Jak Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil dvě stě milionů lidí

,,Našim zásadám rovnoprávnosti všech národů a stavů odpovídá, že budeme usilovat o to, aby každému národnímu kmeni monarchie byl zaručen národní vývoj, pokud o něj bude usilováno v jejím rámci. Dále se chceme veškerou Naší silou zasadit o konečné odstranění jazykového zápasu v monarchii, který po desetiletí brzdí kulturní a hospodářský vývoj; nechť žijí národy podunajské monarchie, které k sobě historicky a geograficky patří, v bratrské lásce, nechť soutěží jen o palmu hospodářského a kulturního pokroku." František Ferdinand d ´Este

František Ferdinand s rodinou.

Zítra tomu bude sto let, kdy byli v Sarajevu zavražděni následník Rakousko-Uherského trůnu František Ferdinand d ´Este s manželkou Žofií, pocházející z českého rodu Chotků.

O této vraždě toho bylo sice mnoho napsáno a dokonce se o ní i učilo a učí ve škole, ale o skutečných důvodech vedoucích k rozpoutání nikoliv pouze jedné, ale dvou světových válek je toho u nás známo velmi málo.

Rakousko-Uhersko roku 1914 bylo mnohonárodní monarchií. Probouzející se nacionalismus reflektoval na strnulost Rakouska-Uherska v této otázce a počal uvažovat o větší národní emancipaci, či o jeho případné rozbití. Neboť je třeba v rámci objektivity podotknout, že zprvu vlažné volání po zrovnoprávnění všech národností nebylo vyslyšeno.  

Bylo tomu především z důvodu výsadního postavení země maďarské, která neměla ani ten nejmenší zájem své postavení změnit a stát se jednou z mnoha spolkových zemí, jak to plánoval provést František Ferdinand.

Jakkoli byl dosud vládnoucí císař František Josef I. panovníkem, který žil prostě, střídmě a opravdu o svůj lid pečoval a chránil jej, nemohl již rozumět překotně se měnícímu světu za okny jeho paláce.

Dvojmonarchie tak namísto toho, aby se stala federálním svazkem rovnoprávných národů pod fasádou pomalu tlela a začínala připomínat nebezpečně se zahřívající Papinův hrnec.

Již jen dva roky dělily následníka trůnu od jeho vlády, která by přinesla Spojené státy rakouské s třinácti zeměmi pod federální vládou řízenou říšským kancléřem a federálním parlamentem, když zavítal na návštěvu do bosenského Sarajeva.

To již dopředu zjistil plukovník srbské tajné služby Dragutin Dmitrijevič a s pomocí teroristické skupiny Černá ruka, jejímž byl členem, naplánoval zavraždění následníka trůnu.

Samozřejmě, že nešlo o nějaký pouhý akt vzdoru a odporu vůči Rakousku-Uhersku jak je to u nás prezentováno dodnes, ale šlo o to, aby bylo zamezeno realizaci již hotových plánů na jeho modernizaci a federalizaci, tedy na jeho přeměnu v konstituční monarchii, jaké známe z Evropy i nyní a které jsou nejstabilnějšími, nebohatšími a nejmírumilovnějšími na našem kontinentu.

To by ale v konečném důsledku znamenalo konec snu o Velkém Srbsku, které by pohltilo i Bosnu, která byla na základě mezinárodních dohod pod správou Rakousko-Uherské koruny, včetně ostatních zemí, které se později násilnou cestou staly součástí Velkého Srbska, tedy Jugoslávie.

Proto bylo rozhodnuto o teroristickém útoku na Františka Ferdinanda, který měl české země ve zvláštní oblibě a byl pevně rozhodnut skoncovat s maďarským šovinismem, který považoval za hrobaře Rakouska- Uherska. Protože ten se vymezoval a nadřazoval nad národy ostatní.

V čemž mál pochopitelně i pravdu.

Když dorazil i s manželkou do Sarajeva byl dvacátý osmý červen, den bitvy na Kosovském poli, den kdy Turci v roce 1389 porazili Srby, což znamenalo zánik středověkého srbského státu.

Jak konstatoval Leon Belinský, ministr financí Rakouska-Uherska, toho rána 28. června 1914 v 11 hodin, právě v době atentátu, četl ve Vídni ranní noviny, když jeho pohled padl na program návštěvy arcivévody v Sarajevu: "V tu chvíli jsem ucítil přítomnost smrti."

I přes varování o velké pravděpodobnosti toho, že na manželský pár bude spáchán atentát se manželský pár rozhodl pro cestu v otevřeném automobilu, přičemž tak potencionálním útočníkům poskytl naprosto dokonalý cíl.

Když kolona automobilů na cestě k radnici minula prvního z atentátníků, Mehmeda Mehmedbašiče, který se kvůli přítomnosti strážníků neodhodlal k tomu, aby na vůz hodil bombu jak plánoval, zdálo se být ještě všechno v pořádku.

Ale již jen o minutu později, tedy v 10,10hod. druhý vůz, ve kterém jeli manželé, zasáhl náloží Nedejlko Čabrinovič, ale ta se svezla po střeše vozu a vybuchla na vozovce, přičemž zranila několik lidí.

Kolona na několik vteřin zastavila, aby ihned poté vyrazila dále k radnici a neúspěšný atentátník skočil do řeky, kde požil cyankáli, které ho ovšem nezabilo a tak mohl být později postaven před soud.

Když se po návštěvě radnice, kde ve zřejmém rozčilení starostovi vyčetl „přivítání,“ kterému byl vystaven František Ferdinand rozhodl, že navštíví zraněné z pumového útoku, setkal se i se svým vrahem, Gavrilo Principem.

Ten si po zprávách o nezdařeném útoku zašel koupit něco k jídlu, když vtom zahlédl vůz s Františkem Ferdinandem, který se po chybném odbočení snaží vycouvat zpět.

Ostatní již bylo dílem několika vteřin.

Jednou střelou zasáhla následníka trůnu do krku a druhou jeho manželku, matku jejich tří dětí do žaludku.

Ještě než ztratil vědomí a zhroutil se na svoji ženu, stačil říci: „Žofinko, Žofinko, neumírej! Zůstaň na živu pro naše děti!“    

Zemřel cestou do guvernérovy rezidence a jeho žena, která byla těhotná a čekala čtvrté dítě, jej následovala o několik minut později.

Teroristé, včetně jejich pomocníků byli zadrženi a výslechy bylo zjištěno, že organizaci Černá ruka řídí srbská tajná služba, protože výpovědi zadržených hovořily o hlavních organizátorech, tedy o  plukovníkovi Dragutinovi Dimitrijevići, Milanu Ciganović a majorovi Vojovi Tankosići.  

Když Rakousko-Uherská vláda dne 25. července 1914 požádala o jejich vydání, aby mohli být postaveni před rakousko-uherský soud, bylo to srbskou vládou odmítnuto.

Čímž jen Srbsko potvrdilo svoji účast na zavraždění následníka trůnu s manželkou a přihlásilo se k němu, přičemž vzalo jeho zosnovatele pod ochranu.

O tři dny později vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku.

I když, přesněji by mělo být řečeno, že pouze reagovalo na válečný akt Srbska, které zavraždilo jeho vysokého státního představitele.

Dominovým efektem se tak spustilo běsnění první světové války.

Která skončila až v květnu 1945

Protože druhá světová válka, byla jen pokračováním té první.

Jakkoli teroristé vraždící pro svůj velkosrbský sen a jejich spolupachatelé došli svého trestu:  Gavrilo Princip 20 let, Nedjelko Čabrinović 20 let, Trifun Grabež 20 let, Vaso Čubrilović 16 let, Cvjetko Popović 13 let, Lazar Djukić 10 let, Danilo Ilić smrt oběšením (popraven 3. února 1915), Veljko Čubrilović smrt oběšením (popraven 3. února 1915), Nedjo Kerović smrt oběšením; trest zmírněn na 20 let odnětí svobody na základě nařízení císaře Františka Josefa, Mihaijlo Jovanović smrt oběšením (popraven 3. února 1915), Jakov Milović smrt oběšením; trest zmírněn na doživotní odnětí svobody na základě nařízení císaře Františka Josefa, Mitar Kerović doživotí, Ivo Kranjcević 10 let, Branko Zagorac 3 roky, Marko Perin 3 roky, Cvijan Stjepanović 7 let, pak ani ten trest největší by nijak nemohl potrestat to, co vlastně způsobili.

Protože Gavrilo Princip nezabil lidi dva, tedy vlastně tři, protože žena Františka Ferdinanda byla v požehnaném stavu, ale 9 911 000 mrtvých první světové války, více než 60 000 000 mrtvých druhé světové války - včetně civilních obětí a 149 478 610 obětí komunismu, který by stejně jako nacismus v případě toho, že by nedošlo k atentátu nikdy nedostal šanci vládnout a zabíjet.

Adolf Hitler by tak zůstal jen práce se štítícím bezdomovcem a Vladimír Uljanov vulgo Lenin, by skonal na syfylis ve svém švýcarském exilu. 

Neboť součtem těchto astronomických čísel zjistíme, že Gavrilo Princip zastřelil celkem 219 389 610 lidských bytostí. Přičemž co číslo, to člověk. Co člověk, to jeho smrt.

To, že Evropa, od počátku svých dějin nejděsivější a nepřetržité válčiště po tisíce let, nyní své problémy již šedesát devět let řeší mírovými a politickými prostředky je jen díky tomu, že se po válce naplnil odkaz Františka Ferdinanda d´Este a v podobě Evropské unie tak zavládl hluboký mír, který byl i jeho nejhlubším přáním.

To jak se zachovala první republika k dětem Františka Ferdinanda a Žofie, lze nazvat zcela jistě odpudivé, hanebné a odporné, neboť děti byly vyhnány a majetek jejich rodičů byl zkonfiskován a rozkraden.

Ale to jaksi patří už k našim nejlepším tradicím.

Stejně jako oslavování údajného hrdiny Principa.     

A proč vlastně tedy ten Ferdinand na schůzku s osudem vlastně tedy jel, když věděl, že jej asi zabijí, ptáte se nepochybně.

To proto, že služba lidem, o které pečoval, byla pro něj tou největší povinností.

Mějme to na paměti.

Třeba konečně prohlédneme ze všech lží, kterými nám lžou ráno, v poledne i večer a to ode dne 28. října 1918

Miroslav Václavek

Šumperk