Nejdelší den vylodění v Normandii, den kdy Amerika zachránila svět

„Sám sklon a ston, svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotónní.“ BBC ve svém vysílání pro okupovanou Francii, 5. června 1944, 20.15 hod.

Cena svobody...

Je pátek brzy ráno šestého června 2014. Je hluboký mír, slunce zalévá krajinu svými paprsky a skrze listy a stébla trávy prosvítá světlo, aby svými stíny prokreslilo čas.

Je ale také den, kdy se před sedmdesáti lety na plážích Normandie vylodili spojenečtí vojáci, aby půdu okupované Evropy zalili svojí krví a namísto vánku je přivítala smršť kulometné a dělostřelecké palby, vedené z německých okopů a bunkrů.

Začíná nejdelší den v historii lidstva. Je šestý červen 1944. Vítejte v pekle.

Když začala druhá světová válka, byly Spojené státy americké do sebe zahleděnou mocností právě se pomalu zotavující z hrůzné ekonomické krize.

Izolacionismus, který byl americkým volebním tématem nedovoloval prezidentu Rooseveltovi, aby se nějak významněji zapojoval do boje proti nacisticko-komunistickému spojeneckému bloku a tak podpora osamocené Velké Británie a jejího společenství národů, která jako jediná vzdorovala blitzkriegu a Japoncům, se odehrávala především v rovině dodávek zbraní a potravin.

Když se v červnu 1941 do sebe pustili oba bývalí spojenci, tedy nacistické Německo a Sovětský svaz, vypadalo to, že se tato říše během několika měsíců zhroutí a Hitlerova vojska jím projdou jako nůž máslem.

Aby jak bylo plánem dobyla Moskvu a srovnala ji se zemí a poté aby se německé armády probojovaly až k ropným polím na jihu a spojily se s jednotkami Afrikakorpsu, čímž bude východní kolos definitivně sražen na kolena a odřezán od svých surovinových zdrojů.

To se téměř podařilo, když se v prvních měsících strašlivých sovětských porážek, jednotky Wehrmachtu probojovaly až na dohled Kremlu a ztráta průmyslové základny, včetně ztrát potravinových zdrojů vedly k zoufalým situacím, kdy sovětští vojáci neměli čím bojovat a co jíst.

Jen díky pomoci svých britských a amerických spojenců tak mohl Sovětský svaz pokračovat ve válce, protože konvoje s dodávkami neproudily jen přes Atlantik do Velké Británie, ale lodě s válečným materiálem a potravinami pluly i do sovětských přístavů, včetně cesty přes Írán, který byl v oné době obsazen, aby byla tato cesta volná.

Ale ani útok nacistů na Sovětský svaz ještě nepřivedl Ameriku do války.

Jakkoli byla situace vyhrocená, poté co německé ponorky zaútočily na americké, doposud neutrální lodě, americká veřejnost dosud nebyla nakloněna tomu, že se Spojené státy americké budou vojensky v této světová válce angažovat.

Což se ukázalo jako jeden z hlubokých omylů, jakých se veřejná mínění manipulovaná politickou konkurencí dopouštějí.

Amerika procitla ze svého snění o neutralitě sedmého prosince 1941, kdy se nad základnou vojenského námořnictva v Pearl Harbor na Havaji, objevila útočící letadla japonského útočného svazu, která měla vymazat  americkou Tichomořskou flotilu včetně letadlových lodí a donutit tak USA k separátnímu míru, který Japonsku umožní nerušeně zachvátit všechna území, která se mu budou hodit.

Inu naivity se nedopouštějí jen občané, ale i jejich politici i vojáci. V tomto případě ti japonští.

Protože se stalo to, čeho se japonský admirál Jamamoto obával od samého počátku. Že Japonsko pouze probudí dosud spícího amerického obra.

Což se i stalo a americký národ, kterého nejdříve zpráva o útoku bez vyhlášení válka šokovala, vzápětí zahořel hněvem a zatoužil po odplatě. A tak mohl prezident Roosevelt podporován celým národem vyhlásit Japonsku válku.

Ale nezůstalo pouze u válečného stavu mezi USA a Japonskem, protože na obranu svého východního spojence vystoupil Adolf Hitler a velkohubě Spojeným státům americkým vyhlásil válku rovněž.

K operetnímu kousku, kterým bude následovat Německo se odhodlalo mimo jiné například i Slovensko, když se i v případě USA, stejně jako předtím v případě SSSR, postavilo po bok nacistů a bylo ve válečném stavu s USA rovněž.

Amerika byla ale na válku zoufale nepřipravena.

Vinou izolacionistů měla její armáda pouze symbolický početní stav. V uniformách a se zastaralou výzbrojí z první světové války.

Což bylo možné prohlásit i o jejím námořnictvu i letectvu.

Ale co by jiné národy chápaly jako katastrofu, je pro Američany výzvou. Stejně tomu bylo i v časech válečných, kdy se americký průmysl vrhl na válečnou produkci a v rekordně krátké době začaly z výrobních pásů sjíždět tanky, letadla nebo i lodě.

Sériová výroba lodí typu Liberty, kdy je americké loděnice byly schopny masově produkovat jako automobily, jsou jedním z důvodů, proč jsme dnes tady. Jako svobodní lidé.

Protože jimi USA zásobovaly jak Velkou Británii, tak Sovětský svaz, a své spojence tak mohly udržet v boji proti nacismu, protože jejich počty nebyla nacistická Kriegsmarine schopna potápět.

Mnohokrát byla Amerika kritizována svým tehdejším spojencem Sovětským svazem, že do války v Evropě vstoupila až v polovině roku 1944.

Z čehož plyne jediné. Poznání toho jak snadné je užívat demagogie.

Spojené státy americké totiž vstoupily do války jako mírumilovná země. A svoji válečnou moc musely  nejdříve vybudovat od základů.

Musely povolat do zbraně a vycvičit miliony vojáků. Musely nahradit jejich kvalifikovaná pracovní místa především ženami, které se musely naučit jak svařovat lodě, montovat strategické bombardéry, soustružit granáty, vyrábět kulomety a večer vychovávat děti, jejichž otcové jsou kdesi daleko.

USA musely postavit tisíce lodí, které tyto miliony vojáků přepraví nejen do Evropy, ale i do Pacifiku, nebo do Severní Afriky, tedy všude tam, kde se síly svobody a lidských práv měly střetnout s armádami temnot.            

USA také musely spolu s Brity nejdříve porazit nacistické ponorkové loďstvo a vyhrát bitvu o Atlantik, aby tyto miliony vojáků vůbec bylo možno do Evropy dopravit.   

USA musely zkonstruovat a vyrobit tisíce tanků, letadel, válečných lodí, ponorek, vozidel a spousty jiných zbraní, aby jimi své vojáky mohly vyzbrojit.

Žádná jiná země světa by nebyla v tak rekordně krátké době něco podobného realizovat a vést válku na nikoliv dvou, ale na třech frontách současně.

A to s Japonskem v nekonečných prostorách Pacifiku. S vojsky Osy v Severní Africe. A s vojsky nacistického Německa. I když prozatím jen prostřednictvím leteckých sil bombardujících ve dne v noci Německo.

A tak díky splnění těchto gigantických úkolů, mohl nadejít i nejdelší den v historii lidstva. Den vylodění spojeneckých vojsk ve Francii.

Zpráva britského rozhlasu s úryvkem Verlainovy básně byla kódem, kterým se dalo do pohybu francouzské hnutí odporu a zahájilo ofenzívu na domácí frontě.

Francouzští odbojáři spustili bitvu o koleje, kterou paralyzovaly logistiku německé armády a znemožnili tak přesunovat německé jednotky podle momentální situace na frontě, což významně pomohlo spojeneckým jednotkám udržet se na dobytých předmostích.

Invaze nazývaná Operace Overlord byla jednou z nejvíce utajovaných vojenských operací v historii, kdy byla s německou rozvědkou vedena celá řada zpravodajských her, které nakonec vůdce Adolfa Hitlera přivedly ke skálopevnému přesvědčení o tom, že výsadek bude vykonán na nejkratším místě kanálu, tedy v prostoru Pas-de-Calais.  

Neboť z místa uprostřed moře jsou vidět oba břehy, jak je to blízko. Jak britský tak francouzský, jak se o tom přesvědčil i sám autor článku, což nepochybně dodávalo značnou váhu Hitlerovým závěrům.

Jaké ale bylo překvapení, když navzdory hlášení německé meteorologické služby, která vyloučila vylodění v nejbližších dnech okolo počátku června 1944 z důvodu bouře, se šestého června ráno na německé vojáky v Normandii přivalila záplava lodí.  

V noci seskočivší výsadkáři měli za úkol dobýt poloostrov Cotentin a jednotky amerických Rangers a britských Commandos zase měly eliminovat německé pobřežní baterie, které by přežily palbu spojeneckých válečných lodí a tvrdé boje tak probíhaly již v hluboké noci.

Ale stejně jako bylo počasí přítelem v tom, že umožnilo využít malé přestávky v bouři k překvapivé a vlastně vyloučené invazi, stalo se i nepřítelem, protože kvůli špatné viditelnosti nebyla spousta důležitých cílů zasažena ani námořními dělostřelci, ani leteckým bombardováním.

Na vyloďovacích plážích britských a kanadských sektorů, včetně amerického sektoru Utah probíhala operace podle plánu a dokonce bez větších ztrát.

Což si ale válka vynahradila na americké pláži Omaha.

                     Robert F. Sargent: Do spárů smrti: Vojáci z 1. divize přistávají na Omaha Beach. 

Po více než hodinové plavbě v malých vyloďovacích člunech, do nichž američtí vojáci nastoupili daleko od břehu z transportních lodí, jich většina trpěla mořskou nemocí a třásli se chladem.

Protože vlny, které se rozbíjely o plochá čela člunů je zasypávaly sprškami slané vody a všichni byli téměř okamžitě promočeni až na kost. Muži se třásli zimou a netrpělivě vyhlíželi břehy Francie, slibující jak spásu od utrpení na moři, tak ale i peklo na zemi.

Německá postavení v tomto vyloďovacím sektoru přestála bombardování bez úhony a němečtí kulometčíci měli přibližující se čluny jako na dlani.

V okamžiku kdy se první čluny dotkly půdy Francie a spustily svá čela se ozvala německá obrana. Dobře zastřílené kulomety, minomety i dělostřelecká palba rozpoutala mezi americkými vojáky jatka.

Ti, kteří nebyli postříleni při pokusu dostat se na břeh z předu lodi a skočili do vody z jejich boků nebo zádi se většinou utopili, protože s sebou nesli spoustu výzbroje a výstroje znemožňující cokoliv co bylo možno nazvat plaváním.

Hořící vyloďovací lodě, stovky mrtvých těl pohupujících se na vlnách u pláže a voda zbarvená americkou krví do ruda, vytvořily příšernou scenérii zkázy, která nám dodnes vypovídá o ceně naší svobody. O ceně, na kterou tak rádi zapomínáme.

Všechny plány na dobytí pláže Omaha tak vzaly za své a na pláži se místo bojeschopných jednotek, tlačily hrstky přeživších a demoralizovaných vojáků bez velení, které dosáhly zdánlivé ochrany valu z oblázků, jež se nalézal asi v polovině pláže.

Když ale německé minomety začaly zasahovat i ty vojáky, kteří se za ním ukryli, bylo zřejmé, že je pouhou otázkou času kdy pomine i tato iluze tohoto zdánlivého bezpečí.

„Na pláži zůstávají dva druhy lidí. Mrtví a ti, co chtějí umřít. Tak odsud už sakra vypadněme,“ zavelel ale v okamžiku zdánlivé americké porážky plukovník George A. Taylor a zvedl tak své muže konečně k tomu k čemu byli vycvičeni, tedy do útoku.

To byl okamžik zlomu.

Okamžik, kterým se vojákům vrátila jak odvaha, tak vůle po boji a vítězství. Prvními průlomy v německé obraně se americké jednotky konečně dostaly německým obráncům do týla a porazili je.

Aby jednotkám dalších sledů umožnili pokračovat dále do vnitrozemí a dosáhnout tak cíle prvního dne, kterým bylo uchytit se na francouzské půdě a vytvořit předmostí.

Jistě, cesta k porážce nacistického Německa byla ještě dlouhá a krvavá. Jen probojování se ven z Normandie stálo spoustu životů spojeneckých vojáků. Ale po provedení operace Cobra, kdy spojenecké letectvo probombardovalo těmto jednotkám koridor skrze SS divizi Panzer Lehr, umožnilo generálu Pattonovi, aby plně užil svého vojevůdcovského talentu a pevně chytil nacisty pod krk a nakopal je do koulí a vykopal je tak z Francie. A nejenom z Francie.

Lze snad litovat pouze toho, že v září téhož roku selhala operace Market Garden, protože v případě jejího úspěchu by hrůza druhé světové války skončila již před koncem roku 1944 a Rudá armáda by nikdy nepřivedla národy střední a východní Evropy do nového, tentokrát komunistického otroctví.

Protože by zůstala kdesi na hranicích SSSR.

Ale historie zůstává jenom jedna.

Žádné sny ji nikdy nezmění.

Bohužel.

Ale dala nám nakonec šanci i tak.

Neboť bez Američanů bychom nikdy nepoznali naší svobody.

Souboj dvou obludných a nelidských diktatur, tedy nacistického Německa a SSSR by totiž k žádné lidské svobodě nevedl.

Ani v případě vítezství jedné, nebo druhé strany.

Jen díky tomu, že se američtí, britští a kanadští vojáci šestého června 1944 vylodili, bojovali a umírali za naši svobodu a právo na život, byla Evropa nakonec opravdu osvobozena.

I když k našim hranicím to svobodě trvalo dlouhých čtyřicet čtyři let.

Některé války trvají déle než bychom si přáli.

A někdy si to odmítáme i přiznat.

Ale nejdůležitější ze všeho je nikdy nezapomenout.

Na cenu svobody.

Protože ji jinak budeme platit stále dokola.

Našimi dětmi.

Děkuji ti Ameriko!

Miroslav Václavek

Šumperk