a cesta se zvedá vzhůru a míjíme vinice a vzduch voní zcela opojně. Je ranní chládek a provoz je minimální a tak můžeme bez obav zvedat hlavy k prvním vrcholkům, které jsou kolem nás a vyrážet obdivné citoslovce.

Projíždíme maďarskými vesničkami a za chvíli přijíždíme k místu, kde sjedeme z asfaltu okresky a obklopí nás všudypřítomná zeleň. Kamenitá cesta stoupá vzhůru a obloha nad námi je tak modrá, že z ní oči přecházejí.

Jedeme a jedeme a jedeme a najednou jsme uvnitř pralesa, kde jen tenká nitka lesní cesty vede kolem vyvrácených stromů a pod vysokou klenbou hustého lesa, kterou proniká jen minimum světla. Což je dobře, protože cyklistovi svědčí chládek, zvláště pokud se dere někam stoupáním po roztřískané cestě.

Je to jako jet jednou velkou katedrálou a těšit se z obrazů světla a stínů, které sem propouští vitráže listoví a srdce se zmocňuje radost a člověku je jako při modlitbě. Mysl se odpoutává a hlouposti a těžkosti, které nám jinak hází na krk náš svět, zůstávají ležet před lesem a je mi, jako bych se osprchoval od špíny, ačkoliv se potím v kopcích.

A cesta vede nahoru a občas nás přivede na okraj hustého listnatého lesa, aby se nám Bükk zjevil v celé své kráse a ejhle, tady je i výhled do hlubin Panonie. Tam kdesi daleko a hluboko dole se chvěje Eger a leskne se cesta, na kterou jsou navlečeny korálky vesnic a tak se chvíli kocháme.

Ale dlouho ne, protože jsme sotva v první třetině naší dnešní cesty a máme toho ještě hodně před sebou. Což je vlastně moc dobře. A tak nasedáme do sedel a dáváme si divoký sjezd kopcem, který je vlastně kolmý, což nebude dnes naposledy.

Protože cesta, po které jedeme nemá s českými cyklostezkami společného vůbec nic a je pořádně divoká. Tak jak to má být a proto jsme i tady. A když přijedeme k dalším výhledům na protější hřeben Bükku odpouštíme mu všechny ty kopce, kterými nás zkouší, zda jsme toho hodni.

Vyjíždíme pak na prosvětlené prostranství, kde naviguji a vedu nás polo zarostlou cestou kolem kopřiv, které jsou tak peprné, že mi vyhnaly z těla všechny mé civilizační nemoci, neboť šlehají tak, jako by jejich lodyhy byly rozpáleny do běla a opatřeny háčky, jako devítiocasá kočka.

Být masochista projedu si to tam i zpět, ale protože jsem jen úplně tuctový horský cyklista bohatě mi tato léčebná kůra stačí a vzápětí lapám po dechu v takovém krpálu, že mne přechází všechny radostné myšlenky a soustředím se pouze na každý další následující krok a nádech a výdech, protože jsem slezl z kola a vyčítám si, že jsem si do batohu nevzal mačky a cepín.

A na vrcholu krpálu si vyčítám totéž, protože ten se svažuje s ještě větší intenzitou a já rozhodně nechci jít na tlamičku kdesi uprostřed divočiny pohoří Bükk, kde není kromě nás nikdo a to na spoustu kilometrů. Ale cesta se již trochu vyrovnala, což znamená, že můžeme opět nasednou a pomalu sjíždět dolů a nechat si z rukou vytrhávat kusy masa šlahouny opatřených trny, což je další z mučících nástrojů pralesa, jehož nenechavé ruce sahají až dovnitř cesty.

A pak přijíždíme na místo, kde se nám Bükk zjeví v celé své impozantní nádheře a člověk, který si náhle uvědomí svou malost a pomíjivost mu děkuje za tu lekci a Bükk mu kyne větvemi a zpívá větrem. Sjedeme pak ještě trochu níž a jsme na asfaltce, která nás provede kolem domků, v takových asi kdysi bydleli místní, kteří zde v milířích pálili dřevěné uhlí a cesta se vyrovnává a i když je opět lesní a kamenitá, ubíhá již v příjemných úhlech a kolem jsou hluboké a neprostupné lesy.

Když nás to pak vyplivne na hezkou asfaltečku je nám jasné, že cosi je dosah a také, že ano, protože přijíždíme do Bükkszentkereszt, kde si v nefalšovaném a civilizací nezasaženém maďarskému bufetu dáváme něco k pití, já kávu a Coca Colu a místní vesničané hulí jednu za druhou a hází za kravatu maďarskou kořalku a pivo a i když nerozumíme ani jednomu slovu je příjemné to poslouchat.

Když za chvíli vyrážíme k Miskolci sjedeme si nejdříve jeden kopeček do údolí a po svých si vyšlapeme krpálek, za nímž nás čeká už jen dlouhý sjezd lesem po rozbité cestě než nás to definitvně vyhodí v nefalšovaném postindustriálním světě z fabrik propadlých rzi a rozvalinám a provoz se zahušťuje, až je hustý jako zcukernatělý med a tak lezeme na chodník a jedeme do centra.

Tady je Miskolc opět normálním městem a postbolševická apokalypsa zůstává na jeho periferii a tak jdeme na ubytko a pak do víru velkoměsta, což znamená, že si dáváme echt maďarské jídlo a echt maďarské pivo a pak pozorujeme echt maďarsky brebentící studenty a studentky, neboť je pátek večer a smráká se a je příjemně a fajn, protože z těla se uvolňují všechny ty opiáty, které si vyrobilo na bolest a na únavu z té makačky a mě se pomalu klíží oči a jdu tedy do betle a Martina nechávám napospas maďarským studentkám a on mi slibuje, že se když tak ráno pochlubí.

Tak tedy dobrou noc z Miskolce, zítra se brzy vstává, dáme si někde raňajky, což je slovensky snídaně a zase si to spolu Bükku rozdáme. Dnes to bylo hezkých 56 kilometrů a 1 074 výškových metrů, což píšu pro případ, že by měl někdo chytré komentáře o tom, že Bükk nejsou přece žádné velehory. Což nejsou, ale máknete si krásně mešúrs a tak to má být.

Tedy zítra nashle a jde se na to. Na co? No přece spát.

A mezitím, abyste neměli dlouhou chvíli, se na den dnešní můžete podívat, protože Mirek vám o tom i něco natočil.

Miroslav Václavek

Šumperk

Autor: Miroslav Václavek | úterý 24.5.2022 17:00 | karma článku: 19.35 | přečteno: 674x

Další články blogera

Miroslav Václavek

V Jeseníkách domov můj

Každý máme svůj kout, kraj, kde jsme doma a s kterým jsme splynuli. Splynuli natolik, že svému kraji rozumíme a jsme vůči němu ohleduplní a milujeme jej a podle toho se tak i chováme.

8.8.2022 v 17:00 | Karma článku: 14.90 | Přečteno: 395 | Diskuse

Miroslav Václavek

Rozpad Československa, konec jedné lži

„Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je ruské." Karel Havlíček Borovský

27.7.2022 v 17:00 | Karma článku: 22.90 | Přečteno: 953 | Diskuse

Miroslav Václavek

Když Čechy zabíjeli Němci, Rusové i Ukrajinci a zase naopak

"Dne 1. března 1943. Pokračujeme ozbrojeným povstáním. Je to vojenská akce, a jako taková, je namířena proti okupantům. Nicméně současní okupanti (hitlerovské Německo) jsou přechodní, takže není třeba ztrácet své síly

14.7.2022 v 17:00 | Karma článku: 23.65 | Přečteno: 917 | Diskuse

Miroslav Václavek

Teleskop Jamese Webba, oči lidstva dokořán

Po dlouhém čekání je to tady. JWST, tedy vesmírný teleskop Jamese Webba pořídil své první záběry, které USA věnovaly celému světu.

12.7.2022 v 17:00 | Karma článku: 16.89 | Přečteno: 319 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Stanislava Boudová

Ekologové můžou jásat! Drobného hmyzu je až moc!

Ekologové tvrdí, že prý je hmyzu málo! Staví mu domečky, lákají ho na květnaté louky! Asi to funguje! Stačí se jen projet pár set kilometrů autem! To je pak krve!

10.8.2022 v 16:55 | Karma článku: 27.96 | Přečteno: 1118 | Diskuse

Aleš Gill

Velká keňská zeď

Když jsme se před dvěma lety vrátili z Tanzánie, libovali jsme si, jak je tam cestování snadné. Od Keni jsme čekali totéž. Jenže ještě před odletem musíte překonat vízovou byrokracii. Velkou keňskou zeď nesmyslného papírování.

10.8.2022 v 7:47 | Karma článku: 27.97 | Přečteno: 2599 | Diskuse

Klára Žejdlová

Pojedeme k moři? Na skútru?

Jednoduché otázky, na které je jasná odpověď, pokud se zrovna nacházíte v Neapoli a na moře vidíte z okna. Koho by napadlo, že mohou být pěkně záludné?

9.8.2022 v 12:28 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 414 | Diskuse

Renata Šindelářová

Reportáž z balónu

Náš plánovaný let horkovzdušným balónem začal třikrát úplně stejně: vachrlatou předpovědí počasí. Protože však většinou existovala minimální šance na zlepšení, nebyl nikdy let preventivně zrušen.

9.8.2022 v 6:28 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 195 | Diskuse

Miroslav Václavek

V Jeseníkách domov můj

Každý máme svůj kout, kraj, kde jsme doma a s kterým jsme splynuli. Splynuli natolik, že svému kraji rozumíme a jsme vůči němu ohleduplní a milujeme jej a podle toho se tak i chováme.

8.8.2022 v 17:00 | Karma článku: 14.90 | Přečteno: 395 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz