Oživte Hitlera

„Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organisací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství,“ píše ve svém válečném postřehu o Protektorátu Čechy a Morava jeden říšský Němec. A dále onen postřeh doplňuje, „Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru.“

Oživme Hitlera? Není třeba. Máme jich dost.

Jeden průmyslník původem z Rakouska, po své návštěvě Čech koncem roku 1943, rovněž poznamenává: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají.“

Když tohoto roku začaly propukat v ekonomicky zdevastovaných Sudetech rasově motivované nepokoje, bylo možno spatřit dvě skupiny stejnou měrou frustrovaných skupin obyvatelstva. Na jedné straně Romové a na straně druhé pestrá národnostní směsice, která osídlila onen kraj poté, co tamní etničtí Němci byli po válce buď vyvražděni, nebo vyhnáni.

Kdysi nejbohatší část Československa se tak mávnutím kouzelného proutku změnila v kraj, který je synonymem úpadku a bídy. Tři miliony sudetských Němců byly naloženy do dobytčáků a s nimi zmizely i tři miliony pracovitých rukou a tři miliony voličských hlasů, které umožnily nakonec i to, že si Češi jakožto jediný národ na světě dobrovolně zvolili komunistickou diktaturu, která zavraždila deset tisíc jejich spoluobčanů. O přivedení této země na mizinu nemluvě.

O tom, že bychom v Sudetách vybudovali stejně vzkvétající průmysl jako to dokázali Němci, si nemůžeme ani nechat zdát. Honosné budovy vystavěné kdysi těmi nejlepšími architekty dodnes zdobící ulice sudetských měst, jsou již jen pouze relikty zašlé slávy a připomínají nám naši panelákovou ubohost. Neboť na něco lepšího než jsou betonové noclehárny, které hyzdí města od Ulánbátaru po Aš, jsme se nezmohli.

Pravda, mnohá města vstala z popela a jejich historické fasády byly omítnuty, ale stejná ekonomická síla, která stála za jejich zrodem je pryč. Dnešní obyvatelé, poté co se před dvaceti lety rozpadly zbytky prehistorického průmyslu drženého po desetiletí komunisty uměle při životě, neboť ani při nejlepší vůli nemohly obstát v konkurenci se západním světem, živoří v regionu jehož míra nezaměstnanosti je dvouciferná a ekonomická krize je tam trvalá.

Nelze se tudíž divit tomu, že tamní národnostně divokou majoritu spojuje kromě obecné deziluze z toho, že čistě český hospodářský zázrak se jaksi nekoná, ještě jeden prvek, kterým je její kolektivní nepřítel. Není to nepřítel skutečný, kterým je zkorumpovaná moc jež za bílého dne beztrestně krade stovky miliard korun z veřejných peněz, neboť ta je neviditelná. Ale jsou to viditelní Romové, vyvezení tam na skládku jako lidský odpad.

Pro pořádek věci je třeba nutno podotknout, že pokud někdo zaútočí s mačetou, je to pokus o vraždu a pokud je jeho motivem i rasová nenávist, je to přitěžující okolnost. Ale zároveň je to záležitost pouze represivních složek státu. Nikoliv davu, který za účelem lynče vede absolvent zvláštní školy Lukáš Kohout. Kterého navíc jeho manželka opustila s Romem.

Pokud bych totiž měl přijmout psychologii onoho davu, který křičí, že Romové jsou zločinci, musel bych nutně totéž říkat například i o raperech. Neboť jeden takový před nedávným časem pobodal v Ostravě několik dětí.

Hledat ovšem prvky rozumu v davu složeného z nezaměstnaných příjemců sociálních dávek, spílajících romským příjemcům sociálních dávek, by bylo pošetilé. Ale spatřit tam nápis na tričku Oživte Hitlera, je naopak příznačné.

V onom sloganu lze spatřit podvědomou touhu po „pořádku“ Hitlerova socialismu, na něhož plynule navázalo poválečné Československo, ovládané po desetiletí komunisty. Protože lékařskou péči, placenou dovolenou, přídavky na děti, mateřskou dovolenou, závodní stravování, nebo zaměstnaneckou rekreaci, nezavedli komunisté, ale protektorátní moc podle vzoru Hitlerova socialismu.

Vůbec historicky nejvyšší počet narozených dětí, kterých bylo více než 230 000, byl roku 1944 a dokládá jak občané Protektorátu Čechy a Morava, devadesáti devíti procenty dospělé populace sdružení v kolaborantském spolku Národní souručenství, těchto stimulů pilně využívali.

Je tedy přímo nutné aby dav, který provolává „Cikáni do plynu,“ druhým dechem nezatoužil po oživení Hitlera, jakkoli je to již jen nevědomý dozvuk kolektivní historické paměti, která říká, že jsme se za Hitlera měli dobře a v tomto smyslu jde o zároveň o volání po opětovném zatopení pod kremačními pecemi pro zplynované Romy.

Což není pokud jde o Čechy historicky poprvé, protože jednou už Hitler ono české volání po vyvraždění Romů vyslyšel. Tak to tedy jak praví historická zkušenost, zákonitě vyjde i po druhé.

Stejně jako byli německými nacisty iracionálně prohlášeni za nepřátele Židé, děje se totéž dnes u nás s Romy.

Jistě, absolutní rovnítko ani v tomto případě mezi „nepřáteli“ není. Spočívá pouze v míře toho, jak jsou vnímáni skrze masovou hysterii, která velmi vyhovuje moci, protože směřuje hněv mas jinam, než vůči ní. Ať už jde o moc minulou, která si kupuje stadiony Slavie, nebo rezidence v Toskánsku. Nebo tu současnou, která zastavuje trestní stíhání miliardových zlodějů.

Myslím, že bychom pokud chceme vyřešit romský problém, který existuje a stává se čím dál větším, měli pro začátek začít s denacifikací a dekomunizací této země. Přiznat český podíl na romském holocaustu a místnímu obyvatelstvu ukázat jeho skutečné dějiny. Ty dějiny, které vypovídají o míře okouzlení Hitlerovým socialismem podstatné části naší populace a která je jak vidno stále živá. Aby na základě zločinů jimiž jsou tyto ideologie tvořeny, konečně odvrátila tvář od socialismu národního, nebo toho komunistického.

Protože do té doby nebudeme mít čisté svědomí, úmysly ani řešení.

Vystavět stát na nacistické a komunistické žumpě, lži a zločinech, vede nikoliv k jeho rozkvětu, ale zkáze.

To ostatně můžeme vidět v ulicích Varnsdorfu a jiných sudetských měst.

Již po desetiletí.

Miroslav Václavek

Šumperk