Je tomu letos třicet let od doby, co se v létě roku 1992 dohodly delegace česká a slovenská na zániku Československa, státu vzniklého na troskách naší rakouské vlasti v říjnu 1918.
Každý, kdo se pamatuje na záběry pánů Klause a Mečiara v televizi, kde spolu tito dva sedí pod stromem na neutrální půdě Brna a mají svá saka odložena na židlích, protože je teplý letní den se mohou shodnou na jediném a to na tom, že šlo o zážitek velmi silný, ačkoli jinak se většinou neshodnou téměř na ničem.
Protože hlavy po desetiletí vymývané propagandou stejně vylhanou, jako bylo celé Československo nemohly a stále nemohou pochopit, co se to dělo a děje. Vždyť přece tatíček Masařík i jeho nástupce Beneš byly geniální osobnosti, které obdivuje celý svět a nás taky a teď tohle. Přijdou jacísi Slováci a kladou požadavky. A to nám, Čechům, jejich pánům, ke kterým ti dráteníci přece mají vzhlížet s nábožnou úctou a při vyslovení slova Praha omdlévat.
Tak bych asi velmi zhruba shrnul pocity veřejnosti na naší straně řeky Moravy, když se veřejnost začala dovídat, že dílo pána Masaříka a Beneše ovinuly jakési mraky a nevděk světem vládne a Československo se počíná třást v základech.
Dlužno podotknout, že se netřáslo poprvé, protože onen státní útvar byl od samého počátku slepen lepidlem násilí a potlačování národnostních a jiných práv a to se obyvatelům takové země nikdy nemůže líbit. Protože už při samotném vzniku tohoto umělého slepence vzniklého ze střepů multikulturního Rakouska byla užita obrovská lež. A to lež o národu československém, který prý dychtí po sebeurčení a znovuobnovení české státnosti a to od Aše po Užhorod.
Ano, čtete dobře, česká státnost, která končí na Českomoravské vrchovině a do níž nespadá ani Morava, byla tužkou na mapě rozšířena o kraje nám zcela kulturně, mentálně, ekonomicky a historicky natolik vzdálené, že můžeme hovořit o koloniálním výboji směrem na východ, kterým si tehdejší elita hojila své komplexy méněcennosti a zavlekla nás do více než sedmdesát let trvajícího bláznovství dodnes vydávaného za cosi na co máme být pyšní a jehož rozpad ještě třicet let poté odmítáme připustit a stále v onom minimperiálním pomatení smyslů oficiálně žijeme.
Neboť vystavět stát obývaný mnoha národy, které hovoří mnoha jazyky a vyznávají mnoho náboženství a jejichž vzdělanostní úroveň kolísá od té post rakouské, tedy skvělé až po negramotnost na nacionalismu národa československého vycucaného ze lži osob posedlých mocí nelze nazvat jinak než šílenstvím.
Jaký asi mohli mít zájem na společném životě příslušníci menšiny německé, druhé nejsilnější, které bylo její právo na sebeurčení upřeno a jejíž území bylo dobyto vojenskou silou a na jehož obyvatelstvu, do něhož bylo v onom údajně slavném roce 1918 stříleno z kulometů, byla spáchána loupež zvaná pozemková reforma? Kdy například byla německy hovořícím majitelům půdy tato zkonfiskována za oficiálního vyjádření pražské vlády, že jde o odčinění Bílé hory(!), aby poté zůstala ležet ladem, protože na ní český sedlák neuměl a ani nechtěl hospodařit. Přičemž prosperita byla vystřídána úpadkem a útlakem.
Jaký asi mohli mít zájem na společném životě samotní Slováci, kteří byli po vzniku tohoto francouzského protektorátu okamžitě podvedeni a sen o autonomii a samosprávě Slovenska nahradilo koloniální ministerstvo pro správu Slovenska a začala tvrdá čechizace?
Protože do státní správy i armády byly protežovány pouze osoby české národnosti a především legionáři, tedy ti, kteří bojovali proti svým kamarádům v rakouských uniformách, přičemž ze svých míst byli vyhazováni neúplatní a výkonní úředníci a státní zaměstnanci jen na základě své nyní nevhodné národnosti.
Proto tento stát mohl držet pohromadě jen tehdy, držela-li jej nějaká síla zvenčí, v případě republiky první síla vítězné velmoci francouzské, pro kterou ovšem jinak neměla žádnou skutečnou cenu i když o tom tehdejší politická reprezentace lhala od rána do večera a dokonce francouzské protektory nazývala spojenci.
Když přišla první větší politická krize, celé slavné Československo se zhroutilo jako domeček z karet a to proto, že bylo zevnitř hluboce prohnilé lží a korupcí, protože se v něm kradlo ještě více než dnes a pro většinu svých obyvatel bylo synonymem hladu a bídy.
Po druhé světové válce již nikdy nebylo obnoveno. To, co zůstalo poté, co si z něj uloupl jednu třetinu Sovětský svaz za tiché asistence Edvarda Beneše se sice Československem nazývalo, ale již nešlo ani o protektorát, ale přímo o ruskou gubernii řízenou z Kremlu, jejíž pokyny uváděla v život zločinecká komunistická organizace, kterou si tehdejší obyvatelstvo jako jediné na planetě Zemi dobrovolně zvolilo ve svobodných volbách. Což bylo důsledkem protirakouské propagandy dvacátých a třicátých let a také toho, že se obyvatelstvo nechtělo vzdát národního socialismu z let 1939 až 1945.
Ale přitom by taková země na území Československa mohla existovat a dokonce by mohla existovat i dodnes. Jen by ji ale její obyvatelé museli sami chtít, musela by se jmenovat jinak, třeba Republika Středoevropská, její hlavní město by se nalézalo v Olomouci nebo v Trenčíně, měla by minimálně čtyři úřední jazyky nebo nejlépe vůbec žádný, byla by zemí s velmi rozsáhlými autonomními oblastmi se širokými pravomocemi včetně daňových a byla by zemí multikulturní, multináboženskou a multietnickou.
Jenže to bychom ji ale ani nemuseli nikdy vytvářet, protože by šlo o Rakousko, které jsme v roce 1918 zničili a přivedli tak v konečném důsledku sami sebe do hrůz nacismu a komunismu, z nichž se dodnes nemůžeme vzpamatovat. Inu, přiznat si chybu je vždy na začátku změny k lepšímu. A proč zmiňuji v úvodu známý citát Karla Havlíčka Borovského? To proto, že ani my nejsme jiní, neboť: „Češi rádi nazývají všechno české slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je české."
Že se konečně v této parafrázi poznáváte a to nejenom pokud o vztah ke Slovákům šlo? To je moc dobře, můžete tedy vyjít ven z bludného kruhu, ve kterém se dosud značná část společnosti motá a začít být vyléčeným z jedné velké lži a konečně můžete s klidným svědomím člověka s čistým dvorkem třeba začít kritizovat Rusko za jeho imperialismus.
Ovšem pokud stále máte československý komplex ze ztraceného impéria a existenci České Republiky a její přítomnost naštěstí ukotvenou v novodobém Rakousku, tedy v EU a NATO odmítáte přijmout, jste úplně stejní, jako průměrný obdivovatel Putinova režimu a jestli vám už ani tento příměr nepomůže pak už nic.
Jste pro moderní a civilizovaný svět nadobro ztraceni.
Miroslav Václavek
