Porážka na Bílé hoře, naše největší vítězství v dějinách

Před pár dny v médiích proběhla připomínka vcelku nedůležité šarvátky najatých žoldnéřů na straně jedné a císařského a královského vojska na straně druhé, která v mytizovaných a uměle vykonstruovaných dějinách naší země 

dostala étosu Stalingradské bitvy.

Ano milý čtenáři, jak jsi již z názvu a úvodu seznal, budu v tomto článku hovořit o takzvané Bitvě na Bílé hoře a také o tom, co vlastně opravdu přinesla.  

V první polovině sedmnáctého století byly země Koruny české, dědictví po antisemitovi Karlu IV., díky jehož norimberskému pogromu a vyvraždění tamní židovské populace byly v tomtéž městě přijaty nacistické rasové zákony, (což je u nás velmi důsledně utajováno) zmítány mnoha rozpory.

Českými stavy ještě za života císaře Matyáše dne 5. června 1617 řádně zvolený budoucí císař Fridrich II., korunovaný na českého krále ve Svatovítské katedrále 29. června téhož roku hodlal po smrti císaře Matyáše zavést skutečnou vládu práva v zemi, jejíž administrativa byla svěřena do rukou věčně rozhádané české nobility, která v březnu 1618 vyházela z oken Pražského hradu zástupce císařské moci a která se nejen autoritě císařově vzpírala, ale vyhlásila jí přímo válku.

Bylo tomu z důvodů tradičně českých. Tedy z důvodů nesnášenlivosti obecné, mající v tomto případě podobu v zášti náboženské, neboť značnou část českých stavů tvořili nesnášenliví protestanti. A tak namísto toho, aby se země Koruny české staly místem rozvoje, rozkvětu a míru, staly se ohniskem války a to války třicetileté, která evropský kontinent zpustošila do základů.

Neboť v rozporu s jiráskovskými bludy a s jeho široce tradovanou lží, které se dostalo za první republiky rázu zcela oficiálního a která je dodnes zcela nekriticky přijímána a Jiráskovi samotnému se po jeho smrti dostalo pohřbu srovnatelného s tím Stalinovým, nebyla to Vídeň, ale Praha, kdo tyto hrůzy rozpoutal.

Protože nebyl to nikdo jiný než Jindřich Matyáš Thurn, kdo na začátku léta roku 1619 s žoldnéřským vojskem přitáhl k Vídni a ostřeloval ji dělostřelectvem. Ale nepředbíhejme, protože je třeba nejdříve okupovat jiná, dosud k povstání nepřipojená území. A tak 18. dubna 1620 čeští stavové vykonali násilný puč spojený s převzetím moci na Moravě, když tam vyslali kontingent 10 000 žoldnéřů jimi najatými a násilně připojili markrabství moravské k jejich povstání.

Poté se žoldnéři armády českých stavů vydali k Vídni a šestého června 1619 se rozložili na vídeňském předměstí Landstrasse a půlkruhem sídelní město legitimní vlády v českých zemích obklíčili. Přestože Vídeň bránila jednotka o síle pouhých několika tisíců vojáků řádné císařské armády, chyběly českým stavům síly na její dobytí, protože Vídeň byla poměrně mohutně opevněna a čeští stavové museli početnou část svých žoldnéřů ponechat i na dobytých rakouských územích a městech a na závěrečný šturm jim tak chyběly síly.

A tak se museli spokojit s ostřelováním Vídně dělostřeleckou palbou a terorizováním a zabíjením tamních civilistů pod velením Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, než je bezvýchodnost jejich konání po několika dnech přiměla k návratu.

Když si ještě na podzim 1619 zvolili za českého krále Fridricha Falckého, který neznal ani slovo česky a stal se takzvaným zimním králem a to bez jakékoliv legitimity a mezinárodního uznání, schylovalo se k poslednímu dějství této frašky.

Přičemž jediné čím se tento „český král“ trvale „zapsal“ do našich dějin je tak zničení vnitřní výzdoby Chrámu Svatého Víta ve dnech 21. a 22. prosince 1619, které nařídil vykonat a poté jeho útěk spolu s naloupenými cennostmi.  Ptáte se, proč nechal zničit interiér našeho nejvýznamnějšího svatostánku? Inu proto, že protestantství oněch dob bylo totéž jako islámský stát dneška a protestantské hrůzovlády realizované například ve Švýcarsku se zcela vymykají našemu chápání.

Nicméně se díky vojenské pomoci uherského vazala osmanského muslimského impéria Betlehena Gábora, s kterým se čeští stavové spojili a díky finančním prostředkům získaným z konfiskací majetku vyhnaných nebo zavražděných katolíků podařilo na podzim roku 1619 vojenskou situaci ještě stabilizovat a spojené síly českých stavů a spojenců muslimských Osmanů započaly s druhým obléháním Vídně.

Avšak stejně jak ono pochybné „spojenectví“ počalo, stejně rychle se i rozpadlo, protože Gáborovi vpadla do boku vojska polského krále Zikmunda III., jak mu to velela jeho spojenecká smlouva s Habsburky a přesto, že žoldnéři českých stavů již dobyli některá vídeňská předměstí, byli u Vídně opět odraženi.

Tak pomalu končil rok 1619 a mnohým začalo docházet, že sen o vytvoření českého impéria na troskách habsburské říše se pomalu, ale jistě rozplývá vniveč.

Stavovský státní útvar stravovaný nejednotností a různorodostí jinak zcela protichůdných zájmů, protože to co jej drželo pohromadě, tedy vidina zisku a kořisti získané vítězstvím nad Habsburky se definitivně rozplynula, se počal stejnou měrou rozpadat, stejně jako se navyšovala síla moci císařské, dosud udržované v defenzívě.

A tak osmého listopadu 1620 došlo po jiných, pro císařská vojska vítězných bitvách k bitvě závěrečné, nazývané českou mytologií Bitvou na Bílé hoře. Bitvou v níž jsme údajně cosi měli ztratit a tři sta nebo kolik let jsme údajně měli trpět. Přičemž nic není větší lží a hloupostí.

Neboť v této doslova vojensky nevýznamné šarvátce byly rozprášeny poslední tlupy najatých žoldnéřů. Z největší části proto, že jich značná část odmítla bojovat, protože peníze naloupené na katolických konfiskátech došly a stavové žoldnéřům dlužili značné částky peněz a tak se tito raději oddávali popíjení po pražských putykách a Jirásek jim byl srdečně víte kde.

A tak když se po pár formálních výstřelech do vzduchu rozptýlil vzduch bylo vidět, jak „český král“ Jindřich Falcký bere roha i s plnými vozy napěchovanými zlatem a drahocennostmi a Jirásek je mu taky ukradenej. A také jak se rozprchlo české stavovské vojsko a to do všech světových stran. Jen u letohrádku Hvězda se nedá utéci a tak se saští žoldnéři, které ubrečená prvorepubliková propaganda nazvala posledními Moravany mohou vzdát císařským jednotkám a vstoupit do jejich řad.

Jistě, válka nazývaná třicetiletá právě nekončí a povede ještě k mnoha hrůzám a také s vůdci povstání bude zúčtováno. Ale divíte se? Ovšem naši prohru na Bílé hoře je nutno považovat za naše největší národní vítězství.

Ptáte se proč?

Protože jsme zůstali součástí naší velké rakouské vlasti a pod její ochranou a silou jsme uhájili naši národní existenci a ve století devatenáctém a počátkem století dvacátého dosáhli největšího národního, hospodářského, politického, vzdělanostního a kulturního rozkvětu v dějinách.

Neboť stačí pohlédnout třeba na Kladsko, tedy původně na české území, které se podařilo dobýt na Rakousku Pruskem, abychom spatřili obraz naší země, pokud bychom na Bílé hoře „zvítězili.“

Tedy, že bychom jako národ dávno neexistovali a byli bychom germanizováni zcela totožně, jako tamní české obyvatelstvo.  

Ovšem, pokud užijete tohoto argumentu při debatě s nějakým fanatikem obhajujícím stavovské povstání ještě dnes a přinesete mu tento příklad stane se, že tento přimhouří oči a zasyčí.

A proč ne? Co je na germanizaci špatného?

Ach, jak je dodnes, ještě po čtyřech staletích varovné.

Miroslav Václavek

Šumperk