Pátek 12. srpna 2022, svátek má Klára
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 12. srpna 2022 Klára

Návrat na západ, z Bükku do Jeseníků

25. 05. 2022 17:00:00
Jak jsem už včera napsal, Maďarsko je mojí zemí zaslíbenou, kterou miluji. A to odjakživa a je to v zásadě jeden z darů, kterého se mi dostalo shůry.

A je to zároveň i důvod, proč se v sobotu brzy ráno budím v centru Miskolce, protože jsme sem včera dorazili z Egeru po túře na horských kolech pohořím Bükk a dnes nás čeká to samé. Jen z Miskolce do Egeru.

Na střeše slyším déšť a tak se dívám na předpověď a ta mi píše, že až definitivně vylezu z betle, což je v brněnském hantecu postel, bude už po dešti a kosové si budou štěstím plést noty a jen co vyrazíme na cestu prodere se ven i slunce a bude nám svítit na cestu.

A taky, že ano, protože si dáváme snídani v podobě cappuccina a zákusku, neboť napráskat se jídlem před túrou nebo v jejím průběhu znamená cyklistickou sebevraždu a obé dodá tělu jak radost ze života tak i tolik potřebnou energii na cestu a přitom ho to nesejme.

A tak lžičky cinkají o podšálky a servírky se usmívají a my taky, protože fakt přestalo pršet a tak si ještě u baru doplním své dvě láhve vodou, až po okraj, slušně plynulou maďarštinou poděkuji své köszönöm iveszem, čímž jsem kromě maďarských kleteb vyčerpal svou slovní zásobu a vyrážíme vpřed.

Naviguji centrem města, kde se na chvíli stáhneme do undergroundu, ale jen proto, abychom podešli rušnou miskolckou tepnu v níž proudí automobily, tramvaje a autobusy a na jejím konci opět vystupujeme z podsvětí, kde Cháronové žebráků a žebraček natahují ruce, ale to si holenkové ještě počkáte, leda, že by mě dnes sejmulo auto.

Pak rozprášíme pár houfů chodců a školních výprav a už nás cesta vede skrze Miskolc a jeho panelákovou a bezútěšnou periferií, která je stejně ohavná a bezútěšná, jako všude jinde v celém postkomunistickém světě, ale cyklostezka, která jí prochází přece jen dává naději, že vyvázneme.

A taky, že ano, protože paneláky spolu s fabrikami propadlými peklu vzal ďas a my projíždíme čtvrtí rodinných domků a rušná komunikace se mění na vcelku příjemnou cestu vesnického charakteru a přijíždíme k vlakovému přejezdu, kde zrovna projíždí úzkokolejka do Lillafüred, což je letovisko u jezera, bratru osm kilásků od Miskolce.

Nasazujeme tedy své obvyklé cestovní tempo a Bükk nás opět přivinul na svá prsa a rozprostřel nad námi ochrannou náruč hustého lesa, což je fajn, protože slunce kupodivu poslechlo předpověď počasí a vylezlo ven z rozedraných mraků a tančí na hladinách kaluží.

Ačkoliv je sobota tak provoz je vcelku nepatrný a když už nějaký ten Maďar projede kolem nás tak musím říci, že tomu činí s maximální ohleduplností a opatrností a není výjimkou, když se za člověkem vleče dlouhou dobu a teprve je-li předjetí zcela bezpečné, objede nás s opravdu velkým odstupem.

Což já, který jsem navyklý na řidiče za volanty automobilů a řídítky motocyklů s českými espézetkami přijímá s povděkem a musí konstatovat, že pokud by měl komentovat chování řidičů českých, nic lichotivého bych napsat nemohl.

Neboť tutéž ohleduplnost jsem zažil například v Polsku a rovněž i na Slovensku, jen to Česko je tímto druhem civilizace a obyčejné základní slušnosti prozatím nezasaženo a účastníci silničního provozu se mnohdy na cestách chovají, jakoby zešíleli. Čest a sláva výjimkám, kteří jsou příkladem pro ostatní.

Ale dost bylo stesků, protože jsme na cestě krásnou maďarskou přírodou a jsme v lůně pohoří Bükk a stoupáme k nebesům po asfaltce, po níž se občas mihne dolů sjíždějící cyklista a všechno je krásné, jako včera.

Děláme krátkou zastávku na odpočivadle vysypaném makadamem a pojídáme něco proteinových tyčinek a pijeme vodu z vodovodu, což je hned po lesních studánkách s pramenitou vodou to nejlepší a teprve, když člověk takhle cestuje a je odkázán na "obyčejnou vodu," uvědomí si, jak mu vlastně moc chutná a jak je dobrá.

Mezitím vysoko v korunách stromů lomcuje vítr větvemi a rád by se na nás dostal a znepříjemnil nám stoupání nahoru, ale Bükk se nám za včerejší námahu odměňuje a drží jej od nás dál. Poslouchám jak spolu hovoří a vítr naléhá: "Co ti to udělá, když jen trochu uhneš svými stromy stranou a já jim už dám, co proto."

A Bükk větru odpovídá: "Na to zapomeň, jsou pod mojí ochranou, protože složili zkoušku z vytrvalosti a houževnatosti, nenechali v mém obýváku z trávy a hlíny ani jeden papírek, nehulákali na všechny světové strany a poctivě vyšlapali všechny mé stráně a krpály, které jsem jim dal do cesty. Tak už neotravuj a leť si po svých."

A vítr poslechl, protože zjistil, že s lesem nic nezmůže a ještě na rozloučenou vztekle zalomcoval za kliku v nejvyšších patrech větvoví a já jsem poděkoval lesu, nadechl jsem se a stal se opět jeho součástí. Součástí, která mu rozumí, protože jsem v lese vyrostl a les je můj domov.

A ejhle, ani to moc nebolelo, jen trochu a projíždíme Lillafüred, kde je na můj vkus trochu víc lidí a kupujeme si něco suvenýrů na památku ve stánku u cesty, opět plynulou maďarštinou poděkuji a míříme k nejvyššímu bodu cesty a stoupáme nahoru táhlými serpentinami, jako bychom jeli po zmijím hřbetu.

Ale lesa neubývá, nýbrž úplně naopak, houstne a na asfalt propouští jen malé skvrny, které tančí po prchavé okamžiky svého bytí a my jsme dosáhli nejvyššího bodu a teď to budou už jen rovinky a sjezdy a tak přidáváme na cestovní rychlosti a stromy se kolem nás míhají, až se změní na šmouhy, protože to konečně začalo trochu odsejpat, což znamená, že si to Mirek užívá a náramně si medí, že ho gravitace, která ho ještě před chvílí tlačila k zemi a hrozila strhnout zpět, pohání čím dá rychleji.

A teď se rozestupuje les, což mi nedá, abych nezastavil a chvíli se nekochal oblinami protějších kopců, které jsou, jakoby z oka vypadly některému z karpatských pohoří a která jsou mi velmi blízká. Za chvíli přijíždíme na hvězdárnu Bükki Csillagda nad obcí Répáshuta, odkud je překrásný rozhled a dáváme si malou přestávku u kávy, protože není kam spěchat. Do Egeru je to nějakých 25 kilometrů a bude to už jen z kopce a tak usedáme v tamní kavárně a můj pohled se toulá v dálavách zvlněných kopců.

Když potom projíždíme směrem k sešupu do Egeru potkáváme partičku turistů s batohy, přičemž jeden z nich na zádech vláčí obrovský kotel, ve kterém budou v hlubinách Bükku vařit maďarské speciality a docela rád bych se k nim, kvůli tomu perkeltu rád přidal, ale má cesta právě vede na západ, odkud jsem přijel a čas, který mi byl Bükkem dán na to, abych byl jeho součástí se pomalu chýlí ke konci.

Tak tedy Mirek se pořádně uvelebí v sedle, naposledy si prokrví ruce, aby byly připraveny brzdit a promne si oči, aby dobře viděly na cestu, protože už jen malinkou chvíli a cesta se překlopí dolů jako na tobogánu a pak už bude jen joyride.

A už je to tady, cesta se rozeběhla pod plášti mého horského kola a vzduch sviští kolem a Mirek se pekelně soustředí na cestu, aby se včas vyhnul dírám v ní a dával pozor na provoz a ještě si to při tom všem stačil užívat a taky, že si to užívá a Bükk, jakoby ho tlačil do zad, tak krásně plyne downhill, který má bratru dobrých deset kilometrů.

A pak se les úplně bez varování najednou rozestoupí a kolem se rozlije údolí lemované posledními kopci a ještě si předjedeme nějaká děvčata a jsme ve vesnici. Jsme definitivně zpět v civilizaci a Bükk nás ve své majestátnosti pozoruje dokud mu nezmizíme nadobro z očí a nefrčíme po cyklostezkách, až do Egeru.

Ostatně to, proč v Maďarsku jsou cyklostezky samozřejmostí a jsou v dokonalém stavu a u nás se jaksi nenacházejí mi nikdy nepřestane vrtat hlavou. Ale asi to souvisí s takovou tou obecnou neomaleností a již dříve zmíněnou negativitou, protože my si vůbec rádi znepříjemňujeme život a myslím, že ani nechceme, aby byl příjemný a hezký.

Ale už je tady Eger a tak se musím soustředit na cestu a navigovat a dávat pozor na provoz a jsme tady, proplouváme uličkami s asijskými turisty zásadně se pohybujícími v pochodových útvarech a vítr cloumá deštníky u hospod, jakoby nám chtěl sdělit, že teď je pánem on, ale zajíždíme do jedné z uliček, která je tak úzká, že se tam bücký vítr nevleze a on tedy jen bezmocně převrací reklamní ceduli, aby si na ní vylil svůj vztek a hrozí nám na dálku pěstí z prachu zvednutého z dlažby.

Protože jsme na ubytku, povídáme si s paní majitelkou a pak si stanovujeme cíle posledního večera v Maďarsku, což jsou opět pivo, jídlo a víno :-)

A ráno vstáváme zase velmi brzy, protože nám v šest vyjíždí vlak do Budapešti a tak stihneme ještě kávu z automatu a je 06.02 a vlak se s cuknutím rozjíždí směr západ a my se uvelebujeme na sedačkách prázdného vlaku a díváme se na kopce tam v dálce a pocity jsou smíšené, ale krásné.

Protože i když se člověk s něčím hezkým loučí, tak ví, že si s sebou veze všechno to důležité, kterého se mu tam dostalo. A pak v Budapešti snídáme cestou z Keleti na Nyugati na körútu a přijíždíme na nádraží, kde už stojí náš vlak a lezeme dovnitř a zavěšujeme kola.

A západu přibývá, protože si povídám s Američany cestujícími po Maďarsku, ale jinak je obsah vagónu hotový babylon, neboť tam cestují Ukrajinci se zlatými zuby i Ukrajinky v lesklých sarafánech, maďarští cikáni a cikánky s dětmi kolem sebe i v břichu, jsou tam i Pražáci a jiné exotické národnosti a je narván k prasknutí a je to na čtyři hodiny náš svět.

Než v Brně přestoupím na rychlík do Šumperku a jsem odpoledne doma.

I když mé doma je od tohoto týdne i v pohoří Bükk.

Stejně, jako je od loňského června i v Poloninách a Bieszczadech.

Cestujte moji milí, cestujte tak, aby se vám navštívené kraje a jejich lidé zaryli hluboko pod kůži, protože jen tak se vám dostává poznání.

A také toho, že život je nejkrásnější na cestě.

A cesta, ta se vždycky nějaká najde, stačí věřit.

Miroslav Václavek

Šumperk

Autor: Miroslav Václavek | středa 25.5.2022 17:00 | karma článku: 12.53 | přečteno: 323x

Další články blogera

Miroslav Václavek

V Jeseníkách domov můj

Každý máme svůj kout, kraj, kde jsme doma a s kterým jsme splynuli. Splynuli natolik, že svému kraji rozumíme a jsme vůči němu ohleduplní a milujeme jej a podle toho se tak i chováme.

8.8.2022 v 17:00 | Karma článku: 14.90 | Přečteno: 395 | Diskuse

Miroslav Václavek

Rozpad Československa, konec jedné lži

„Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je ruské." Karel Havlíček Borovský

27.7.2022 v 17:00 | Karma článku: 22.90 | Přečteno: 953 | Diskuse

Miroslav Václavek

Když Čechy zabíjeli Němci, Rusové i Ukrajinci a zase naopak

"Dne 1. března 1943. Pokračujeme ozbrojeným povstáním. Je to vojenská akce, a jako taková, je namířena proti okupantům. Nicméně současní okupanti (hitlerovské Německo) jsou přechodní, takže není třeba ztrácet své síly

14.7.2022 v 17:00 | Karma článku: 23.65 | Přečteno: 917 | Diskuse

Miroslav Václavek

Teleskop Jamese Webba, oči lidstva dokořán

Po dlouhém čekání je to tady. JWST, tedy vesmírný teleskop Jamese Webba pořídil své první záběry, které USA věnovaly celému světu.

12.7.2022 v 17:00 | Karma článku: 16.89 | Přečteno: 319 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Stanislava Boudová

Ekologové můžou jásat! Drobného hmyzu je až moc!

Ekologové tvrdí, že prý je hmyzu málo! Staví mu domečky, lákají ho na květnaté louky! Asi to funguje! Stačí se jen projet pár set kilometrů autem! To je pak krve!

10.8.2022 v 16:55 | Karma článku: 27.96 | Přečteno: 1118 | Diskuse

Aleš Gill

Velká keňská zeď

Když jsme se před dvěma lety vrátili z Tanzánie, libovali jsme si, jak je tam cestování snadné. Od Keni jsme čekali totéž. Jenže ještě před odletem musíte překonat vízovou byrokracii. Velkou keňskou zeď nesmyslného papírování.

10.8.2022 v 7:47 | Karma článku: 27.97 | Přečteno: 2598 | Diskuse

Klára Žejdlová

Pojedeme k moři? Na skútru?

Jednoduché otázky, na které je jasná odpověď, pokud se zrovna nacházíte v Neapoli a na moře vidíte z okna. Koho by napadlo, že mohou být pěkně záludné?

9.8.2022 v 12:28 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 414 | Diskuse

Renata Šindelářová

Reportáž z balónu

Náš plánovaný let horkovzdušným balónem začal třikrát úplně stejně: vachrlatou předpovědí počasí. Protože však většinou existovala minimální šance na zlepšení, nebyl nikdy let preventivně zrušen.

9.8.2022 v 6:28 | Karma článku: 10.16 | Přečteno: 195 | Diskuse

Miroslav Václavek

V Jeseníkách domov můj

Každý máme svůj kout, kraj, kde jsme doma a s kterým jsme splynuli. Splynuli natolik, že svému kraji rozumíme a jsme vůči němu ohleduplní a milujeme jej a podle toho se tak i chováme.

8.8.2022 v 17:00 | Karma článku: 14.90 | Přečteno: 395 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz