Všichni někam zmizeli, což je čas nalézání. Miluji tahle odpoledne, když ve vietnamské jídelně čekám na svou Pho-Ga. Touhle dobou už tady bývá úplný klid podobný tomu kostelnímu a vteřiny zde pomalu plynou, jako slzy vosku hořící svíce.
Po jídelně sedí roztroušeni tiší opilci, které pohltily Sudety a oni, ztroskotaní v čase i prostoru pijí za vysomrované peníze a vykašlávají do dlaní tu jesenickou sirobu tam venku.
Sedí jako ve škole, tvářemi k tabuli s pokrmy, jako ve třídě, jen na tuhle dobu nemají nápovědu spolužáků a paní učitelka s asijskou grácií roznáší jídlo a pokaždé se téměř neznatelně ukloní. Lhostejno, zda cikánovi, který platí poukázkami na jídlo nebo mě, protože v této jídelně jsme si rovni.
Ale svět opilců, ten nadobro zmizel a oni chytají se stébel alkoholu a bláhově ještě doufají v jeho spásu. A tak jako jiní pojídají hostie oni do sebe překlápí jednu sklenici za druhou. A to ticho přitom, by se dalo nařezat na kolečka jako salám, tak je skutečné. A mnozí, včetně mne samého se jím sytí.
A proto sem chodím. Spalovat si ústa o lžíci s horkou polévkou i meditovat a i kdybych se třeba na hlavu stavěl, nikdo z nich mi nevěnuje pohledu. Tak jak to má být. Jen před sebe na stůl pokládají drobné, jako oboly pro Cháróna rumu, který je převeze do krajiny zapomnění, jako je ta venku a Pho voní, že sahám po pálivé omáčce Made in USA, kterou si pálím ústa, jako o tvé polibky a již přisedá si i první stín.
Miluji Sudety, zde dotýkám se Boha.
Pho-Ga blues
Miroslav Václavek
