Z Humenného do Przemyślu na kole, den druhý - Bieszczady, tady se nekrade

Je čtvrtek brzy ráno 24. června 2021 a naše chatka se začíná probouzet. Otevřenými okny dovnitř proudí vzduch sladký jako med a voní víc než ty nejdražší parfémy světa. 

Probouzíme se v Bieszczadech a otevírám dokořán dveře. Zjišťuji, že jsme ani nebyli zamčení, ale kdo by mě chtěl asi tak ukrást, říkám si a šouráme se jeden po druhém do koupelny, abychom se dali do provozuschopného stavu. 

Tedy opláchnout si hubu, rozlepit oční víčka, vyčistit si zuby a učesat se, aby hoteloví hosté neutíkali, až přijdeme na snídani. Je půl deváté a jdeme se najíst. Otevíráme dveře jídelny Perelky a nacházíme zemi, kde padají pečení holubi do huby, protože švédské stoly se prohýbají pod džusy, čaji, kávami, sýry, pomazánkami, saláty, uzeninami, serniki, ovocem, zeleninou, saláty, masem, pečivem a smaženými domácími vajíčky. 

Beru první talíř a nabírám vše, co se na něj vejde. A pak na druhý a na třetí. Tahle nějak si představuji pozemský ráj a nejen já. Dívám se po mých věrných spolubieščadnících a vidím, že jsou na tom stejně. A když hrozí, že se serveme nad posledním kouskem serniku politého čokoládou tak se vynoří děvče z útrob kuchyně a doplní jej. Válka je tedy zažehnána a cestovní společnost se v míru vrací ke stolu a zavírá oči, aby nic nerušilo chuťové vjemy. 

A jsme po jídle a jdeme si zase nahodit batohy na záda, vyzvednout kola, která nám již personál vytáhl ze suterénu a která již jako otužilí koně čekají, až je opět osedláme. A ještě rozloučit se, paní recepční mi plní láhev vodou a přidává do ní kostky ledu a dzienkujeme a vyrážíme dál. 

Dnes nás čeká jízda údolím řeky Soliny a kolem jezera do Myczkowa, kde budeme spát druhou noc. Otáčíme se ještě k horskému hřbetu, kudy jsme se včera probíjeli ze Slovenska a štípance a kousance od hovad pálí, jako kdyby mne včera honáci označkovali žhavým železem. A asi tomu tak i je. První stupeň zasvěcení mám za sebou.

A už valíme Cisnou a cesta nás vede příjemným sjezdem po silnici první třídy, kde je poměrně hustý provoz, ale za chvilku odbočíme a pojedeme okreskou údolím řeky. A taky, že ano, odbočili jsme vlevo a vítá nás údolí nahoře orámované hřebeny Bieszczad a stromy vrhají příjemný stín, který umocňuje ranní, ještě příjemný chládek. 

Zapínám svůj vnitřní tempomat a vypínám tělo, protože jestli chcete zvládnout nějaký sportovní výkon, musíte vědět, že je to fifty - fifty. Tedy, že napůl musíte mít kondici a být trénovaní a napůl je to ve vaší mysli. 

A šinu si to a kochám se nádhernými výjevy, které se střídají s tím, jak se mění okolní krajina. Cesta se klikatí údolím jako zmijí hřbet a zatím vede pořád dolů. Občas se připomene nějaký malý kopeček, že jsme v Bieszczadech, ale prozatím jsou všechna stoupání ještě daleko. 

Dojíždím zbytek partičky, která se napájí na malém plácku u cesty, kde jsou výstražné tabule toho, že si máme dávat pozor na medvědy, když vtom přijíždí Kirim. Hned se dáváme do řeči, protože jsem přímo magnet na zajímavé lidi a dovídám se, že Kirim má kyrgyzského otce, že učil na Sibiři polštinu, že hraje lidové písničky a má na hlavě ťubetějku. 

Což je taková čepička připomínající židovskou pokrývku hlavy, kterou nosí lidé ve Střední Asii a Kirim vytahuje kytaru, kterou dává klukům, aby mu na ni natáhli strunu a kluci, protože jde o kytaristy ji natahují. Já pomáhám Kirimovi pověsit plachtu s reklamou toho, že je řezbář a prodává dušiolky a jiné výtvory, protože je sice postavy podsadité, ale malé a povídáme si přitom. 

Struna je natažena a Martin spontánně začíná hrát riff Dunaje a Standa se přidává s bicí rytmikou, když se plácá do stehen a já to natáčím a náramně si přitom medím. Kdo by to řekl, že Elbe bude hrát kyrgyzskému řezbáři Dunaj v hlubinách Bieszczad a že okolní medvědi přitom paří někde v křovinách a berou medvědice kolem pasu, aby si zaploužili oplodňováka. Možná nás nesežrali jen kvůli tomu!

A pak nám hraje tu svou Kirim a obdarovává nás cetkami a já si u něj jednoho Dusiolka kupuji. Šedesát zlotých, říká. O.K. já na to. Kirim se na mě podívá a říká padesát. Říkám znovu O.K. a transakce je uzavřena. Kirim mi ještě vyrývá do dřeva z druhé strany věnování a jde mu stejně rychle, jako bych já psal na papír. 

A už je tady zase čas loučení. Bylo to fajn Kirime, porozuměli jsme si okamžitě, ale musíme dál. Čeká nás ještě dlouhá cesta a spousta kopců a tak musíme. Tak se opatruj a zase někdy. Kdo se má potkat ten se potká. Ahooooooj! 

A jsme zase na cestě. Ta se pomalu zvedá vzhůru. jako kůň, kterého chceme zkrotit a on nechce a dělá všechno proto, aby nás shodil ze sedla. Jančí a skáče a trojčí a úplně stejná začíná být i tahle cesta. Začíná být zase vedro a kapky potu ani nestačí dopadnout k zemi a vypaří se cestou dolů. Takhle nějak se musí cítit kuře v troubě říkám si a tyto myšlenky mi nikterak nepřidávají. Jedeme první stoupák a zase jej sjíždíme a pak další a zase a znovu, jako na horské dráze. Jenže si to musíme vyjet nahoru pokaždé sami.  

Lesa ubývá a před sluncem nás už nic nechrání. Slunce nám praží do helem a hlavy nám praskají jako popcorn v mikrovlnce. A pořád dokola. Kopec a sjezd, kopec a sjezd, ale výjevy okolo jsou nádherné. Bieszczady se nám ukazují v plné své kráse a my jsme se vyšplhali do Terky. Dáváme si chlazené pití a lody a při sjezdu míjíme dřevěný kostelík, kterými jsou Bieszczady přímo nadity.

Přijíždíme ke křižovatce a počkáme na Standu, protože tam odbočujeme doleva, tak aby se nám neztratil a jedeme další stoupání. Ale pak si sjedeme dolů k přehradě, dodávám naději mužstvu i ženstvu a projíždíme lesem a přijíždíme ke stánkům a kdybychom chtěli tak to sjedeme dolů k zapoře. Tedy k přehradě, ale představa stoupání zpět mne nijak nenadchla a tak navrhuji vykoupat se dál po cestě, kde budeme deset metů od vody, což je nakonec přijato. Víceméně :-) 

A tak přejíždíme přehradu na druhou stranu a jedeme po břehu jezera. Celou dobu mi vrtá hlavou proč tam není cyklostezka vedoucí kolem vody po březích, ale nenapadá mě žádná smysluplná odpověď. Asi je tam příliš málo cyklistů, protože je fakt, že jsme jich příliš nepotkali. Vlastně téměř žádné. Asi kvůli těm kopcům, ale zase kdyby kolem jezera vedla cyklostezka, ale nechme toho, nikam to nevede. Rychlejší než čekat na to, až ji tam jednou postaví bude jet dál. 

Míjím srdce Bieszczad vytvořené na jednom z kopců a chvíli se zastavuji, abych jej obdivoval a pak zase jedeme dál, až na místo, které jsem avizoval jakožto bezvadné místo ke koupání. Což o to, hezké místo to je, ale chybí tam piweczko a tak když vidím zlověstně se tvářící tváře rychle potlačuji vzpouru a nahazuji návnadu toho, že jsme vlastně už jen kousek od cíle a tam je všechno. Jídlo, piweczko, chládek a pohoděnka, pohoda a zachmuřené tváře vzbouřenců se opět vyjasňují a dorážíme tedy posledních pár zbývajících kilometrů.

Přijíždíme až na konec přehrady k její přehradní hrázi do Myczkowa a tam se ukazuje, že jsem opravdu nelhal i když lhal, byť milosrdně a v dobrém úmyslu :-) Ale nicméně jsou tam opravdu slunečníky a bary a hospody jedna na druhé a všude je Leźajsk a jiná piweczka a tak se zastavujeme a doplňujeme tekutiny. Doplňujeme je poměrně mohutně, protože deficit máme opravdu značný a na ubytko je to už jen malilinkatý kousíček mimo pozemní komunikace a tak, když se dovídáme, že Honza s Martinou, kteří tam vyrazili před námi referují, že vařit se tam začíná až od zítřka, zůstáváme a doplňujeme i tukové zásoby.

Svět se začíná barvit do růžova a počínají se nám líbit i děvčata za barem, ale pozor! Pouze platonicky!  A tak tlacháme a dnešní trasu shledáváme za hezkou i když jsme každý vypustili své tři duše hned několikrát a najeli jsme hezkých téměř padesát kilásků a nastoupali v téměř kolmých stoupáních okolo sedmi set metrů nahoru.      

Ale co to, pomalu se smráká. Tak dotlachat a hodit za kravatu poslední pivečko a utřít si mastnou hubu, měli tam moc dobré kuřecí stripsy a jdeme se ubytovat. Přijíždíme do penzionu, kde nás vítá sympatická starší paní majitelka a říká, že jsme první hosté po lockdownu a že tam Čechy ještě nikdy neměla. Uvědomujeme si, že jsme asi velmi exotičtí, což se jinde v Evropě Čechovi jen tak nepřihodí a hážeme si bágly do pokoje a jdu se zeptat majitelky, kam schováme na noc kola. 

Paní se na mě dívá a říká, nechejte si je tady venku, ale víte co, v noci má přijít bouřka tak si je raději dejte tady do toho zahradního stanu, ať nezmoknou. Dívám se na ni upřeně a říkám jí, že by se měla někam přece zamknout. A paní se na mě dívá takovým tím laskavým pohledem, jakým se díváme na blázny a říká, ale tady se nekrade. Protože čím dál víc na východ a dál od toho čemu říkáme civilizace, jsou lidé nejhodnější, nejpříjemnější, nejlaskavější, nekradou a mají srdce na dlani.      

A najednou to ze mě spadlo. Všechen ten stres, kterému jsme v našich končinách vystaveni, protože vám ukradnou i nos mezi očima, jen se na chvíli zapomenete a bylo to osvobozující. Kéž by na tohle přišili i ti tam u nás doma, těch několik set kilometrů směrem na západ daleko, kteří si o sobě cosi myslí. Že nekrást je normální. Řekl bych, že by člověk mohl odložit tak devadesát procent starostí a věnovat tento prostor šťastnému a svobodnému životu.  

Ale nic, na to musí každý přijít sám. Na to je každý bloger úplně malilinkaté nic. I když. Kdo ví. Někdy i malé slovo může být tím, co zapálí svíci a rozsvítí se i ostatním. Ale už je pozdě. Tak se jde spát. Zítra brzy vyjíždíme. A zavřít dveře od terasy, venku se blýská a začíná pršet. Nejvyšší čas. Je třeba se zchladit. 

A fakt slibuju, že dnes chrápat nebudu! :-) 

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí! :-) 

Miroslav václavek

Šumperk