Když český David porazil ruského Goliáše v německých službách

Je předjaří roku 1918 a na západní frontě se schyluje k rozhodujícímu střetu mezi Německem a spojeneckými armádami.  

Německo si uvolnilo ruce na východní frontě, když agent císařského Německa Uljanov, známější pod svojí kriminální přezdívkou Lenin dosáhl přes odpor ve vlastní bolševické straně separátního míru s Německem a uvolnil si tak ruce pro nadcházející občanskou válku v Rusku, která bude stát dvacet milionů životů.

Protože jeho bolševici postupovali dle zadání německé císařské tajné služby, která Lenina a jeho kumpány dopravila za tímto účelem v zaplombovaném vagónu do Ruska a jejich agent Lenin vykonal v Rusku palácový převrat a získal téměř neviditelným způsobem moc.

Německu se rovněž velmi ulevilo a mohlo své veškeré vojenské síly napřít k plánované březnové závěrečné ofenzívě na západní frontě, kterou chtělo vojska dohody porazit a dosáhnout vítězství v prvním globálním vojenském střetnutí, které u nás nazýváme První světová válka. A to ještě dříve než z U.S.A. do Evropy dorazí americká armáda a americký obr rozšlápne vyčerpané Německo jako červa. 

Do těchto bojů se mělo zapojit i našich téměř padesát tisíc vojáků, kteří doposud bojovali na straně Dohody na východní frontě a kteří se nazývali Československé zahraniční legie, protože jejich cílem bylo vytvoření nového státu v srdci Evropy, který se měl nazývat Československo. 

Pomiňme prosím, zda tento cíl byl prospěšný či nikoliv a toto téma ponechejme některému článku dalšímu a vydejme se jako ohaři po stopě toho, co se nazývá sibiřská anabáze a co způsobilo, že tito vojáci zasáhli do bojů, ale nikoli tam, kde to bylo původně plánováno, nýbrž v hlubinách Sibiře.

Neboť jak již bylo zmíněno tito naši vojáci v poměrně značné bojové síle, kdy šlo o ostřílené frontové válečníky s mnohaletými válečnými zkušenostmi s motivací a odhodláním se stali rozhodnutím ze dne 7. února 1918 součástí autonomní československé armády ve Francii, což znamenalo, že došlo k nahrazení části ruských velitelů československými důstojníky, zavedení francouzského vojenského řádu, zrušení ruštiny jako velící řeči a přidělení francouzských poradců ke štábu čs. vojska.

 A nejen toto vyvázání se ze služeb ruské armády a podřízenosti jejímu velení vadilo. Ale především šlo o to, že Německo ruské bolševiky požádalo o ukončení přesunu našich vojáků přes ruské území za účelem jejich transportu na západní frontu a to na základě německo-bolševické smlouvy o separátním míru, která ovšem na druhou stranu přímo podmiňovala reparace statisíců německých a rakouských zajatců, aby tito mohli být opět užiti v boji proti západním demokraciím na frontě západní. 

A tak po různých peripetiích po zastavení transportů s našimi vojáky, spojené s pokusy o jejich ozbrojení, když 25.5.1918 lidový komisař Trocký zaslal telegram, obsahující rozkaz č. 377 nařizující všem sovětům od Penzy až po Omsk „každého Čechoslováka, který bude přistižen na železnici ozbrojený, zastřelit na místě, každý ešalon, jehož příslušníci budou ozbrojeni, vyvést z vagónů a zavřít do zajateckého tábora,“ daly se věci s konečnou platností do pohybu a naši vojáci se rozhodli si svou cestu za svobodou vybojovat.

Tak začala téměř dvouletá anabáze, kdy naše jednotky ovládly Sibiř, zmocnily se transsibiřské magistrály a ve všech střetnutích s bolševickými jednotkami tyto na hlavu potupně porážely. Což byl tak strašlivý výprask, kterého se Rudé armádě z naší strany dostalo, že nám ho dodnes Rusko nezapomnělo a je to nepochybně i příčinou toho, že hroby našich vojáků v Rusku nejsou z ruské strany v rozporu se vzájemnou smlouvou řešící tyto záležitosti náležitě opatrovány a udržovány a tak tomu činí dobrovolníci z české strany. 

Je to jen proto, že českoslovenští vojáci jsou vítězi vojenského tažení na Sibiři z let 1918 - 1920, protože i například německým vojákům padlým u Stalingradu se dostalo konečného spočinutí v Sadu smíření, neboť tam byli na rozdíl od vojáků našich Rudou armádou poraženi. 

Což zajisté z ruské strany vyvolává strašlivou nenávist dodnes, kdy jsou naši vojáci předmětem mnoha nenávistných mýtů a legend coby běločeští fašisté páchající ty nejstrašnější zločiny na ruském lidu. Z čehož ovšem, abychom byli objektivní je nutno říci, že jedna jediná se zakládá na pravdě a tou je osud ruského zlatého pokladu, kterého se naši legionáři společně s bělogvardějci zmocnili v Kazani v srpnu 1919. A kterého užili coby prostředek pojistky zaručujícího odchod z Ruska. 

A tak když Irkutskem projel poslední legionářský ešalon, byl poklad 1. března 1920 opět vrácen ruské bolševické vládě. Z původních 500,6 tuny zlata, bylo ale vráceno pouze 319,7 tuny. Neboť část ruského státního zlatého pokladu využil jednak Kolčak pro financování nákupu zbraní v zahraničí (148,3 tuny) a část byla během neustálého putování pokladu z místa na místo rozkradena (32,6 tuny). Bůh suď, kdo všechno si uloupl zlatého perníčku a kolik vojenských tlumoků, ať bílých či rudých zaplnily zlaté cihly

Určitého množství zlata se s největší pravděpodobností ale zmocnily i legie samotné a odvezly je na lodi Sheriden z Vladivostoku do Terstu odkud dále putovaly pod krytím sanitního vlaku do Prahy. Množství tohoto pokladu je obvykle udáváno jako 750 beden, ovšem faktická a doložitelná hmotnost či finanční hodnota nebyla nikdy uvedena.

Inu, milé a údajně ohromné a nepřemožitelné Rusko, za blbost a agresi se platí. 

A to jak vidno i zlatem. 

A jak to bylo v Bitvě u Sokolova, kde při prvním německém výstřelu bez boje utekla slavná Rudá armáda údajně hrdinsky bojující po boku vojáků 1. československého armádního sboru v SSSR třeba někdy příště.

Ať máme tu historii hezky pohromadě.

Tu ruskou historii neslavnou.

Jinou nemají.  

Miroslav Václavek 

Šumperk