The Magnificent eight

Sedm statečných je slavný film. Western s hvězdným obsazením. Silný příběh odvahy i boje. Boje proti banditům a zločincům tam kde neplatí zákon. Ztělesnění odporu, který má nakonec hlubší smysl než jen původně zamýšlený výdělek. Boj proti přesile s níž se zdánlivě nedá vyhrát. Film vlastně končí happy endem. Hrdina nakonec odjíždí do soumraku jak to ve správném filmu má být a zloduši jsou potrestáni. Dobro a zlo jako vypreparované. Calvera a jeho pistolníci proti sedmi statečným mužům. Kdyby jen tvůrci filmu věděli jakého naplnění dojde scénář roku 1968. Pobuda Calvera coby Leonid Iljič Brežněv. Bandité coby „bratrská internacionální pomoc". A hrstka statečných proti tomu.

Leonid Iljic odesel, Paroubkove jsou vecni... Srpnová okupace Československa byla v plném proudu. Bíle šrafované tanky a jiná obrněná vozidla nemilosrdně drtila sen o reformě komunismu. Zvířecí tváře důstojníků Rudé armády korespondovaly se Sovětskou špínou a bídou, která kapala z pancířů. Automatčíci vyťukávali morseovku lásky do Československých průčelí i do těl lidí dávku za dávkou. Muzeum dostalo žhavé pozdravy Sovětských lidí z těžkého kulometu. Jak zpíval Karel Kryl.

Tak vás tu máme bratři z krve Kainovy, poslové noci, která do zad bodá dýku, tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi, však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků, však díky za železné holubičky míru a díky za polibky s chutí hořkých mandlí, v krajině přelíbezné zavraždili víru, na cestě rudé šípky jako pomník padlých. Vám poděkování a vřelá objetí za provokování a střelbu do dětí, a naše domovy nechť jsou vám domovem, svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem. Vím, byla by to chyba - plivat na pomníky, nám zbývá naděje, my byli jsme a budem, boĺšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki, spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm, nikogda nězabuděm!

Karle Kryle kdybys jen věděl jak hrozně moc a rychle zabudli. Jak strašně se shrbili a žrali jim z ruky. Jak zapomenuli u estrád. Nevím kdo byl nakonec horší. Oni nebo my? Člen plánované dělnicko rolnické vlády Jakeš si užívá svého několika desetitisícového důchodu ve vile zkonfiskované uprchlíkům z roku 1968. Že i ti Rumuni si to vyřídili s Ceausescem i s jeho Elenou? Rumunskou justici do ČR! Z jaké pozice to vůbec dnes Rusům vyčítat? Když v osmdesátých letech byl perestrojkový tisk zakázaný. Kafko to bys nevymyslel. Největší absurdity píšou sami češi.

Bylo dvacátého pátého srpna 1968. Osm Rusů si připilo. „Na naši beznadějnou věc" cinkly o sebe sklenice. Ti kdož si připíjeli byli přesvědčeni, že zemřou ve vězení. Věděli, že nic nezmění. Ale nemohli jinak. Raději zemřít než dál žít v hanbě. Věděli, že komunistická moc bude nemilosrdná. Stejně jako byla svého času ta nacistická. Ale i v dobách největšího temna se najdou lidé, kteří se rozhodnou, že smyjí ze svého národa hanbu. Lidé jako byl plukovník Claus Schenk Graf von Stauffenberg a všichni ostatní němečtí důstojníci jež měli v plánu zabít Hitlera. Nebo Bílá růže - němečtí studenti bojující proti nacismu plakáty a za to byli setnutí gilotinou. Nebo osm ruských statečných na Rudém náměstí. Historie ani my by neměla zapomínat jejich jména. Zaslouží si to. Filoložka Larisa Bogorazová, vědec Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimír Dremljuga, překladatel a kritik Viktor Fajnberg, básnířka Natalia Gorbanevskaya, fyzik a matematik Pavel Litvinov a Taťána Bajevová. Každý z nich je lepší než tisíc Československých kolaborantů. Přímo v srdci tehdejší Sovětské říše se stalo předtím nemyslitelné. Její otroci protestovali. Protestovali za jiné, které stejná moc právě hubila. „Za naši i vaši svobodu". „Ruce pryč od ČSSR". "Ať žije svobodné a nezávislé Československo". "Hanba okupantům".
Zasloužíme si vůbec se svými nadpolovičně vzdychajícími po nahajce okupanta vůbec takovou oběť? Ví vůbec sedmdesát protiamerických procent co je to skutečná okupace? Zapomněli všichni jak se platí v nesvobodě za slova - Za naši i vaši svobodu? Nepochybně ano. Jinak by Falmer neměl 15% hlasů, Roko 35% a Rek by netrůnil na hradě. Ti jež měli svědomí, po práci v kanceláři tenis nehráli. Byli KGB brutálně zbiti. Za nás. Za mě. Za tebe. Natalia Gorbanevskaya byla hned po zatčení kolegy prezidenta Putina zkopána a poté zavřena do psychušky. Tak se říkalo Sovětským blázincům. Protože ten kdo protestuje proti ráji dělníků a rolníků nemůže být normální. Navíc blázny lze držet za mřížemi libovolně dlouho. Jsou přece nebezpeční. Viktor Fajnberg zažil Sovětskou psychiatrii rovněž. I s násilným podáváním psychofarmak majícími za úkol z lidí skutečné blázny udělat. Nemyslete si. U nás se dělo za vlády Falmerů to samé. Vladimír Dremljuga a Vadim Delone dostali každý tři roky v koncentračním táboře. Larisa Bogorazová, Konstantin Babickij a Pavel Litvinov byli posláni do vyhnanství na Sibiř na dobu tří až pěti let. Nejdelší, pětiletý trest dostal Pavel Litvinov, ale nakonec si nejdéle ze všech, šest let, pobyl v táborech Dremljuga.

Letos tomu bude čtyřicet let. Ode dne 21.srpna i ode dne 25.srpna 1968. Dobro a zlo. Vypreparované ve své krystalické podobě. Těm kdo si naši úctu zaslouží ji vzdejme. Bez rozdílu jejich národnosti. Komunistou nebo nacistou se člověk nerodí. Někdy na to zapomínám i já. Tím skládám pokání.

Стыдно за это жутко.
Хочется сказать - простите нас Чехи.

Vám čestným za sebe já odpouštím.